Rozhovor s Lucií Sládkovou: Čeští zaměstnavatelé si zvykli zaměstnávat neregulérní migranty

Adéla Pospíchalová: Jak se poloha České republiky, která leží uprostřed Evropy, promítá do problematiky nelegální migrace?

Lucie Sládková, IOM Praha: Česká republika je svou geografickou polohou jasně na migrační cestě východ – západ, nikoliv jih-sever. V 90. letech zde byl silný tlak ve směru východ – západ. Tedy všichni ti, kteří se snažili dostat do svého vysněného ráje Evropské unie – Německa, Nizozemí nebo jinam, přecházeli přes Českou republiku. Ten směr byl většinou z jižní Moravy do severních Čech a dále do Saska. Po roce 2000 se trendy nelegální migrace začaly výrazně měnit. Začala být daleko víc zatížena česko-rakouská hranice, na kterou směřoval proud z Polska.

A.P.: Proč?

L.S.: Byli to hlavně Čečenci, kteří chodili přes Polsko právě do Rakouska. Požádali o azyl v Polsku, kde nepočkali na vyřízení své žádosti, a přešli do České republiky, kde znovu požádali o azyl. Odsud během několika dní odešli do Rakouska, kde rovněž požádali o azyl. To s rozšířením Evropské unie padlo. Vědí, že by byli vráceni do první bezpečné země azylu, tedy do Polska. Proto se teď na své cestě do Rakouska vyhýbají veškerému kontaktu se státními úředníky. Vypadá to potom, že nelegální migrace klesá.

A.P.: To mluvíme o lidech, kteří nelegálně překračují státní hranice, ale v Česku nezůstávají. Jak je to s těmi cizinci, kteří u nás takzvaně načerno žijí a pracují?

L.S.: Česká republika začala být pro nelegální přistěhovalce přitažlivější s jejím připravovaným vstupem do Evropské unie. Tito lidé sem legálně přicházejí na turistické nebo dlouhodobé vízum. Nelegálně tady pak zůstanou a pracují. Překračují dobu pobytu povolenou jejich vízem. To je charakteristické pro Ukrajince, kteří přijdou jako turisté, nelegálně zde pracují a samozřejmě i dále zůstávají.

A.P.: Dá se určit, kolik cizinců v Česku žije nelegálně?

L.S.: Já ty počty nevím a neví je nikdo. Pro nelegální migraci se u nás kvalifikované odhady nedělají. Jen akademická obec má odhady, podle kterých počet nelegálních migrantů je stejný jako počet těch legálně pobývajících - tedy asi 250 tisíc osob. Já tomu ale upřímně nevěřím. To bychom o nelegální přistěhovalce zakopávali na každém kroku.

A.P.: A jaký je váš odhad?

L.S.: Podle mého nekvalifikovaného odhadu, kdy se opírám o zkušenosti z jiných států a misí Mezinárodní organizace pro migraci, si myslím, že tyto počty nepřekračují sto tisíc. Skutečně bych neřekla, že tu žije čtvrt milionu cizinců nelegálně. Je to ale pouze můj odhad, podklady k tomu nemám.

A.P.: Jak se dá, pokud vůbec, v boji s nelegální migrací uspět?

L.S.: Jeden stát situaci nikdy nevyřeší, různé prostředky používá ve spolupráci s ostatními zeměmi. Může uplatňovat represi a administrativní překážky, jako jsou víza, technické vybavení na hranicích nebo výrazný počet policistů, kteří střeží státní hranice. Daleko důležitějším momentem je však pozitivní přístup, a to je nabídka migrace legální. Většinou se to týká migrace pracovní. Tento přístup je obsažen i v akčním plánu boje s nelegální migrací České republiky.

A.P.: A drží se Česká republika tohoto plánu?

L.S.: Řekla bych, že vykročila správným směrem. Vidím tam mnoho nedostatků, ale správné vykročení oceňuji. Jmenovala bych projekt ministerstva práce a sociálních věcí Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Na trhu práce, i při dnešním procentu nezaměstnanosti, jsou místa, která jsou trvale neobsaditelná Čechem nebo cizincem z Evropské unie. A to jsou právě ta místa, která mohou být doplněna, nikoliv nahrazena, cizincem.

A.P.: V čem vidíte největší nebezpečí neregulérní migrace?

L.S.: Čeští zaměstnavatelé si lehce zvykli zaměstnávat neregulérní migranty. Je to pro ně levné, a jejich firmy tedy prosperují. Ale ta prosperita je zaprvé na úkor českého trhu práce a také na úkor samotných cizinců, kteří nejsou zdravotně ani sociálně pojištění. České firmy si najímají zprostředkovatele a brání se tím, že nevědí, že pro ně pracují neregulérní migranti. Je už ale načase, aby tuto realitu vnímali. Druhý, stejně závažný faktor, je prorůstání této praxe do legálního systému a s tím související korupce ve veřejné a státní správě.

A.P.: Takzvaní klienti fungují pro cizince, hlavně z Ukrajiny, jako zprostředkovatelé práce. Co je odlišuje od běžných personálních agentur?

