Pár vět o ruských protestech a nové ruské emigraci
V posledních týdnech zažívá Rusko masivní vlnu protestů, které se staly jedněmi z největších od roku 1991. Stalo se tak v reakci na zatčení opozičního lídra Alexeje Navalného a následnou publikaci jeho investigativního dokumentu o honosném paláci Vladimira Putina na pobřeží Černého moře. Demonstrace se nekonaly jen v desítkách ruských měst, ale také v západních metropolích, v nichž je hojně zastoupena ruská menšina. Výjimkou se nestala ani Praha, kde demonstrace probíhají již dva týdny. Jak můžou tyto demonstrace změnit pohled české společnosti na ruské emigranty a jaký význam vůbec mají demonstrace na území jiného státu?
Podle údajů Ministerstva vnitra žije v Česku přes 40 tisíc ruských občanů, jejichž počet kontinuálně roste. Když se řekne ruský migrant, většině z nás se vybaví buď člověk, který přijel utrácet peníze vydělané v Rusku, nebo potenciální ekonomický migrant, kterého přilákaly vyšší mzdy a slušná úroveň života v Česku. Nad politickou sebeidentifikací příchozích Rusů se téměř nikdo nepozastavuje, ovšem právě tento faktor hraje stále významnější roli – podpora Vladimira Putina mezi novou vlnou ruské emigrace je téměř zanedbatelná. O tom svědčí mimo jiné i výsledky nedávného hlasování o změnách v ruské ústavě, které umožňují Putinovi být prezidentem až do roku 2036. Podle údajů velvyslanectví Ruské federace v České republice se proti změnám v Praze vyslovilo přes 82 procent hlasujících. Z velké části jsou to lidé, kteří neodjeli z Ruska z čistě ekonomických důvodů, ale jde o lidi ze střední třídy, kteří utekli před současným ruským režimem.
Mnoho ruských emigrantů si v sobě nese lásku k rodné zemi. Není to ovšem ta národní hrdost, na niž jsme v současném diskurzu zvyklí. Je to tichá a melancholická láska, která nesměle doutná někde v hlubinách srdce, ale stále nehasne. Občas ovšem vybuchne ven a stalo se to i teď, kdy jsme mohli pozorovat protesty na náměstí Jana Palacha a také u ruské ambasády v Bubenči. Tyto demonstrace zdaleka nekončí – v reakci na rozsudek, podle kterého musí Navalnyj strávit ve vězení necelé tři roky, se plánují další uliční akce, které mohou být ještě početnější než ty první. Nespokojenost s režimem roste a nadcházející podzimní parlamentní volby pravděpodobně jen přilejí olej do ohně.
Pražské demonstrace mají hlavně symbolický charakter – těžko zapůsobíte na ruskou státní mašinérii z českého hlavního města. Nicméně je na nich něco, co přehlížíme, a totiž signál Evropě a světu, že stojíme u zrodu ruské občanské společnosti, která by snad mohla přinést klidný spánek sousedním státům i Rusku samotnému. Je to signál, že se mnozí Rusové neztotožňují s politikou státu, nepodporují konfrontaci se světem a koneckonců nepopírají stinné stránky ruské historie. Jde o signál, že velká část ruské společnosti touží po demokracii a hlásí se tím do velké evropské rodiny svobodných národů.
Jsme zvyklí, že existuje signifikantní množství zemí, kterým tak či onak ublížil ruský stát. Málokdy si ovšem uvědomujeme, že nejvíce ubiížuje svým vlastním lidem – milionům ruských občanů, kteří permanentně žijí ve strachu a nejistotě. Nynější události se jistě zapíší do ruských dějin a snad povedou ke změně současného politického režimu.
