Pořád jsem tam, v Čečně

Na konci dubna 2006 jsme jeli s Janou Hradilkovou, Davidem Čálkem a hlavně s občanským sdružením Berkat na deset dnů do Čečny. Byla jsem moc ráda, že mě Jana vzala sebou, při práci s uprchlíky je dobré vědět z vlastní zkušenosti, jak to v jejich zemi vypadá. Po návratu do Prahy mi zde žijící Čečenci s nadšením, steskem i závistí říkali: vy jste si sáhla na Čečnu.

I proto jsem i po návratu domů pořád tam. Nemohu se zbavit nepříjemného pocitu, že jsem z Čečenska odjela a ty krásné pohostinné lidi tam nechala ve strachu. Ano, to byl můj nejsilnější pocit z Čečenska: všudypřítomný strach z toho, co bude, až se setmí, nebo co se stane zítra. Lidi jsou po desetileté válce unavení a chtějí žít, ale mnoho z nich očekává válku další.

Čečna je prý krásná: hory, příroda, teplo. My jsme z ní viděli jen silnici s blokposty a namířenými kulomety a hlavní město Groznyj, které je stále z naprosté většiny rozstřílené. Prostředkem města se táhne nová široká silnice, podél ní stojí domy, zvenku opravené. Proruský čečenský premiér Kadyrov má od Putina za úkol „přemalovat Groznyj“ na „bezválečné město“. Čečensko má obrovské bohatství ropy, která jí ale nezůstává, protože Putinovi jde hlavně o ni. Lidi nemají práci a tudíž ani peníze, které zoufale potřebují, aby si opravili domy a mohli začít normálně žít. Kompenzaci dostávají jen tehdy, když je dům natolik rozbombardovaný, že nestojí žádná ze stěn. Z těchto peněz dávají polovinu Kadyrovovi nazpět, prý jde o „oficiální úplatek“. Zdejší lidé jsou ale velice houževnatí a nezdolní a tak domy pozvolna opravují, spatřili jsme tam už pár prvních krásných poválečných zahrádek.

Pečlivě vypletá zahrádka je i u Do´zel Centra, tedy Centra pro rodinu, které vzniklo v rámci projektů Berkatu, hlavně díky Janě Hradilkové a Pavle Pijanové a samozřejmě díky obrovskému nasazení Čečenek, které v centru pracují. Za velikými vraty je bezpečí, které ale hlídají „ochrančíci“. Uvnitř nás uvítala harmonika a „podválščici“ - lidé, většinou Rusové, kteří přežili válku ve sklepích rozbořených domů a jimž pomáhala Petra Procházková spolu s Rozou, která dnes působí v Centru pro rodinu. Lidé opuštění, nemocní, životem unavení, většinou staří, kteří v centru nacházejí společenství, domov i pomoc. Nemají léky, bydlí v neskonale chudých provizoriích. Jedna z podvalščiků našla smysl života ve výchově holčičky Madlen, kterou převzala od Rozy jako třídenního opuštěného kojence v době bombardování Grozného. Holčička je dnes čtyřletá, má živé, chytré oči, nemluví a špatně chodí, ale její náhradní máma pro ni shání peníze na léčení. Centrum je domovem i pro tanečníky a tanečnice ze souboru Maršo. Nacvičují v malé tělocvičně a připravují se na druhou návštěvu Prahy. Asi si nedovedeme představit, co to pro ně znamená - mít světlý bod a mít se na co těšit. Před třemi lety byli v Praze jako děti, teď, když nám tito dospívající muži a ženy začali v Grozném tančit, tekly nám slzy. V tanci byla taková síla a krása, jakoby si jím tito mladí lidé chtěli uhájit to, co jim patří a o co musejí pořád bojovat: život, láska, rodina, tradice, Bůh. Centrum pro rodinu utvářejí ve spolupráci s Berkatem Čečenky. Ty vědí, co místní lidé potřebují – kurzy první pomoci, počítačové kurzy a kurzy šití. Vše je velmi skromné, ale o tuto nabídku je velký zájem. Všichni mladí chtějí umět na počítači a tak ten jeden v centru nemůže stačit. A k tomu jejich chlouba a bohatství: slepice a výborná vajíčka k obědu.

