Reflexe veřejné debaty ze dne 7. 12. 2006 – „Cesta z města“ aneb romská integrace v praxi

Jako hosté před publikem stanuli: Karel Holomek (Společenství Romů na Moravě), Iveta Millerová (členka Komise pro národnostní menšiny), Ivan Gabal (sociolog) a Petr Pávek (starosta obce Jindřichovice pod Smrkem). Pozvání přijal také hlavní iniciátor vsetínské kausy (tzv.„kontejnerové aféry“) a mediální hvězda posledních měsíců - starosta Vsetína, senátor Parlamentu České republiky a aktuálně také nově zvolený předseda KDU – ČSL v jedné osobě, pan Jiří Čunek. Diskusi řídil a moderoval Jan Pokorný (ČRo Radiožurnál).

V prostorách galerie se v roli publika tísnila veřejnost, zástupci lidskoprávních organizací, političtí aktivisté, studenti i veřejní činitelé. Během půlhodinového čekání na zpožděný příjezd pana Čunka diskutovali přítomní „neutrální“ a obecná témata typu: „kdo je Rom“, kdo „neplatič“, co znamená „sociálně nepřizpůsobivý občan“ a kdo se má komu přizpůsobovat, kdo je občanem první a kdo druhé kategorie, co obnáší termín „sociálně vyloučený“, a proč tuto kategorii v České republice tak často naplňují právě Romové.

Debata, která se rozpoutala záhy po příjezdu pana Čunka, se nejvíce blížila politickému meetingu, na který si každý ze zúčastněných přišel přihřát vlastní polívčičku. Debatující hájili odlišné zájmy a pozice a jejich promluvy se nesly na rozdílných vlnách. Emotivní, zážitkové a osobní hledisko (Iveta Millerová), se střetávalo s intelektuálně - teoretickým (Ivan Gabal), obecně humanitním (Karel Holomek) a pragmaticky účelovým, orientovaným na zájmy „veřejnosti“ a úspěch u voličů (Petr Pávek, Jiří Čunek).

Petr Pávek, starosta Jindřichovic pod Smrkem (nechápající příliš důvod své přítomnosti v této debatě), představil hledisko malé pohraniční obce s nízkým rozpočtem, vysokou mírou nezaměstnanosti, špatně fungující infrastrukturou, složitou dopravní obslužností a s „dostatkem vlastních problémů k řešení“, která se brání komplikacím z přílivu „nepřizpůsobivých elementů.“ („Mně je jedno, jestli je někdo zelený nebo červený, my tady nemáme rádi lidi, kteří kradou auta a pálí pneumatiky a vozí odpadky do lesa a zařezávají nám krávy.“) Proslulá praktika radnic některých měst (jmenujme namátkou například Mladou Boleslav), která se svých neoblíbených občanů – „potížistů“ - zbavují přesouváním do levně pořízených domů v okolních vesnicích, se v jeho promluvě ukázala z pohledu „přijímajících“. Vyhoštění „obyvatelé s vroubkem“ se tímto způsobem nedobrovolně ocitají v cizím a neznámém prostředí, které je rozhodně nevítá s otevřenou náručí (natož aby jim umožnilo se v novém „domově“ například přihlásit k trvalému bydlišti).

Iveta Millerová zdůrazňovala především obecně humanitní a občanské hledisko („Všichni jsme lidé a pan Čunek by se klidně mohl jmenovat třeba Čonka, to zní podobně...“) a princip rovných příležitosti („Já jsem například prožila dětství v Chánově ... všichni by měli dostat šanci na lepší život.“), na čemž se diskutující shodli. Také na tom, že pan Čunek není hloupý (patrně jen nedovzdělaný v oblasti sociálního ingeneeringu, soudě dle vytříbené terminologie).

Ivan Gabal se v průběhu celé debaty stavěl do pozice toho, který ví, jak by se problémy sociální exkluze Romů v České republice daly řešit a z tohoto postu se zřejmě rozhodl „dovzdělat“ i pana Čunka, jehož tvrzení nejčastěji korigoval. Znalost problematiky opíral o nedávno zveřejněnou „Analýzu sociálně vyloučených romských lokalit“. Materiály z této analýzy (kterou realizovala jeho společnost GAC v zadání MPSV) v úvodu svého vystoupení vsetínskému starostovi předal a doporučil k prostudování - s povzdechem nad tím, že tak pan Čunek neučinil dříve, než realizoval kolektivní přesun obyvatel pavlačového domu do nové koncentrované lokality v okrajové části města a nevyvaroval se tím předvídatelnému průběhu dalších událostí.

Karel Holomek zdůraznil především to, že většina Romů v ČR se v pozici sociálně vyloučených nenachází. Poukázal však na skutečnost, že politicky korektní pojem „sociálního vyloučení“ zastírá „kolektivní“ dluh majoritní společnosti vůči romskému etniku z minulosti (především na úrovni školství) a odvádí pozornost od nutnosti kompenzovat „startovací podmínky“ romských občanů praktikami pozitivní diskriminace, které by kompenzovaly sociální handicapy vzniklé segregační politikou minulých let.

