„Nejedná se o žádné etnikum“ aneb Kdo, kdy a jak by měl informovat o obětech trestných činů
O víkendu došlo v Bohumíně pravděpodobně k jedné z nejbrutálnějších hromadných vražd v Česku. Zemřelo při ní 11 lidí v plamenech úmyslně zapáleného bytu nebo pádem z okna, když se snažili ohni uniknout. Z činu byl navíc obviněn příbuzný některých obětí, který tímto způsobem údajně řešil osobní problém. Zdá se, že hrůznější už to snad být nemůže. Část veřejnosti ovšem dala najevo, že může – internet totiž zaplavily nenávistné komentáře a články vůči obětem, protože se mezi lidmi rozšířily fámy, že v bytě uhořela romská rodina, nebo dokonce, že pachatel je Rom. Místostarosta Bohumína Igor Bruzl patrně v reakci na to veřejnosti oznámil, že „z drtivé většiny se nebude jednat o žádné etnikum, byli to zástupci majority“. S úctou k obětem a pozůstalým trestných činů se ve svém textu pokusím vysvětlit, proč byla Bruzlova reakce naprosto chybná i jak lze informovat o trestných činech citlivě a skutečně ve veřejném zájmu.
Kdo má informovat
První problém Bruzlova výroku spočívá už v tom, kdo jej vyřkl. Místostarosta obce, kde k takové tragédii dojde, může přijet na místo, uklidnit veřejnost, slovně podpořit práci policie a záchranných složek a může třeba vyjádřit soustrast pozůstalým nebo jim nabídnout pomoc. Ale v žádném případě nesmí cokoliv sdělovat o obětech nebo detailech vyšetřování. To mu zkrátka nepřísluší. A nesmí to dělat ani tehdy, když to „myslí dobře“. Od pana místostarosty jsme se bohužel kromě etnicity většiny obětí dozvěděli[1] i to, na co si stěžovali sousedé lidí, kteří v bytě bydleli, nebo jak často k nim v minulosti vyjížděla městská policie. Bruzl tím chtěl říct, že stížnosti na vyvražděnou rodinu „nevybočovaly z průměru“, a tedy dost neobratně vyvrátit možnost, že žhářský útok byl výsledkem sousedských sporů. Úkolem místostarosty ale opravdu není sdělovat veřejnosti možné motivy pachatele nebo vyšetřovací verze. Bruzl navíc kvůli své nekompetentnosti a komunikační neschopnosti újmu pozůstalých zbytečným vyzrazením osobních a citlivých údajů ještě prohloubil. V kriminalistice se tomu říká, že se dopustil sekundární viktimizace.
Kdo má v takových případech tedy veřejnost informovat? Pouze policie a státní zastupitelství. Někdy si dokonce státní zástupce může podávání informací vyhradit pouze pro sebe a komentovat případ tedy nemůže ani policejní mluvčí. Policie má ale v počátku vyšetřování povinnost občany uklidnit a sdělit jim všechny důležité informace. Uvést mohou třeba i vyšetřovací verze, se kterými kriminalisté pracují, nebo ty, které vyšetřovatelé zatím vylučují. Rovněž musí oznámit, zda je pachatel dopaden, v hledání, hospitalizován, nebo ve vazbě. Pro občany je zcela zásadní, aby věděli, proč se to podle dostupných informací stalo a zda oni sami nejsou také ohroženi. A mimo jiné by právě policie svou komunikací měla umět zabránit páchání další trestné činnost v souvislosti s případem – například nenávistným komentářům na internetu. Věřím, že policejní mluvčí jsou v tomto dostatečně vzděláni a není žádný důvod, aby na sebe povinnosti policie bral kdokoliv jiný.
Co má a nemá veřejnost vědět
Policie, státní zástupce, ale i novináři nebo všichni ostatní účastníci trestního řízení se při komunikaci s veřejností musí řídit novelou trestního řádu z roku 2009[2], která upravuje to, kdo a jak smí informovat o trestním řízení. Mimochodem, novela vznikla mimo jiné i jako reakce na detailní informování o soukromí dětských obětí tzv. Kuřimské kauzy, kdy se veřejnost dozvěděla nejen celá jména týraných dětí, ale znala i jejich podobu a veškeré detaily z jejich života ještě před začátkem soudního řízení.
Podle novely trestního řádu tedy nikdo nesmí prozradit informace, které by mohly vést k identifikaci obětí nebo pachatele v přípravném řízení. Samozřejmě s výjimkou situací, kdy se například po pachateli nebo možných obětech pátrá, a identifikace je tedy nezbytná. Zároveň nesmí policie, ale třeba ani svědci trestného činu, zveřejnit o aktérech trestního řízení „informace, které přímo nesouvisejí s trestnou činností“. Přesně tímto typem informace je i etnicita obětí bohumínské tragedie – s povahou trestného činu ani s dosud zjištěnou motivací pachatele totiž nijak nesouvisí.