David Čálek stále vše natáčel. Místy to bylo dost odvážné. Na blokpostech při pokynu řidiče „nesnimaj!“ musel rychle kameru schovávat před namířenými kulomety vládních (proruských) či federálních (ruských) vojáků. Zažili jsme na vlastní kůži, jak jsou lidé na silnicích nepřetržitě vydáni na milost šikaně vojáků, jak člověka zamrazí, když chtějí třeba vidět obsah kufru. Vojákům jde především o peníze, ale v důsledku toho může jít i o život. Na blokpostech je často cítit napětí, nervozita, ohrožení.

Ženy z centra byly velice pohostinné, vždy plné zájmu a veselé. Za vraty centra na nich však bylo vidět veliké napětí - moc se o nás bály. Stále jsme jezdili jen v autě a z auta hned rychle do domu, venku raději nefotit, rychle zmizet v útrobách stěn. Cizinci v Grozném nejsou (my měli povolení na pět dnů), ženy se proto velmi bály, že jsme příliš nápadní a mohou si nás proto vytipovat nějací únosci a žádat výkupné nebo že můžeme mít jiné velké potíže. Od koho bychom je mohly čekat? Od Kadyrovců, federálů či od banditů, což jsou lidé, kterým válka zpřeházela všechny tradice a hodnoty a zajímají je jen peníze. Stálé nebezpečí tedy hrozí ze všech možných stran. Právě za touto odpovědí se skrývá to nepřetržité všudypřítomné ohrožení, nejistota: kdy se co stane, kdy bude někdo chycen, zabit, zmrzačen, mučen, zmlácen, unesen - a kdy není ochrany, není dovolání. Strach z problémů v sobě skrývá ony základní obavy, které provázejí život v této krásné zemi, život přinášející paradoxy. V centru Grozného jsme viděli z auta první primitivní kavárnu pod širým nebem, kde seděli mladí lidé. Vznášel se však nad ní otazník. Vydrží to takhle v poklidu nebo kavárna jednoho dne vyletí do povětří? Lidé chtějí věřit, že to vydrží, ale své dospívající tam raději nepouštějí, bojí se. S pýchou nám ukazovali první fontánu ve městě na již opravených místech, ale zároveň dodávali, že to je bohužel jen putinovská potěmkiáda. Viděli jsme i internetovou kavárnu, kde pracuje Vachid, jeden z tanečníků ze souboru Maršo. Je na ni pyšný, David Čálek tam ale točil jen chvilku, pak honem pryč. Normální život je tam riskantní. U Vachida jsme byli i doma. Raketa, která jim rozbila polovinu domu, stojí jako trofej na dvorku. Vše opravují - pomalu, jak to jde. Vachid díky Berkatu studoval jeden a půl roku v Praze. Jeho hubený táta mi říkal, že v době, když byl Vachid v Praze, tak on - táta - přibral na normální váhu, ale teď už je zase velmi hubený, protože se o Vachida pořád bojí. A má k tomu přímo hmatatelné důvody. Například předevčírem večer unesli banditi sousedovic kluka a rodiče jej vykoupili příšerně ztlučeného. Vachid studuje, ale není spokojený s úrovní školy. Vše se tam prý kupuje, přijetí na školu i výsledky zkoušek. Kromě pocitu fyzického ohrožení jsem v Čečensku často cítila atmosféru jako u nás během normalizace. Strach, podezřívavost, úplatnost, snaha alespoň nějak přežít, schovat se doma, uzavřít se před světem. Typická jsou tmavá skla v autech. V tomto marasmu a nejistotě se snaží lidé z Centra pro rodinu i další lidé, které jsme navštívili, hrdě žít, jak jsou zvyklí z dob před válkou. Ženy se vzpřímeně nesou, působí elegantně, orientálně. Muži jsou pečlivě, čistě odění. Všichni jsou v kontrastu s neskutečnou chudobou, prázdnotou prodejních stánků. Viděli jsme dlouhé fronty na pracovní příležitosti, všichni hledají „byznys,“ při němž by mohli začít normálně vydělávat peníze.