Jiří Čunek - „klidná síla“ (slovy moderátora diskusního večera) - působící kontrastně k emotivně laděným vystoupením svých diskuzních partnerů, obhajoval zvolený postup vsetínské radnice v „likvidaci problému“ pavlačového domu v centru Vsetína (který mu zvýšil politickou popularitu a vynesl jej do vrcholné politiky) odkazem na nátlak „veřejného mínění“. Jako hlava města se podle vlastních slov pouze popral s tím, co obyvatelé Vsetína v anketě označili za jeden z nejpalčivějších problémů města. Realizovaný postup obhajoval poukazem na enviromentální omezení. („Vsetín je v dolíku, není, kam se rozšiřovat, nemáme dostatek volných bytů ani pro jiné občany, kteří řádně platí nájem.“) Ve svém vystoupení předvedl, že jedná jako pragmaticky uvažující politik a příliš si neláme hlavu s významem slov, která používá. Dotaz na použití výroku „odstranění vředů“, jehož autorství mu připsala média (a jehož podobnost s terminologií genocid a etnických čistek 20. století budí hrůzu), však ukázal spíše manipulativní praktiky televize Nova, než explicitní rasovou nesnášenlivost pana Čunka - tento výrok byl použit s odkazem na pavlačový dům, nikoli adresně na jeho obyvatele. Zvolené „řešení“ otázky, jak naložit s „problémovými obyvateli“, vyznělo jako účelově načasované tak, aby panu Čunkovi pomohlo k politickému úspěchu ve volbách.

Mezi diskutujícími proběhla také neodmyslitelná slovní přestřelka o tom, kdo má větší podíl viny na současné palčivé situaci sociálně slabých skupin v České republice, zda legislativa, demotivující systém sociálních dávek, přežívající stereotypy ve„veřejném mínění“, nebo neochota místních samospráv využívat existující integrační mechanismy. A současně kdo je mocnější a kompetentnější – zda mají převzít odpovědnost za řešení této nelichotivé situace obce, či stát. „Na jednu stranu voláte, aby stát plošně zavedl systémová řešení, na druhé straně zakazujete vstup úředníků do vaší obce.“ (Czeslaw Walek k Petru Pávkovi). „Dejte nám peníze na řešení a nechte nás na pokoji.“(Jiří Čunek k Czeslawu Walkovi)

Moderující předestřel i srovnání odlišného postupu vsetínské a prostějovské samosprávy v řešení obdobného problému – likvidace někdejší kolonie U svaté Anny v Prostějově (která prostějovským radním vynesla ocenění za integraci) a řešení občansky neúnosné situace pavlačového domu v centru Vsetína.

Diskuse se kupodivu nezvrtla na úroveň výměny invektiv, k čemuž přispěl i moderátor Jan Pokorný (ČRo Radiožurnál) apelem na toleranci názorovou i pojmovou (například i k zaměňování výrazů integrace a asimilace, což činilo problém Jiřímu Čunkovi). Z publika zaznívaly aktivistické apely („nedovolte diskriminaci ve školství“), stejně jako pobouřené hlasy, neváhající použít výrazy „deportace“ a „odsun“, především v souvislosti s vystěhováním několika rodin ze Vsetína do 200 km vzdálených vesnic na Jesenicku.

Debata ukázala smutnou skutečnost, že obecná nechuť aplikovat integrační mechanismy panuje v ČR na všech úrovních sociálního, vzdělávacího i politického systému. Jmenujme pro ilustraci neochotu obcí využívat institut zvláštního příjemce sociálních dávek k prevenci dluhů na nájemném, absenci efektivní státní politiky zaměstnanosti (zřizování společensky účelných pracovních míst a podpora veřejně prospěšných prací), nemožnost dosáhnout „oddlužení“ například formou odpracování dluhů, nedostatečné využívání integračních mechanismů ve školství (dotace na pedagogické asistenty), bariéry využití státních dotací na vytvoření fungujícího systému sociálního bydlení nebo nedostatečnou podporu terénní sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách.

Je smutné, že obecně panující názor většinové společnosti vynesl zastánce populistických pseudořešení problémů sociální exkluse a komplikovaného občanského soužití s příslušníky kulturně odlišných skupin do vrcholné politiky. Ukazuje se tím, že v ČR je stále možné získat politickou podporu pro totalitní praktiky zbavování se nepohodlných obyvatel jejich odsouváním z očí veřejnosti, zabíjet „více much jednou ranou“(například velkorysými nabídkami pro sociálně slabé rodiny na odkup rozpadajících se domů za 1 Kč) a současně donekonečna opakovat totožné integrační chyby – cíleně vytvářet koncentrované „problémové lokality“ hromadným sestěhováním sociálně slabých rodin na periferie bez fungující infrastruktury, případně jejich vyháněním do apriori nedůvěřivě až nepřátelsky nastaveného prostředí cizích měst a vesnic.

Problém pavlačového domu se postupem vsetínské radnice každopádně nevyřešil, pouze odsunul v čase a prostoru. Karty jsou rozdány a nyní bude záležet na ochotě vsetínské samosprávy pokusit se alespoň teď vyrukovat s koncepčními postupy a také na výdrži a aktivitě pomáhajících organizací, zda se jim podaří předejít konfliktům v místě. Další variantou je, že bude opět replikován totožný model, kterým došlo k vytvoření koncentrované „problémové lokality“, jakým byl pavlačový dům v centru Vsetína. Otevření tohoto tématu ve veřejné debatě je však úspěchem alespoň v symbolické rovině.