V úvodu semináře účastníci zhodnotili platný právní stav a poté se jednotlivě vyjadřovali k hlavním principům navrhované právní úpravy.

Účastníci se shodli na tom, že současný právní stav je nevyhovující, neboť nesplňuje ani minimální požadavky na právní zajištění rovného zacházení a ochrany před diskriminací, obsažené především v sekundárním právu ES.

A. Zhodnocení platného právního stavu

Zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 Listiny neumožňuje efektivní zajištění práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací v praxi. Listina stanoví obecný zákaz diskriminace, ale již nedefinuje pojmy spojené s právem na rovné zacházení a ochranou před diskriminací a nestanoví, čeho se mohou oběti diskriminace domáhat (např. právo domáhat se upuštění od diskriminace, odstranění následků diskriminace, přiměřeného zadostiučinění).

Povinnost zajišťovat rovné zacházení a ochranu před diskriminací je částečně upravena v oblasti pracovněprávní, zejména pokud se jedná o povinnost zajišťovat rovné zacházení a ochranu před diskriminací z důvodu pohlaví.

V oblasti povolání, která představuje veškerou výdělečnou činnost, která není závislou činností, není povinnost zajišťovat rovné zacházení a ochranu před diskriminací upravena vůbec.

Zákon o mzdě stanoví nejen povinnost rovného odměňování mužů i žen, ale i obecnou povinnost poskytovat zaměstnancům, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, stejnou mzdu. Naopak zákon o platu pouze výslovně zakotvuje, že mužům a ženám přísluší za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty stejný plat, obecnou povinnost rovného odměňování však již nezakotvuje.

Pokud dojde k porušení práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací ve vztazích, na něž se nevztahuje zákoník práce, služební zákon, zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ani zákon o vojácích z povolání, může se oběť diskriminačního jednání domáhat ochrany podle občanského zákoníku. Občanský zákoník umožňuje, aby se oběť diskriminace prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti domáhala upuštění od neoprávněných zásahů do svého práva, odstranění následků těchto zásahů, přiměřeného zadostiučinění, případně náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ustanovení o ochraně osobnosti je však možné použít jen v případě, že diskriminačním jednáním došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv oběti diskriminace.
Advokát David Strupek uvedenému ustanovení vytýkal, že občanská práva nemohou být vynucována na základě příslušnosti k určitému etniku. Navrhovaná právní úprava by v tomto směru měla stávající stav napravit.

Česká republika je podle směrnic ES povinna pověřit určitou instituci podporou rovného zacházení, který bude zajišťovat poskytování nezávislé pomoci obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskriminace, připravovat nezávislé studie týkající se diskriminace, zveřejňovat nezávislé zprávy a podávat doporučení k jakékoli otázce související s diskriminací. V platném právním řádu neexistuje žádná instituce, která by byla těmito úkoly pověřena a byla by schopna efektivně zajišťovat rovné zacházení a boj s diskriminací v souladu se směrnicemi ES.

V oblasti rovného zacházení a boje s diskriminací působí soudy, úřady práce a ČOI. Ve velmi omezené míře pak může v této oblasti působit veřejný ochránce práv (dále jen „ochránce“). Mohou se v ní angažovat též nestátní subjekty (sdružení).

Ze zhodnocení stávající právní úpravy vyplývá, že úprava práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací v českém právním řádu vykazuje určité nedostatky, a to zejména v některých oblastech (např. vzdělávání, služby, bydlení, zdravotnictví, povolání), je proto nutné provést změny za účelem zajištění jeho souladu s právem ES.

B. Hlavní principy navrhované právní úpravy

Právo na rovné zacházení a ochranu před diskriminací je v právním řádu České republiky považováno za právo nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, jedná se o základní lidské právo, kterému je právním řádem poskytována ochrana. Výjimka z práva na rovné zacházení může být stanovena pouze zákonem a v souladu s mezinárodními úmluvami o lidských právech a svobodách.

Připravovaný zákon bude upravovat právo na rovné zacházení a ochranu před diskriminací v oblasti zaměstnání, přístupu k zaměstnání a povolání, samostatné výdělečné činnosti, odbornému vzdělávání, poradenství a rekvalifikaci, členství a účasti v organizacích pracovníků nebo zaměstnavatelů, sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, sociálních výhod, vzdělání a přístupu ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně bydlení. Navrhovaný zákon upravuje právo na rovné zacházení a ochranu před diskriminací z důvodů rasy nebo etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženství či víry, jazyka, politického aj. smýšlení, národnosti, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, sociálního původu, majetku, rodu, manželského a rodinného stavu, povinností k rodině nebo jiného postavení a povinnosti fyzických a právnických osob při jejich zajišťování. Zákon dále stanoví v souladu se směrnicemi výjimky, za kterých je rozdílné zacházení zákonné, a právní rámec pro uplatňování pozitivních opatření.

