V Česku vyvolává představa, že někdo hledá lepší život v Rusku, úsměv. Ten ale není na místě. V posledním desetiletí se Rusko stalo cílovou zemí milionů imigrantů a migrační vlna stále nabírá na síle. Dle neoficiálních údajů počet imigrantů od pádu Sovětského svazu do počátku roku 2003 kolísá mezi 3 až 5 miliony. Důvody pohybu lidí od druhé poloviny devadesátých let jsou zejména dva: destabilizace zemí SNS a pomalá konsolidace ruské ekonomiky. Ačkoli příliv navrátilců - ruského obyvatelstva ze zemí bývalého Sovětského Svazu - od r.1994 neustále klesá a vládě se nedaří přitáhnout další navrátilce ruské národnosti, počet neoficiálních neruských imigrantů stoupá zejména v posledních letech. Imigranti přicházejí do velkých ruských měst, kde jsou vyšší výdělky a větší šance najít práci a kde se mohou opřít o již fungující přistěhovalecké komunity.

Při zjevném a nyní již i široce diskutovaném zvyšování počtu imigrantů v Rusku je s podivem, že se naopak snižují oficiální údaje hovořící o počtu azylantů. Zatímco počty udělených azylů se počítají v tisících, je skutečný počet lidí, kteří mezi potenciální žadatele o azyl spadají, mnohem větší (viz níže).

Navíc, ve srovnání s odhady počtu nelegálních pracovních migrantů, jsou oficiální počty úspěšných žadatelů o pracovní víza ze zemí bývalého Sovětského svazu taktéž zanedbatelné. V roce 2001 to bylo 280 tisíc, o rok později 350 tisíc a v roce 2003 se předpokládá vzrůst asi na 530 tisíc. Očividné nesrovnalosti mezi oficiální statistikami a neoficiálními odhady odborníků již pohnaly některé země SNS - například Kyrgyzstán, k důslednějším opatřením a smluvním dohodám s ruskou stranou o řešení problému nelegální migrace. Zatím však jde pouze o ojedinělé vlaštovky.

Rusko se od roku 1992 potýká ještě s jedním velkým problémem, a tím je výrazně negativní demografická křivka. Od roku 1992 do 2002 klesl v Rusku počet obyvatel o 4,3 milionu a roční přirozený úbytek obyvatelstva činí nyní téměř 1 milion. Při udržení této tendence a při stávající nechuti ruské diaspory vrátit se domů bude Rusko brzy nuceno přehodnotit svůj vztah k neruským migrantům, aby další ekonomický růst Ruské federace a tvořící se sociální systém nebyly ohroženy nedostatkem pracovních sil.

Teorie a praxe

Pro své rozdílné pozadí a příčiny nelze o migraci v Rusku mluvit všeobecně. Problém zahrnuje několik hlavních směrů migrace a typů migrantů, které ruská legislativa důsledně odděluje. Ačkoliv fenomén vnitrostátní migrace a migrace v rámci SNS není ničím novým, vlna devadesátých let představuje pravděpodobně největší migrační přesuny obyvatelstva od stalinských dob.

Stále se prohlubující rozdíly v životní úrovni mezi státy bývalého Sovětského svazu, ekonomický růst posledních let (HDP Ruské federace postupně stoupal z 4,5 % v roce 1999 na 5,8 % v 2002), ale také nestabilita a války ve Střední Asii a na Kavkaze a národnostní a etnický útlak, daly vzniknout situaci, kterou v Rusku nikdo nepředvídal. Lze tak aspoň soudit z malé ochoty post-sovětských vlád devadesátých let důsledně řešit problém nucené a ekonomické migrace.

Z hlediska legislativy je na první pohled vše v pořádku. Rusko přijímalo od roku 1993 relativně liberální zákony týkající se migrace na území Ruské federace (RF). Vedle práva na svobodu pohybu zaručeného ústavou a zákony všem občanům RF (migrace rodinných příslušníků, migrace za prací) se platné zákony dotýkají zejména dvou typů imigrantů v Ruské Federaci: vnitřních přesídlenců a uprchlíků. V ostatních případech, zahrnutých do všeobecného pojmu nelegální migrace, se úřady spolehly na starý a osvědčený způsob kontroly pohybu obyvatelstva na vnitrostátní i mezinárodní úrovni pomocí povinné registrace místa pobytu osob známé ze sovětských dob. Ačkoliv má registrace místa trvalého a přechodného pobytu pouze monitorovat pohyby obyvatelstva, v reálných dopadech v důsledku regionálních prováděcích předpisů je svázána s občanskými a sociálními právy. V praxi to tak žádná z uvedených skupin migrantů nemá v Ruské federaci lehké.