Dvě noci jsme přespávali v Grozném. Když přišel někdo na návštěvu, tak jsme se schovávali. Jednou jsme opravdu nadskočili, když se z ulice ozval rachot granátometu. Hostitelé byli zvyklí, nehnuli ani brvou. Při vypnuté elektřině jsme vedli dlouhé noční diskuse o ruské totalitní politice, o nadějích Čečenců a smutné realitě. Víra spojená s rodovou tradicí a obrovskou rodinnou soudržností je pro ně zásadní věcí. V Čečensku platí, že člověka poznáš podle jeho rodiny. Až tam jsem pochopila, že krevní msta (tzv. horský zákon) je hlavně prevencí, aby si člověk velice dobře předem rozmyslel, než někoho zabije či než ublíží ženě, neboť musí počítat s tím, že pak „nastoupí zákon“.

V Grozném jsme ochutnali výborný šašlik na zahradě a při něm jsme z úst oficiálního činitele slyšeli základní putinovskou tezi, že obě čečenské války byly proti banditům, kteří chtěli v Čečně nastolit vahábistický diktát. Opět jsem si připomněla normalizační pocity z bývalého Československa, kde také byla realita halena do lží a frází, s tím rozdílem, že tady se k onomu běžnému repertoáru přidává reálná možnost náhlého zmizení či zabití. Jeden známý nám řekl verzi jinou, mezi lidmi rozšířenější: banditi jsou u moci teď a oficiálně, všechno to zabíjení bylo a je zbytečné anebo účelové.

Tři dny z našeho pobytu jsme jezdili z Nazraně do uprchlického tábora ve Slepcovsku, kde jsou i některé rodiny dětí z tanečního souboru Maršo. Poté, co prožili čtyři roky ve stanech v uprchlickém táboře Sputnik na čečensko-ingušských hranicích, kde začali nacvičovat tance a kde je objevili lidé z Berkatu, jsou teď již dva roky v malých buňkách bez oken, kde je hrozné vedro. Pro každou rodinu jsou tu dvě malé místnosti s dírou pro komín malých kamínek na zimu a se společnou pumpou. Pomocí záclon se snaží v buňkách budit dojem domova. Z naší návštěvy měli obrovskou radost, opět nás nepřetržitě hostili - i v tom horku vaří výborná národní jídla. Tanečníkům jsme přinesli vzpomínky na Prahu, kde byli před třemi roky, a ohromnou naději, že letos v září zase přijedou. V jejich nejistotě a provizoriu, v němž žijí, je to světlo, k němuž se mohou upínat. Každý z těch lidí má svůj příběh, v němž jsou mrtví či nezvěstní příbuzní. Vdova se čtyřmi dětmi má krásný milý úsměv. Je moc ráda, že její dvě dcery opět pojedou do Prahy tančit, ale zároveň jí velice záleží na tom, aby se tam chovaly důstojně a nepošramotily pověst jak svoji, tak Čečenců. Holky jsou přitom velice vzorně vychované, vlídné, milé, krásné, stydlivé. Mají svůj pohled na situaci, v níž žijí, ukazují fotky zabitého táty i dalších příbuzných. Domnívají se, že ve starém autobuse, který slouží jako klubovna pro mládež, je odposlech. Jejich starší osmnáctiletý bratr má ve vlasech šediny: kdykoliv mohou přijít milicionáři či vojáci opět na kontrolu a mohou být zase „velké problémy“ - slyšíme opět toto hrozivé zaklínadlo. Matka se chlubí, že oba její synové udělali s červeným diplomem včelařské učiliště. To je naděje na práci v oboru, který je tu velice žádaný.

David natáčí rozhovory s dětmi z Maršo, chce dát současné záběry dohromady s těmi tři roky starými. „Maršáci“ obrovsky vyspěli, jsem na ten film a na to srovnání hodně zvědavá. David také filmuje život v táboře, mrňouse, kterému stačí, když někdo začne tleskat a rovnou tancuje, život rodin dětí z Maršo. Ve Slepcovsku jsme také byli ve školce, kterou provozuje Česká katolická charita. Učitelka, maminka dítěte z Maršo, těžce nese realitu, jež je součástí tradice, a sice že při rozvodu děti zůstávají u rodiny otce. To je pak velice těžké rozhodování. Rodina a hlavně bratři se snaží předejít kritickým situacím před rozvodem. Muži jsou v důsledku dlouhotrvající války často zdecimovaní, jen těžko se vracejí do své role živitele rodiny.