V souladu s požadavky vyplývajícími z příslušných směrnic ES je záměrem navrhovaného zákona také určení instituce, jež bude působit v oblasti rovného zacházení a ochrany před diskriminací. Navrhovaná instituce by měla zajišťovat mediaci, zprostředkovávat právní pomoc ve věcech ochrany před diskriminací, vydávat doporučení a stanoviska, provádět nezávislý výzkum a poskytovat informace veřejnosti.
Při přípravě návrhu byly podrobně vyhodnoceny možnosti svěření této agendy některé z již existujících institucí. Byly zvažovány – a nadále se objevují – zejména návrhy, aby se institucí zajišťující rovné zacházení a ochranu před diskriminací stal ochránce, jehož působnost a pravomoci by byly v tomto smyslu rozšířeny.
Argumentem, uváděným ve prospěch svěření této agendy ochránci, byl argument praktický a politický. Bylo poukazováno na to, že rozšíření působnosti ochránce by bylo méně nákladné, a proto zřejmě i politicky průchodnější, než vytvoření nové instituce.
Proti uvedeným argumentům lze nicméně uvést velmi závažné důvody, jež toto řešení výrazně zpochybňují. Jde přitom o protiargumenty jak právní, tak praktické povahy. Podle současné právní úpravy se působnost ochránce vztahuje pouze na vybrané veřejnoprávní subjekty, zatímco pravomoc instituce zajišťující rovné zacházení se musí vztahovat i na subjekty soukromoprávní. Kdyby měla být ochránci zachována i vůči soukromoprávním subjektům jeho široká oprávnění (provádět šetření na místě, nahlížet do spisů apod.), šlo by o významný zásah do práv soukromých subjektů. Takový zásah by byl z právního hlediska velmi problematický a patrně i protiústavní, neboť vůči soukromým subjektům nemohou takto postupovat bez souhlasu soudu ani orgány činné v trestním řízení. Rozšíření úlohy ochránce na obecné zprostředkování právní pomoci všem stěžovatelům by bylo ze zjevných praktických důvodů zcela nerealizovatelné. Rozdíl v nákladnosti mezi vytvořením nové instituce a rozšířením působnosti ochránce je podle kritiků Varianty II. (viz níže) pouze hypotetický a při bližším zkoumání se jeví jako málo pravděpodobný.

Kromě ochránce neexistuje za současného stavu žádná instituce, u níž by bylo možno realisticky navrhnout, aby jí byla agenda svěřena v celém rozsahu požadovaném příslušnými směrnicemi. Jakékoli jiné alternativy by tudíž musely počítat s rozdělením agendy mezi existující instituce, což samo o sobě přináší řadu nevýhod – ztrátu přímé vazby mezi výzkumnou a asistenční činností, institucionální neprovázanost, ztížení výměny zkušeností mezi odborníky, náročnost na koordinaci. Navíc mezi existujícími institucemi lze jen obtížně najít takové, které by mohly reálně naplňovat byť jen jednu z uvedených činností.

V A R I A N T A  I

Jako nejvhodnější po stránce právní i praktické se tudíž jeví vytvoření nové instituce – Centra pro rovné zacházení, jež bude moci splňovat všechny požadované funkce: zprostředkování právní pomoci, mediaci, vydávaní doporučení a stanovisek, provádění nezávislého výzkumu a poskytování informací veřejnosti. Soustředění této agendy v rámci jedné instituce napomůže efektivnímu spojení roviny individuální a systémové. Vznikne orgán zřetelně odlišený od stávajících institucí, včetně veřejného ochránce práv, a to jak personální, tak věcnou působností. Kromě požadavků příslušných směrnic bude takto naplněna i reálná potřeba efektivnějšího zajišťování rovného zacházení a ochrany před diskriminací v praktickém životě.

V A R I A N T A   II

Vzhledem k nutnosti vytvořit nebo určit instituci, která se bude systematicky zabývat rovným zacházením dojde k rozšíření působnosti veřejného ochránce práv v takovém rozsahu, aby mohl plnit všechny požadované funkce. Ochránce tak bude zprostředkovávat právní pomoc, mediaci, vydávat doporučení a stanoviska, provádět nezávislý výzkum a poskytovat informace veřejnosti. Dále bude nutné rozšířit personální působnost ochránce na všechny subjekty, jichž se týká rovné zacházení a ochrana před diskriminací, a to jak subjekty veřejnoprávní, tak i soukromoprávní. Zároveň však budou muset být pro oblast rovného zacházení a ochranu před diskriminací omezena jinak široká oprávnění ochránce, neboť není možné, aby jeho některá oprávnění byla uplatňována i vůči soukromoprávním subjektům (např. provádět šetření na místě, nahlížet do spisů apod.).