S některými počty cizinců se nedá počítat

Myslíte, že můžete věřit číslům? Záleží na tom, odkud jsou. Odborníci na mezinárodní migraci se již řadu let potýkají s nepříjemným faktem, totiž že při porovnávání údajů mezi jednotlivými státy, míchají vlastně jabka s hruškami.

Většina z nás věří, že statistiky jsou objektivní. A ony zatím do velké míry nejsou. Reflektují jedinečný kontext a historii prostředí, z něhož vycházejí. Člověk by čekal, že počítání přechodů hranic a příchodů do země spadá do kategorie nejsnadnějších statistik. Až na vzácné výjimky máme všichni cestovní doklady, na letištích a na hranicích jsou kontroly, každý se vždy musí přihlásit k pobytu v daném městě či alespoň zemi atd. Jak je tedy možné, že se shromážděná data nedají porovnat?

Jednoduše proto, že každý stát sbírá informace o někom trochu jiném. Všichni samozřejmě vedou záznamy o příchozích i těch, kteří ze země odcházejí. Zádrhel je v tom, že si získaná čísla zapisuje každý do jiné kolonky. Například Kazach, jehož babička byla Němka, získá téměř automaticky německé občanství. Ve statistikách bude figurovat jako právoplatný Němec, přestože se tam nenarodil a pravděpodobně neumí zbla německy. Německo totiž patří k zemím definujícím občanství na základě dědictví německé krve, podle čehož dělí obyvatele do tří kategorií - Němci narození v cizině, Němci narození v Německu a cizinci.

Naopak ve Spojených státech vám americká babička nepomůže. Po letech naturalizace můžete získat občanství, ovšem ve statistikách budete navždy veden jako cizinec. Ve Spojených státech totiž do této skupiny zařazují jak ty, kteří se narodili mimo území USA a později získali občanství, tedy naturalizované Američany, tak cizince, kteří nikdy o občanství neusilovali a v zemi zůstávají třeba jenom na několik let. Na druhou stranu, pokud se narodíte na americké půdě, můžete mít třeba celé příbuzenstvo z Marsu a stejně americké občanství dostanete. Jinými slovy, porovnávat počty cizinců v Německu a Spojených státech je zavádějící.

První významné pokusy sladit metody a statistické kategorie v mezinárodní migraci sahají do sedmdesátých let, kdy OSN vydalo jakási doporučení sběru dat a nabídlo dvě obecné definice pro osoby - dlouhodobé emigranty a osoby - dlouhodobé imigranty. Z celkového počtu 200 zemí reagovalo na doprovodné dotazníky 76 států, přičemž pouze sedm (například Polsko či Japonsko), pak dodávalo informace každoročně a v požadovaném formátu. Některé země včetně Spojených států nebo Francie tehdy nepřijaly koncept dlouhodobých emigrantů, a proto údaje vůbec nesbíraly. V roce 1997 se definice opět proměnila a důraz byl položen na občanství. Jak je vidět na německo-americkém příkladu, i zde se můžeme pohybovat na docela tenkém ledě.

Co z toho vyplývá pro běžného čtenáře, televizního diváka či brouzdala internetovými stránkami? Že opatrnosti není nikdy nazbyt a všechny informace je třeba vnímat v kontextu. Vždy totiž nemusí platit, že „čísla hovoří za vše“.