I liberální ruský zákon o volném pohybu občanů RF a výběru místa pobytu platí pouze pro ty, kteří si jej včas zajistili. Získání ruského občanství je však stále těžší a těžší jak v Ruské federaci, tak ve Společenství nezávislých států s většími či menšími podíly ruského obyvatelstva. V podmínkách sovětských pohrobků, kde je mnoho smíšených manželství, lidí bez občanství a lidí s trvalým a přechodným pobytem v různých republikách a kde je výkonná pravomoc nad otázkou migrace delegována na jednotlivé regiony a republiky s často si vzájemně protiřečícími prováděcími předpisy, je migrační situace velmi komplikovaná a nepřehledná. Přidáme-li k tomu přebujelou administrativu a placené administrativní úkony, placené povinné zdravotní prohlídky, požadování dokumentů pro registraci nad zákonný rámec a neustálé změny a dodatky k zákonům a prováděcím předpisům, mění se volný pohyb obyvatelstva v administrativní džungli. Ostatně - zákon o volném pohybu není veřejnosti dostatečně znám, a tím je jeho využití značně omezené. Nastává tak situace, kdy o zákoně nemá dostatečné povědomí ani veřejnost, ani policie nebo úřady.

Návrat domů

Z hlediska vztahu k veřejnosti jsou nejcitlivějším problémem imigračních úřadů Ruska nucení přesídlenci v rámci Ruské federace. Řada z nich patří k lidem násilně vysídleným v dobách stalinských přesunů obyvatelstva, novější vlny představují nuceně vysídlené v souvislosti s konflikty na Kavkaze a další v důsledku politického, rasového a národnostního pronásledování. Nedávno bylo etnickým skupinám přesídleným za stalinské éry přiznáno právo na návrat do původního bydliště, odkud byli násilně přesídleni na Sibiř a do regionů Střední Asie. Mnozí - například krymští Tataři, Němci z Povolží a některé kavkazské národy tohoto práva využili, nicméně oficiální počet navrátilců je poměrně nízký: hovoří se o půl milionu osob.

Příchod další skupiny obyvatelstva souvisí přímo s rozpadem Sovětského svazu. Se získáním nezávislosti bývalých svazových republik se 25 milionů Rusů žijících v zemích bývalého Sovětského svazu stalo rázem cizinci v zemi, kterou považovali donedávna za svůj domov a kde dosud požívali všech občanských práv. Ruské menšiny čítající mezi 8 až 22 % obyvatel se staly terčem odpírání občanských práv a svobod ze strany nových států. Doplácejí nyní na ekonomickou situaci v republikách a potýkají se s nedostatkem práce, protože dokonale neznají místní jazyk a kulturu a jsou diskriminováni na úřadech, protože ruština jako úřední jazyk postupně mizí ze státní sféry.

Ač se Rusko repatriační vlně nebrání tolik jako přílivu cizinců, není postoj ruské vlády k Rusům v zahraničí jednoznačný. V případě Turkmenistánu, kde si ruská menšina musela volit mezi turkmenským občanstvím a postavením cizince, se ruská vláda pro zlepšení postavení krajanů nijak neangažovala. To přimělo příslušníky ruské menšiny k tomu, že se vzhledem k nevýhodnosti statutu cizinců ruské národnosti vzdali. Za podobných podmínek se pak více než 3 miliony Rusů rozhodlo k návratu do původní vlasti.

Oficiální počet navrátilců však zřetelně klesá. Zatímco v roce 1994 se vrátilo 800 tisíc Rusů do své mateřské země, v roce 2001 už to bylo pouze 72,300 osob. Kromě zpřísnění podmínek pro získání občanství vysvětluje klesající tendenci zejména prostá skutečnost, že to, kteří s návratem počítali, se již vrátili, a ruské vládě se nepodařilo přesvědčit o návratu ty ostatní.

Neoficiální údaje o ruských přistěhovalcích na druhé straně hovoří o číslech daleko větších - podle některých může být ruských navrátilců až 8 milionů. Pokud takové informace odrážejí skutečnou situaci, zůstává otázkou, kam se tak výrazná skupina obyvatelstva poděla? Odpověď není jednoduchá. Podle zpráv hrstky zainteresovaných novinářů je téměř jisté, že velká část ruských přistěhovalců z bývalých sovětských republik v Rusku žije a pracuje ilegálně, a to v podmínkách často se rovnajících otroctví. Důvodem jejich těžkého postavení je částečně neznalost zákonů a částečně administrativní zábrany v získání registrace místa pobytu. Ty jsou často velmi vhod zaměstnavatelům i policii, v prvním případě kvůli snížení nákladů na (nelegálního) pracovníka, v druhém kvůli možnosti vydírání a korupce.

