Romové jsou nejdiskriminovanější menšinou v Evropě

Agentura EU pro základní práva (FRA) ve středu 6. prosince představila v Bruselu výsledky výzkumu EU-MIDIS II o menšinách a diskriminaci v Evropské unii. Zaměřuje se na menšiny a migranty, včetně lidí s migrační minulostí (například druhá a třetí generace příchozích). Cílem výzkumu je vyhodnotit, jak se situace v zemích Unie změnila od posledního výzkumu v roce 2008. Výzkum probíhal od roku 2015 ve všech 28 zemích a zúčastnilo se ho přibližně 25 tisíc respondentů.

A co za zjištění nám výzkum FRA přinesl? Například to, že Romové jsou dlouhodobě zdaleka nejdiskriminovanější menšinou v EU. Osmdesát procent Romů v EU nadále žije pod hranicí ohrožení chudobou platnou v dané zemi. Každý třetí Rom žije v obydlí bez tekoucí vody a jeden z deseti v obydlí bez elektřiny. Každý čtvrtý Rom a každé třetí romské dítě žije v domácnosti, kde někdo minimálně jednou měsíčně musel jít spát hladový. Česká republika vychází ve výzkumu jako jedna ze zemí, kde jsou rozdíly mezi Romy a většinovou společností nejmenší. Ať se to týká absolutní chudoby, přístupu k vodě, elektřině nebo vzdělání. Neznamená to, že se Romové v Česku mají dobře, ale že jinde se mají ještě hůř. Naše dobrá pozice ve výzkumu ale končí v oblasti diskriminace. Zde máme naopak téměř nejhorší výsledky ze všech sledovaných států. Romové se obávají o své bezpečí, nedůvěřují státním složkám (policii) ani většinové společnosti. Čísla se oproti předchozímu výzkumu ještě zhoršila.

V případě migrantů a občanů s migrační minulostí bohužel Česká republika nebyla sledována. V hlavních zjištěních výzkumu v jiných zemích lze ale sledovat společné znaky s podobnými výzkumy v ČR. Nejvíce respondentů (osmatřicet procent) uvádí diskriminaci na základě své etnicity, migračního původu, barvy kůže nebo náboženství v každodenním životě. Druhé místo v diskriminaci zaujímá práce. Dvacet devět procent respondentů se setkalo s nerovným zacházením při hledání práce. Známé jsou příklady, kdy stejný životopis posílá muž, žena, muž se jménem prozrazujícím migrační minulost a žena se jménem prozrazujícím migrační minulost. Nejvíce úspěchu má muž, následuje žena. Podstatně méně odpovědí získá muž s „cizím“ jménem a nejméně odpovědí přijde v případě ženského „cizího“ jména. Jakmile se hendikepy skládají, diskriminace vzrůstá.

Lidská práva v ČR nechceme

V posledních dnech se stalo několik důležitých událostí souvisejících s lidskými právy. V neděli 10. prosince jsme si připomněli Mezinárodním dnem lidských práv ratifikaci nejdůležitější listiny OSN – Všeobecné deklarace lidských práv. Tento den byla odstartována kampaň k sedmdesátému výročí její ratifikace. Zároveň tento rok probíhá univerzální periodický přezkum (UPR), v němž se členské státy OSN vyjadřují k dodržování lidských práv v jiných členských státech. Česká republika dostala 201 doporučení. Více než čtyřicet z nich se týká vzrůstajícího rasismu, xenofobie a islamofobie, desítky se věnují vztahu k Romům, rovnosti mužů a žen a další vztahu k cizincům a dalším menšinám. Oproti minulému přezkumu se počet doporučení zvýšil téměř o padesát bodů. Nejvyšší nárůst je v oblasti rasismu, xenofobie a islamofobie.

Andrej Babiš se opakovaně vyjádřil proti zachování postu ministra pro lidská práva. Agendu podle posledních informací chce přesunout na ministerstvo spravedlnosti a ministr spravedlnosti bude jmenovat vládním zmocněncem pro lidská práva. Minulý týden nevládní organizace proti tomuto kroku protestovaly. Upozorňují na dvě hlavní nebezpečí, která s sebou zrušení pozice ministra pro lidská práva přináší. Prvním a největším nebezpečím je rozmělnění agendy mezi různé resorty a jejich vytrácení z veřejného prostoru. Druhým nebezpečím je signál, který tím nová vláda vysílá veřejnosti. Lidská práva nejsou prioritou. To je v kontextu xenofobů a islamofobů v českém parlamentu alarmující.

Doufejme, že pod vládním zmocněncem a ministrem spravedlnosti v jedné osobě zůstane lidskoprávní agenda v úplné a nezmenšené podobě. K řešení toho zůstává hodně. Podmínky menšin se nezlepšují, nálada společnosti se zhoršuje. Většinová společnost nejenže nevnímá boj proti diskriminaci žen, zdravotně postižených, Romů, cizinců, sexuálních menšin a dalších jako potřebný, ale dokonce ani nevěří, že jsou tyto skupiny skutečně diskriminovány. Pokud se tento přístup nezmění, se vzrůstajícím pocitem nejistoty ve společnosti nic nezmůžeme. Integrace je totiž obousměrný proces, a pokud většinová společnost není vstřícná, menšiny se samy začleňovat nemohou.

I přes mnohé problémy lze říct, že pokrok na straně integrace Romů postupuje dobrým směrem. S integrací cizinců jsme na tom podobně. Největší výzvou zůstává vzdělávání, bydlení a odpovídající práce. Zbývá přijít na to, co udělat s náladou ve společnosti. Naprosto nezvládnuté postihy za šíření nenávisti na sociálních sítích (které prokazatelně ovlivňují veřejné mínění), slovní napadání, drobné incidenty i násilí z nenávisti – to vše se stalo běžnou součástí naší reality. Politici mají stále ještě čas to změnit. Otázka je, jestli chtějí.