L.S.: Cizinecké komunity už berou klientský systém a veškeré zprostředkovatele jako běžnou záležitost, která je naprosto nutná. Rozlišují mezi dobrým a špatným klientem, který, s nadsázkou řečeno, nesebere devadesát procent vašeho platu, ale jen dvacet. Pokud ale mluvíme o legálních zprostředkovatelích práce, tak těm za jejich služby platí zaměstnavatel, nikoliv pracovník. V okamžiku, kdy si zprostředkovatel řekne o peníze cizinci, tak je to špatně. Nechci zpochybňovat práci zprostředkovatelských firem, ale jejich činnost musí být založena na jasných pravidlech.

A.P.: Proč k nám nelegální migranti nepřicházejí legálně?

L.S.: Je to pro ně poměrně složitá záležitost. Regulérní cesta je náročná finančně i časově. Za každou cestu na ambasádu se platí, za vízum se platí. Nemáte-li v pořádku všechny doklady, tak se to protahuje. Navíc platná pravidla jsou složitá. Vede to k tomu, že si migranti nechávají vyřídit své povolení prostředníkem. Ale když už si něco necháte takhle zařizovat, tak ztrácíte kontrolu nad tím, co lze a co nelze. Právě tato pohodlnost vyplývající z neznalosti je živná půda pro to, aby lidé využívali klientský systém, nebo spíš nechali klienta, aby byl informačně nad nimi. Sama ale nedovedu posoudit, jestli se jedná jen o pohodlnost, nebo je ten systém opravdu tak složitý.

A.P.: Mohla by se stávající pravidla upravit a zjednodušit?

L.S.: Česká republika dnes na konzulátech prověřuje každou osobu na jedno jediné pracovní místo, které si musí každý sám vyhledat. Zaměstnavatel musí mít úřadem práce schváleno, že dané místo může obsadit cizinec. Místo toho, abychom se podle kanadského nebo holandského vzoru mohli pečlivě zaměřit na to, jaké ten člověk má schopnosti a pracovní zkušenosti nebo jaké například umí jazyky. Pak by dostal vízum s tím, že je schopný najít si práci. To je způsob, který je daleko otevřenější a buduje větší důvěru u migrantů, než když si člověka stejně prověříte, ale je to vázáno na jedno určité pracovní místo.

A.P.: Co si myslíte o regularizaci, tedy o možnosti udělit regulérní pobyt cizincům, kteří žijí na území nelegálně. Souhlasila byste s podobným řešením pobytu nelegálních imigrantů v České republice?

L.S.: Nesouhlasím s plošnou amnestií. Ta by jen vyčistila prostor pro další nelegální migranty. Ale umím si představit, že ti, kdo jsou zaměstnáni, pravidelně pracují nebo jsou tady třeba s celou svou rodinou, by mohli mít za určitých podmínek možnost nahlásit se a poté by jim mohl být udělen generální pardon. Podobně to udělalo nedávno Španělsko nebo také Portugalsko. Dovedu si to představit, ale zajímal by mě také ekonomický propočet toho, jaké by měl podobný krok dopady na pracovní trh.

A.P.: Angažuje se Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v programech boje s nelegální migrací?

L.S.: IOM Praha spolu s ministerstvem vnitra připravuje projekty na prevenci nelegální migrace. Vycházíme z toho, jaká je migrační situace v Česku a jestli můžeme ovlivnit něco ve státech původu. Takovým způsobem jsme pracovali na našich projektech na Ukrajině, v A.P.dávii, v Gruzii a teď i v Arménii. Jsou to programy, které se snaží stabilizovat potencionální migranty v zemi původu a prostřednictvím kampaně je informujeme, jak vypadá česká migrační legislativa.

A.P.: Jsou i jiné cesty než informační kampaně?

L.S.: V Gruzii je náš projekt trochu jiný. Umožňujeme dobrovolný návrat Gruzínců. České ministerstvo vnitra se rozhodlo, že formou rekvalifikací bude podporovat další rozvoj schopností daného člověka. Snažíme se ho znovu zapojit na trh práce tak, aby návrat byl takzvaně udržitelný. Vrátit dobrovolně lidi z Kavkazu, kteří už jsou na cestě někam, je skutečně obtížné. Já vždycky říkám, že vrátit půl Gruzínce je nadlidský výkon. Počty nejsou skutečně nijak vysoké, na druhou stranu se s každým navrátilcem individuálně pracuje co se týče jeho vzdělání, budoucích plánů a podobně. Mise IOM v Tbilisi se stará o to, aby si navrátilci za české peníze mohli rozšířit řidičský průkaz, navštěvovat kurzy angličtiny a počítačů nebo získat různé licence. Všichni tito gruzínští navrátilci z Čech jsou docela úspěšní a já jsem na to hrdá. Příkladem je člověk, který nelegálně pracoval u Bati a dneska v Tbilisi pracuje v úžasném butiku, navrhuje boty a jezdí s nimi na výstavy. V tomto projektu neklademe důraz na kvantitu, ale na význam. Je to směr, kterým by se měly vydat státy Evropské unie, pokud chtějí prospět zdrojovým státům. Je potřeba nejen umožnit těm lidem návrat, ale poskytnout jim také reintegrační pomoc.