Uprchlíci jako elita

Válečné konflikty a politický útlak se podílejí na imigraci do Ruska značnou měrou. Veřejnost zná především čečenské přesídlence, ovšem jejich počet byl v devadesátých letech přinejmenším vyvážen uprchlíky z Tádžikistánu a politickou opozicí Turkmenistánu. Ale je tu háček. Zatímco statut nuceného přesídlence byl Čečenům udělován ještě v roce 1996 při tzv. „akcích pro znovuzavedení ústavního pořádku“, dnes - v dobách tzv. antiteroristických operací, již Čečeni nárok na statut přesídlence nemají. A to i přesto, že výslovná zákonná definice uvádí reálné ohrožení, násilí či pronásledování občana RF či cizince či členů jeho rodiny z důvodů rasových či národnostních jako dostatečný (i když jediný) důvod nároku na statut nuceného přesídlence bez ohledu na původ tohoto ohrožení. Vzhledem k naznačenému potenciálnímu etnickému složení žadatelů o status nuceného přesídlence je udivující, že z celkového počtu 880 tisíc nucených přesídlenců oficiálně uznaných ruskými imigračními úřady do počátku roku 2000 bylo 650 tisíc etnických Rusů. Dalších necelých 80 tisíc žadatelů získalo statut uprchlíka. Celkový počet oficiálně uznaných žádostí se tedy na počátku roku 2000 blížil milionu. Z tohoto čísla ale pouze 530 lidí pochází ze zemí mimo bývalý Sovětský svaz.

Úřady nejsou přívětivější ani k bývalým neruským spoluobčanům ze Sovětského svazu. Zatímco v roce 1997 byl udělen azyl 6 255 lidem, o rok později ho získalo jen 375 a v roce 1999 už jen 100 lidí. Ještě beznadějnější je situace afghánských běženců, kteří se vrátili s ustupujícími ruskými vojsky z Afghánistánu. Pouze 513 z celkového počtu 100 000 osob získalo v Rusku do roku 2000 azyl. A konečně ještě větší nezájem úřadů zažívají Meschetští Turci, kteří byli nuceni odejít z Uzbekistánu do okolí Krasnodaru v době Sovětského svazu - ti zatím nezískali žádný oficiální status.

Přestože to tedy může znít paradoxně, uprchlíci a nucení přesídlenci jsou stejně mezi migranty elitou. Jsou totiž jedinými skupinami migrantů, na které ruské zákonodárství vůbec myslelo. Kacířsky se chce říci, že na ně myslelo až moc, neboť v záplavě zákonů, jejich úprav a prováděcích předpisů, se sami těžko mohou vyznat. Navíc jsou privilegovaní ještě právní a veřejnou podporou neziskových organizací. Po prvním šoku z vlny uprchlíků v souvislosti s ozbrojenými konflikty v Čečně, Tádžikistánu, Abcházii a jinde, vzniklo na ochranu jejich práv několik iniciativ v rámci nových či existujících nevládních organizací se zaměřením na lidská práva. Vznikla síť Migrace a právo jako jeden z programů nevládní organizace Memorial a také další organizace - například Občanská pomoc, Fórum organizací přesídlenců, Organizace na pomoc politicky a etnicky pronásledovaných. U mnohých byla vybudována i regionální centra poradenství a pomoci.

Poslední slovo má prezidentova administrativa

Mohlo by se snad zdát, že po zavedení legislativy na ochranu práv uprchlíků a nucených přesídlenců mezi lety 1995 a 1997 a díky vstřícném přístupu k občanům SNS, bude činnost těchto organizací nadbytečná. Tak tomu ale ani zdaleka není. Po relativně liberálním období se přístup státu k imigrantům po roce 2000 podstatně zhoršil, zejména v případě uprchlíků a přesídlenců z Čečny, Afghánistánu a islámských zemí Střední Asie. Ještě v uvedeném období byli k přípravě zákonů přizváni i odborníci - právníci ze sítě Migrace a právo, ale dnešní Putinova administrativa již o pomoc odborníků z neziskového sektoru nejeví ani nejmenší zájem. Federální Migrační služba, orgán Ministerstva vnitra Ruské efderace, sice zákony dále vypracovává, ale - dle vyjádření pracovníků neziskových organizací - pozměňovací návrhy vznikají v okruhu prezidentovy administrativy a jsou prosazovány bez větší diskuse a zájmu poslanců i veřejnosti.