Různé pohledy na emigranty na Ukrajině

Na začátku 90. let minulého století Ukrajinci často chápali emigranty jako naději. Značně rozšířený byl mýtus o tom, že „nám diaspora pomůže“. Tyto naděje byly spjaté zejména se starou gardou politické emigrace, která se dokázala na Západě usadit, zbohatnout anebo získat politický vliv. Očekávalo se totiž, že bude prosazovat zahraniční zájmy nově vzniklé nezávislé Ukrajiny, posílat na Ukrajinu peníze, investovat zde a vytvářet tak nová pracovní místa, anebo že bude pomáhat novým ukrajinským migrantům v jejich pobytu v zahraničí. To se také částečně stalo. Řada představitelů staré ukrajinské diaspory, která snila o nezávislosti Ukrajiny, se angažovala na Ukrajině či v zahraničí. Vzhledem k tomu, že byla tato diaspora převážně protikomunistická a protiruská, nemohla být spokojena s vývojem nezávislé Ukrajiny, s jejím váháním mezi Západem a Ruskem a také s tím, že na klíčových postech zůstali staří komunističtí funkcionáři, například bývalý stranický ideolog L. Kravčuk, který   včas převlékl kabát a stal se prvním ukrajinským prezidentem. Není překvapivé, že se už v devadesátých letech na Ukrajině začaly objevovat nespokojené hlasy, že „diaspora vychovaná v USA se nás snaží poučovat“, apod. Pravidelné kongresy zahraničních Ukrajinců se konaly v Kyjevě výhradně na jejich vlastní náklady. Vloni na ně ukrajinský stát poprvé  přispěl značnou částkou a přislíbil podporu Ukrajincům v zahraničí. Avšak kvůli tomu, že kongres ostře kritizoval poměry na Ukrajině („zklamání oranžových ideálů“, sílící vliv ruského a proruské politické, hospodářské a kulturní lobby), se zřejmě podobný sjezd konal v Kyjevě naposledy. Roztržka mezi post-sovětskou elitou Ukrajiny a národnostně uvědomělou prozápadní ukrajinskou diasporou je zřejmě nevyhnutelnou.

Podobně rozporuplný vztah má ukrajinský stát i k novodobým migrantům – zarobitčanům. Na rozdíl třeba od Ruska, které na vládní úrovni nijak nepodporuje pracovní emigraci svých občanů do zahraničí, ukrajinské úřady formálně uznávají, že pracovní migrace občanů Ukrajiny do jiných zemí může být přínosem a chápou, že pokud je v některých regionech velký nedostatek práce anebo malé platy, lidé se budou snažit vyhledávat práci v zahraničí. Ve většině případů se migranti vracejí a utrácejí velkou část vydělaných peněz na Ukrajině: nakupují zboží, nemovitosti anebo platí dětem školné. Jsou zaměstnaní a snižují tím sociální napětí. Po návratu za vydělané peníze zakládají vlastní firmy a předávají zkušenosti získané v zahraničí dál. Tím ale v podstatě pozitivní hodnocení migrantů očima ukrajinských úředníků končí.

V SSSR se slovo „emigrant“ rovnalo slovu „zrádce“, emigrace byl ten nejhorší zločin. Asi ještě pod vlivem tohoto starého sovětského vnímání je na Ukrajině často slyšet, že ukrajinští migranti, kteří jsou „vychováni a vzděláni tady, napomáhají ve vývoji cizím státům,“ a dokonce jsou také někdy bráni jako „zrádci“. Když se novodobý migrant vrací na čas domů na Ukrajinu, nemusí ho čekat vřelé přivítání. Úředníci na hranicích v něm mohou vidět potenciální „zdroj dodatečného příjmu“. Auta migrantů často mají cizí poznávací značky a i na nádražích jsou zarobitčani snadno rozpoznatelní podle oblečení, chování anebo používání mezinárodních spojů. Také v ukrajinském vnitrozemí se o ně mohou policisté nebo dopravní policisté zajímat více, než o „běžné“ Ukrajince. Sousedé jejich příbuzných se často domnívají, že syn (manžel, strýc, matka) své rodině posílá z Itálie, Portugalska nebo i Česka obrovské částky, a „oni jsou boháči“. Nejsou vzácné ani případy brutálního přepadení, vydírání či vykrádání domácností příbuzných migrantů. Jinde si lidé stěžují, že se rodiny migrantů rozpadají, děti vyrůstají bez dohledu rodičů a prarodičů, jsou rozmazlené a v pubertě se zajímají pouze o drogy, počítačové hry a peněžní převody od svých rodičů pracujících v zahraničí. Mimochodem zde je třeba podotknout, že ukrajinský stát velmi byrokraticky zkomplikoval výjezd dětí mimo území Ukrajiny a tím ztížil možnosti společného pobytu dětí a rodičů v zahraničí. Dále se zarobitčanům vyčítá, že se nestydí dělat ty nejhorší práce za mizerné peníze, a to včetně uklízení záchodů anebo umývání nádobí. Pokud se pohledná žena vrací po delší době ze zahraničí, často narazí na mínění (zejména na venkově), že tam „šlapala“. Úřady si také stěžují, že emigranti neodvádějí daně Ukrajině a občas tak zaznívají návrhy, že by posílané částky příbuzným migrantů měly být zdaňovány. Aby toho nebylo málo, migranti mají být také odpovědni za růst cen bytů a pozemků, nedostatek pracovních sil, fronty před pasovými odděleními a cizími konzuláty a dokonce i za špatný image Ukrajiny v zahraničí.

Podle odhadů se mimo území Ukrajiny nachází 3 až 7 milionů jejích občanů převážně ze západní části státu, ale také z menších měst a vesnic jiných regionů. Až v poslední době se v ukrajinských mediích a institucích začíná mluvit o otázce jejich postavení. Při Ministerstvu zahraničních věcí Ukrajiny bylo založeno Centrum pomoci Ukrajincům pracujícím v zahraničí. Jedná se také o dohodách o volnějším vízovém režimu a Ukrajina usiluje o podepsání bilaterálních dohod o zaměstnávání. Některé ukrajinské ambasády v zahraničí se postupně snaží napomáhat svým občanům-zarobitčanům; například se angažují při řešení problémů s různými pochybnými zprostředkovatelskými pracovními agenturami. Mnohdy však zůstává v souvislosti s pomocí zarobitčanům pouze u slov. Těžko říci, kdy se dá očekávat od ukrajinského státu opravdu efektivní pomoc při hájení zájmů Ukrajinců v zahraničí a to zejména v zemích EU.