Palčivé problémy úpického školství

Dopis obsahoval celkem 14 bodů přibližujících problémy, se kterými se při vzdělávání menšinových dětí škola potýká. Samo o sobě by to nebylo nic až tak překvapivého nebo nového. Zmíněné potíže se čas od času mohou vyskytnout na každé škole, včetně těch, kam chodí děti se specifickými vzdělávacími potřebami. Úpickou školu však od těch ostatních přece jen jedna zásadní věc odlišuje – místní učitelé dávají vinu za všechno, co nefunguje, výhradně samotným žákům a jejich rodičům. Pod dopisem je sice podepsaný ředitel školy spolu s úpickým starostou Petrem Hronem, v závěru dopisu je však uvedeno, že jeho obsah podporuje celý pedagogický sbor. Jinými slovy, všichni tamní učitelé souhlasí s tím, že když dítě ve škole neprospívá, chyba je v něm samotném, případně v jeho rodině.

Za vším hledej kontext

Text dopisu obsahuje snad všechny stereotypy, které se v českém prostředí s romskou komunitou pojí. Učitelé si u žáků stěžují na časté absence z rodinných důvodů nebo absence neomluvené, dluhy vůči škole, ztracené či zničené pomůcky, špatné hygienické návyky, nízkou podporu ze strany rodičů, nezájem o učení, výskyt vší nebo nevhodné a hrubé chování ke spolužákům a učitelům. Celou situaci pak učitelé dávají do souvislosti s tím, že rodiče problémových žáků nepracují a z dětí vychovávají generaci „nezodpovědných lajdáků, neplatičů, zkrátka lidí, kteří nechtějí a nebudou dodržovat žádná pravidla“. Pisatel dopisu neopomněl zmínit ani to, že žáci pochází z velkých rodin, takže „takových osob přibývá geometrickou řadou a za chvíli bude situace neúnosná“.

Učitel, který dokáže vyjmenovat možné důsledky života v sociálním vyloučení, aniž by ovšem zmínil příčiny, se podobá žáku při zkoušení z fyziky, který sice ví, že upuštěné jablko spadne na zem, ale netuší nic o gravitační síle a nevzpomene si ani na Isaaca Newtona. Za takový výkon dostane žák za pět. Je proto trochu zvláštní, že vyšší nároky nejsou kladeny také na úpické učitele.

Učit žáky bez znalosti podmínek, ve kterých žijí, je stejně nemožné, jako vypočítat gravitační sílu působící na padající jablko bez znalosti jeho hmotnosti a gravitační konstanty, případně bez schopnosti si tyto informace zjistit a aplikovat správný vzorec. Úpičtí učitelé buď skutečně neví, jaká jsou specifika práce se žáky se zvláštními vzdělávacími potřebami, nebo tuto neznalost předstírají. Těžko říct, která možnost je horší.

Pro základní orientaci v problematice lze doporučit Analýzu sociálně vyloučených lokalit v ČR z května 2015. Jedna kapitola je věnována přímo vzdělání, ale absolventům pedagogických škol snad není potřeba říkat, že přečíst by si měli i kapitoly o bydlení, zadluženosti nebo třeba kriminalitě a bezpečnosti. Věci se totiž začnou vyjevovat, až když je dokážeme vnímat v souvislostech. Pedagogové se díky textu například dozvědí, že žáci ze sociálně vyloučeného prostředí často nemají pro přípravu do školy dostatečný fyzický prostor a obědy si neplatí, protože na to rodina nemá dost prostředků. Opakované absence mohou být způsobeny frustrací ze školních neúspěchů. Rodiče neusilují o lepší vzdělání svých dětí, protože sami ho také nezískali a jejich opakované zkušenosti s diskriminací nebo předsudečnými útoky je pouze utvrzují v tom, že jejich děti budou mít omezené šance uspět bez ohledu na vzdělání.

Pane poslanče, vy to pochopíte

Kdo z učitelů si vzpomene na základy psychologie na pedagogické fakultě, porozumí i tomu, že někteří lidé v krizi (tedy v situaci, kterou nejsou schopni vlastními silami vyřešit) reagují agresivně. Proto na ně občas některý rodič křičí, proto okolo sebe někteří žáci hází věcmi. A ostatně projevem zoufalé agrese je i samotný otevřený dopis pedagogického sboru plný předsudků, který se obrací na české poslance s žádostí o větší represi vůči romským rodinám. Učitelé navrhují například snížení sociálních dávek nebo jejich využití na zaplacení exekucí a dluhů. Dalším požadavkem je trestání „těchto osob“ (jak své žáky a jejich rodiny učitelé pojmenovávají) za poněkud vágně formulované prohřešky: „vysmívání se zákonům“, „šíření strachu“ či „vulgární napadání a vyhrožování dospělým lidem“.

O tom, že represe v těchto situacích nic neřeší, píše velmi přesně ve svém komentáři Petr Kupka. Ztížení už tak problematické životní situace dětem přípravu do školy neusnadní. Co by naopak pomoci mohlo, je vzdělaný a zkušený pedagog nebo schopný ředitel, kterého víc než jalové kverulantství baví hledání funkčních řešení.

Existuje mnoho cest, kterými se v Úpici-Lánech mohou vydat, pokud budou chtít skutečně pomoci svým romským žákům k lepšímu vzdělání a sami sobě k větším pedagogickým úspěchům. Jednu z nich představuje spolupráce s institucemi a organizacemi, které se věnují menšinovým žákům a jejich rodinám. Pomocnou ruku může nabídnout například Oblastní charita Trutnov, která poskytuje podporu při školní přípravě i práci s celou rodinou. V samotné Úpici a v jejím bezprostředním okolí ovšem žádná služba zaměřená na sociálně-terapeutickou pomoc pro rodiny není, což samozřejmě ke zlepšení situace nepřispívá. Podpořit organizace, které skutečně pomáhají a pracují komplexně s celou rodinou na řešení všech problémů zmíněných v dopise, může navíc i sám starosta. Poslance k tomu nepotřebuje, ale může začít spolupracovat s Agenturou pro sociální začleňování, která by měla umět pomoci městu i škole přesně v těchto případech.

Jinou možností je doučování pro samotné učitele. Další vzdělávání pro pedagogy nabízí například program Varianty Člověka v tísni. Na webu Inkluzivní škola od organizace Meta se pedagogové zase dozví, jak vzdělávat děti s odlišným mateřským jazykem, kam spadají i mnozí romští žáci, protože doma hovoří romským etnolektem češtiny nebo slovenštiny. A učitelům se skutečným zájmem o jejich žáky rádi nabídneme také naše vzdělávací programy v Multikulturním centru Praha. O problémech se nebojíme mluvit narovinu a otevřeně, protože kromě důsledků umíme pojmenovávat také jejich příčiny.

Foto: Freepik