Při celém pobytu jsem s obdivem sledovala, jak Jana Hradilková vše organizuje a zařizuje, dojednává s Fatimou, vedoucí centra, i s ostatními ne právě jednoduché fungování a financování Centra pro rodinu v Grozném i jak skvělou práci dělá pro příjezd Marša do Prahy, jak udržuje staré a navazuje nové kontakty. Vymýšlely jsme, jak konkrétně rozšířit „přátelskou pomoc“ z České republiky, jak ji zaměřit - třeba na koupi krávy pro jednu rodinu, která se tím pádem může stát soběstačnou. Nebo sebrat peníze na postavení střechy pro jinou rodinu, která by tím pádem mohla začít normálně žít a podobně.

Uprchlíci
V Grozném jsem celý den strávila v centru s rodinami a dalšími příbuznými žadatelů o azyl v České republice, kterým jsme od nich přivezli dárky. Těchto rodin bylo osm a tvořily neuvěřitelný průřez celou čečenskou společností. Samozřejmě, že setkání a předání dárků provázelo mnoho dotazů, pláče a stesku. Rodiny již o mně věděly, i to, že jejich příbuzné v Čechách dobře znám, a důvěřovali mi, byli otevření. Někteří předpokládali, že jejich mobily jsou odposlouchávány a tak jsem pro ně byla bezpečným informačním kanálem. Jen jedna z příbuzných chtěla, aby se její sestra z České republiky vrátila. Příbuzní ostatních uprchlíků říkali, ať se jejich příbuzní nevrací, že v Čečně je stále příliš nebezpečno, že nevědí co bude, že Groznyj se opravuje jen navenek a ať se v České republice snaží hlavně dát dětem vzdělání. Pro mnohé bylo nadějí, že budou v budoucnu v lepším kontaktu se svými příbuznými po e-mailu.

Většina rodin by mě ráda pozvala domů a pohostila. Při těchto setkáních šlo ale hlavně o to, že uprchlíci, kteří pobývají u nás, mohli nějakou pozornost poslat domů svým blízkým a oni zase jim z Čečny do Čech. Byla jsem u toho, když v České republice v uprchlickém táboře jedna milá žena sundala z uší náušnice a z ruky prstýnek a s pláčem mi vyprávěla, jak hrozně na tom je její sestra Medi v Grozném, které jsem dary měla předat. Sestra byla opravdu ustaraná žena, která měla doma dvě postižené děti a invalidního manžela. Holčička, kterou měla sebou v centru, nevěděla příliš, co má dělat s bonbony, které ode mě dostala. Jsou chudí a takovéhle cukroví prakticky nezná. Přesto si Medi půjčila peníze, aby mohla poslat maličkost své sestře do Čech a k tomu přidala svůj prstýnek. Poslaly si vzájemně to nejcennější, co měly.

Mezi příbuznými byl také ředitel jedné školy v Grozném, který nás prosil o pomoc při budování centra pro sirotky. Jedna paní mi vyprávěla, jak se po její snaše - vdově, která teď u nás žádá o azyl - stále ptá v její vesnici milice. Pronásledují celou rodinu, protože její syn bojoval a padl v první válce. Příbuzní uprchlíků mi k tomu řekli, že kdokoliv může někoho druhého označit za „bojevika“ (bojoval ve válce), přičemž dotyčný zanedlouho může zmizet. A dodávali: kdo může zaplatit, ten bude žít. Ve zkratce mi sdělili mnoho hrozného, mnoho z toho, co patří k současné čečenské realitě. Bratr jedné žadatelky o azyl byl velmi nervózní, neklidný, stále se ohlížel. Má rodinu, ale žije jako štvanec, stále se musí schovávat. Ukazoval mi ohromné jizvy na nohou, které má z první války, v níž bojoval. Když jsem mu popisovala život v českých uprchlických táborech, tak přesto říkal, že je lepší žít tam, než být štvancem ve své vlasti a že by chtěl také odejít pryč, má však problém se získáním pasu. Než odešel, tak se na chvíli zklidnil a řekl, že by chtěl poděkovat všem v České republice, kteří jsou s nimi, s tímto malým národem solidární. Uvědomila jsem si, jak se musí cítit izolovaní, když vlastně téměř nikdo neprotestuje proti cílené genocidě čečenského národa.

