Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin
Rámcová úmluva stanovuje základní zásady zacházení s národnostními menšinami, ohledně kterých byla ve chvíli schvalování shoda, přičemž Rada Evropy předpokládá přijetí podrobnější úmluvy o právech národnostních menšin v budoucnu. Vstup v platnost: 1.února 1998 (po ratifikaci 12 států), ČR podepsala úmluvu 28.dubna 1995, v platnost vstoupila Úmluva pro ČR 1.dubna 1998, je tedy pro ČR platná.
Věcně se úmluva snaží o vyvážení citlivého poměru mezi ochranou lidských práv na straně jedné a hodnotami územní celistvosti a státní suverenity na druhé straně. Úmluva zavazuje státy jako celky, které jsou povinny ve svých vnitrostátním právních předpisech zajistit jednak ochranu národnostních menšin jako celku, a dále zajistit i práva a svobody příslušníků těchto menšin, jak to úmluva stanovuje. Tato témata prohlašuje úmluva za součást mezinárodní ochrany lidských práv, což vylučuje, aby kritizovaný stát obvinil kritiky ze vměšování se do vnitřních záležitostí daného státu.
Jde jednak o zákaz diskriminace příslušníků národnostních menšin obecně i ve vztahu k určitým právům (úmluva konkretizuje především určitá politická práva). Dále hovoří Úmluva i o určitých zvláštních právech podmíněných právě specifickou potřebou dané skupiny jako národnostní menšiny: právo na provozování přeshraniční spolupráce, právo na užívání menšinového jazyka a jeho výuku, právo na jméno a příjmení v tomto jazyce. Tam, kde realizace těchto práv vede k závažnějším či finančně náročnějším důsledkům jako je např. užívání menšinového jazyka ve styku s úřady, zajišťování výuky menšinového jazyka nebo vzdělání v tomto jazyce, užívání veřejných topografických označení v tomto jazyce, užívá úmluva velmi opatrnou formulaci: „strany usilují, pokud možno, o …“ Úmluva zakazuje opatření vedoucí k asimilaci a ke změně poměru obyvatel v oblastech obývaných menšinami. Úmluva se rovněž hlásí k pozitivní diskriminaci s cílem ochrany existence menšin a faktického zajištění realizace práv jejich příslušníků.
Pojem národnostní menšiny a jejích příslušníků není v úmluvě definován, což mnoho signatářských států řeší velmi zajímavými prohlášeními a výhradami připojenými k podpisu úmluvy. (viz souvisejicí dokument).
Úmluva také nestanovuje žádný kontrolní mechanismus, Výbor ministrů pouze sleduje její provádění a může si vyžádat od států příslušné zprávy.
Česká republika provádí ustanovení úmluvy např. zákonem o právech příslušníků národnostních menšin (273/2001 Sb.), v němž definuje příslušníka národnostní menšiny jako občana ČR hlásícího se k jiné než české národnosti a projevujícího úmysl být považován za příslušníka určité menšiny, jakožto i celou řadou dalších zákonů upravujících práva, o nichž se v úmluvě hovoří. Dovolávat se ustanovení této úmluvy u soudu, případně u Ústavního soudu je v ČR možné za předpokladu, že úmluva „stanoví něco jiného než zákon“, dle čl. 10 Ústavy ČR. Název v angličtině: Framework Convention for the Protection of National Minorities.
Jde jednak o zákaz diskriminace příslušníků národnostních menšin obecně i ve vztahu k určitým právům (úmluva konkretizuje především určitá politická práva). Dále hovoří Úmluva i o určitých zvláštních právech podmíněných právě specifickou potřebou dané skupiny jako národnostní menšiny: právo na provozování přeshraniční spolupráce, právo na užívání menšinového jazyka a jeho výuku, právo na jméno a příjmení v tomto jazyce. Tam, kde realizace těchto práv vede k závažnějším či finančně náročnějším důsledkům jako je např. užívání menšinového jazyka ve styku s úřady, zajišťování výuky menšinového jazyka nebo vzdělání v tomto jazyce, užívání veřejných topografických označení v tomto jazyce, užívá úmluva velmi opatrnou formulaci: „strany usilují, pokud možno, o …“ Úmluva zakazuje opatření vedoucí k asimilaci a ke změně poměru obyvatel v oblastech obývaných menšinami. Úmluva se rovněž hlásí k pozitivní diskriminaci s cílem ochrany existence menšin a faktického zajištění realizace práv jejich příslušníků.
Pojem národnostní menšiny a jejích příslušníků není v úmluvě definován, což mnoho signatářských států řeší velmi zajímavými prohlášeními a výhradami připojenými k podpisu úmluvy. (viz souvisejicí dokument).
Úmluva také nestanovuje žádný kontrolní mechanismus, Výbor ministrů pouze sleduje její provádění a může si vyžádat od států příslušné zprávy.
Česká republika provádí ustanovení úmluvy např. zákonem o právech příslušníků národnostních menšin (273/2001 Sb.), v němž definuje příslušníka národnostní menšiny jako občana ČR hlásícího se k jiné než české národnosti a projevujícího úmysl být považován za příslušníka určité menšiny, jakožto i celou řadou dalších zákonů upravujících práva, o nichž se v úmluvě hovoří. Dovolávat se ustanovení této úmluvy u soudu, případně u Ústavního soudu je v ČR možné za předpokladu, že úmluva „stanoví něco jiného než zákon“, dle čl. 10 Ústavy ČR. Název v angličtině: Framework Convention for the Protection of National Minorities.
6. 10. 03
Zdroj: migraceonline.cz