Tváří letošního čtení jmen obětí holocaustu je německy mluvící Židovka
Tradiční připomínka památky obětí holocaustu Jom Ha Šoa, veřejné čtení jmen zavražděných, se letos kvůli vládním opatřením spojeným s pandemií koronaviru neuskuteční na náměstích, synagogách a ulicích měst, jako bylo vždy zvykem, ale online formou přenášenou na sociálních sítích. Tato událost, organizovaná každoročně Institutem Terezínské iniciativy, bude tento rok specifická i něčím dalším. Vůbec poprvé byla tváří události vybrána připomínka osudu německy mluvící Židovky Charlotte (Šarloty) Tochové.
Ta se narodila 3.února 1905 v Berlíně, kde se seznámila se svým budoucím manželem Arnoštem. Sňatkem s ním získala československou státní příslušnost. V Berlíně pobývali manželé ještě několik let a narodily se zde i jejich dcery Jana (zvaná Hansi) a Eva Františka. Jejich poklidný život definitivně skončil po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Rodina byla rozdělena: Arnošt byl nasazen na práci do Panenských Břežan. V září 1942 byl odtud deportován do Terezína, kde již byla jeho žena Charlotte i s oběma dcerami. Na podzim roku 1944 byla rodina deportována, opět odděleně, do Osvětimi. Charlotte s dcerami zde zahynuly a Arnošt, evidentně jako práce schopný, byl z Osvětimi odvlečený pryč. Zahynul 24. ledna 1945 v Dachau.
Jako nosné téma letošního ročníku byla zvolena identita. Organizátoři z Institutu Terezínské Iniciativy si kladou otázky, na které bohužel nedají odpověď úřední dokumenty, mnohdy jediná stopa po obětech. Cítila se Charlota jako Němka? Židovka? Občanka Československé republiky? Jak vnímala svou roli jako matky, manželky? Jistota je pouze jediná – byla člověkem a nevinnou obětí holocaustu.
Ředitelka Institutu Terezínské iniciativy Tereza Štěpková pro LandesEcho uvedla: „Musím přiznat, že při volbě Charloty, jsme s tím, že je německy mluvící Židovka cíleně neoperovali. Pro nás byl její příběh důležitý právě z hlediska identity, ale vlastně zároveň také stereotypů a naší přirozené vlastnosti se zastavit nad každým, kdo nezapadá do předem určených škatulek.“
V dobách první československé republiky tvořili německy mluvící Židé zhruba poloviny židovského obyvatelstva (například v Praze to bylo zhruba 46 %). Další velká skupina československých Židů byla bilingvní a zahrnovala ty, kteří často působili jako kulturní prostředníci mezi oběma národy. Protižidovská nařízení, ztráta občanských práv a deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů se jich týkala stejně jako ostatních židovských obyvatel. Paradoxem dějin zůstává, na těch několik stovek přeživších německy mluvících Židů byla po druhé světové válce uplatňovány stejné restrikce, ponižování a v případě několika desítek přeživších vyhnání jako na ostatní německy mluvící obyvatelstvo, a to jen na základě toho, že se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k němčině jako mateřskému jazyku. Deportace německy mluvících Židů byly zastaveny až speciálním výnosem ze září 1946. Německé kulturní prostředí, v rámci kterého tato skupina Židů fungovala a jehož integrální součástí se cítila, však bylo zničeno. Většina z nich poté stejně Československo opustila, za prvé díky obecně velmi striktní menšinové politice a za druhé prostě proto, že se díky odlišnému jazyku již prostě nedokázala integrovat. Naopak se zachovaly například dopisy představitelů židovských obcí, kde československý stát žádají o poskytnutí důchodů německy mluvícím přeživším holocaustu.
Čtení jmen obětí holocaustu se tedy letos uskuteční 21. dubna 2020 od 14 do 17 hodin a bude jej možné sledovat na webové stránce www.terezinstudies.cz a na sociálních sítích.
Fotografie: portréty Charlotte Tochové, pozvánka na akci, dokument žádající o penze pro německy mluvící přeživší holocaustu, často vědce, učitele a úředníky. Zdroj: FRANKL, Michal, JENŠOVSKÁ, Julie, ed. Naši nebo cizí?: Židé v českém 20. století. Praha: Židovské muzeum v Praze - Institut Terezínské iniciativy, 2013. str. 292