Poslední den jsem byla v rodině Mariny, mé velmi dobré známé uprchlice, Ingušky, která se provdala za Čečence. Bylo to ve vesnici, kde dva dny před mým příjezdem byla „začistka“ – přijela vládní vojska (proruští kadyrovci), vojáci rozstříleli dům, zavraždili dva mladíky a jednoho odvezli. Důvodem prý bylo, že šlo o syny „bojeviků“ - Čečenců, kteří bojovali a padli ve válce. V den mého příjezdu se konal ve vesnici pohřeb, vládla tam napjatá atmosféra. Byla jsem v rodném domě Mariny, její otec i velká rodina na mě byli velice milí a samozřejmě pohostinní, ale to všudypřítomné napětí bylo stále s námi.

V Ingušsku válka nebyla a tak tam staví pěkné cihlové domy a chovají krávy, ovce a koně. Je tam krásně. Marině a jejím dětem jsem přivezla z Čečny několik kilo skopového (naštěstí šlo „protáhnout“ i přes hranice) a spousta bonbonů. Pro uprchlíky pobývající v České republice jsem také vezla hodně novin a trochu knih, po nichž mají „velký hlad“.

Náš odlet z Kavkazu byl poněkud dramatický. Díky našemu milému průvodci jsme se dostali z Vladikavkazu na pár hodin do nádherných kavkazkých hor a byli jsme jimi tak okouzleni a unešeni, že jsme na letiště přijeli až deset minut před odletem. Asi i díky tomu, že jsme se zdrželi a na prohlídku našich zavazadel neměli místní úředníci prakticky čas, jsme šťastně dovezli všechen natočený materiál domů. Po cestě jsem si v hlavě srovnávala situaci uprchlíků u nás a v Čečensku či v Ingušsku. Uvědomila jsem si, že životní příběhy, jež slýchám u nás a které jsem slyšela tam, si jsou podobné. Smutné, beznadějné.

Co se týká ubytování, tak je mi po návštěvě Kavkazu ještě nepochopitelnější, proč jsou v České republice uprchlíci v táborech za plotem, kde vládnou nesmyslná byrokratická opatření, která je zbytečně omezují, stresují a ponižují. Proč z nich takto děláme nesvéprávné bytosti? Lidé pobývající v uprchlických táborech na Kavkaze žijí ve strachu, v nejistotě, v nebezpečí, ale jsou ve své vlasti, mají zde své rodinné vazby, které jsou pro ně to nejdůležitější - a nakonec i mladší generace má stále své vzory v tradiční rodině, i když už válkou všelijak pošramocené.

Uprchlíci v České republice žijí v izolaci od svých rodin, vytrženi ze svých kořenů a často v ponižující situaci a nejistotě co bude, až nedostanou azyl. A ten u nás nedostává téměř nikdo. Druhá uprchlická generace v České republice se zmítá mezi tradiční výchovou rodičů a vlivem evropské kultury, v níž se pohybují mezi svými českými vrstevníky. Opakovaně jsem si uvědomila, jak je pro lidi, kteří zůstali na Kavkaze, i pro uprchlíky žijící u nás oboustranně důležité být ve spojení, telefonovat si, snažit se zavádět e-mailové spojení, a hlavně si vzájemně posílat dárky. Dříve jsem uprchlíkům říkala, že pokud mají sílu a odvahu se vrátit domů, tak ať to udělají, neboť žít u nás jako cizinec je hrozně těžké. Po návratu z Kavkazu bych samozřejmě nechala opět rozhodnutí na nich, ale vnitřně jsem přesvědčena, že by se teď do Čečenska vracet neměli, že je to pro ně stále nebezpečné.

V Praze jsem se dověděla, že rodina Mariny dostala druhé zamítnutí své žádosti o azyl. V zamítnutí nemají napsané „překážky ve vycestování“ a tak až jejich žádost o azyl bude zamítnuta ve třetí, poslední instanci Vrchním správním soudem (což je na 99 % jisté), tak dostanou od nás výjezdní vízum a pošleme je zpět do Čečenska.