V internetových diskusích jsem se setkala s obhajobou Bruzlových výroků, kterými prý jen chtěl zamezit autorům rasistických komentářů, aby je psali, a útočili tak na romskou komunitu. S tím ale nemohu souhlasit. Z rasistů se jen díky této informaci lidskoprávní aktivisté opravdu nestanou, nebudou zpytovat svědomí a nerozhodnou se, že už podobné komentáře nikdy psát nebudou. Ke změně svého chování opravdu nepotřebují detailní informace o obětech jakéhokoliv trestného činu. Místo toho potřebují jasně formulovanou výstrahu, že pokud ve svém konání budou pokračovat, budou podněcovat k nenávisti proti Romům, vyhrožovat a schvalovat trestné činy, sami se ocitnou před soudem jako pachatelé.
Napadá mě, co by se asi stalo, kdyby v tom bytě skutečně žila romská rodina? Jak by místostarosta zareagoval? Informoval by autory nenávistných komentářů na internetu, že mají správné informace, protože jde opravdu o Romy, a pogratuloval jim k dobré detektivní práci? Určitě ne. Pevně věřím, že místo toho by spíš odsoudil autory těchto komentářů a sdělil jim, co jim za jejich jednání hrozí. A přesně takhle měla reakce vypadat i ve chvíli, kdy se obětí brutálního činu stala rodina, jak pan místostarosta říká, z majority. A v ideálním případě by o tom měla veřejnost informovat především policie, která je navíc povinna předsudečné internetové útoky vůči Romům vyšetřovat.
Kdy je důležitá etnicita obětí
Z předchozích řádků vyplývá, že etnicita obětí v případě hromadné vraždy v Bohumíně není nijak důležitá, protože nesouvisí s trestným činem. Kdy tedy důležitá je? Skutečná etnicita není důležitá nikdy. Asi vás teď napadá, že jsou přece situace, kdy dokonce i sama policie říká, že etnicita obětí má souvislost s trestným činem. Například v případě žhářského útoku ve Vítkově šlo přeci o to, že vrazi útočili na dům, o němž věděli, že ho obývá romská rodina. Nebo nedávné zabití George Floyda se zmiňuje v souvislosti s brutalitou policistů namířenou vůči Afroameričanům. Oba tyto činy jsou tedy motivovány nenávistí nebo předsudky k obětem kvůli jejich etnicitě. A v tom je právě háček. U předsudečných trestných činů totiž nejde o skutečnou etnicitu nebo identitu obětí, ale o to, co jim pachatel přisuzuje a kvůli čemu na ně útočí. Takže se může stát obětí předsudečného trestného činu vůči muslimům i křesťanka, která má na hlavě šátek, a útočník si ji vybere proto, že ji jako muslimku chybně identifikuje. Proto se také předsudečných trestných činů dopouští i autoři protiromských komentářů na internetu v souvislosti s událostmi v Bohumíně, a to zcela bez ohledu na to, zda lidé, kteří uhořeli v bytě, byli nebo nebyli Romové.
Jaký je veřejný zájem
V souvislosti s medializací trestných činů také často slýchám volání po veřejném zájmu. Domnívám se, že v přípravném řízení by lidé měli znát pravděpodobné vyšetřovací verze a základní informace, které potřebují pro zajištění vlastní bezpečnosti. A právo mají samozřejmě i na kontrolu práce orgánů činných v trestním řízení, hasičů nebo záchranné služby. Detaily ze života obětí, které nesouvisí se samotným trestným činem, však nikdo vědět nepotřebuje. A pokud se někdo chce s případem seznámit podrobněji, může počkat na řízení před soudem, které je z dobrých důvodů veřejné. I tam však mají oběti, pozůstalí a další poškození právo chránit své soukromí. A i to je ve veřejném zájmu.
Abych ale nekritizovala jen bohumínského starostu, který možná opravdu neví, jak by měl jinak postupovat: Tím, kdo často rozhoduje o tom, jak se o průběhu vyšetřování lidé dozví, jsou média. A ta česká v téhle oblasti navzdory zmíněné novele trestního řádu dost selhávají. Takže jsme si na iDnes.cz mohli přečíst, že podle jednoho svědka byl pachatel „takový menší Rom“, aniž by se to autor pokusil jakkoliv ověřit, případně se alespoň zamyslel nad tím, jestli je tahle informace vůbec relevantní, nebo má maximálně tak potenciál probudit další protiromské nálady. O tom, jak si s celou událostí poradil bulvár, asi není ani třeba se příliš rozepisovat.
Informování o trestném činu a jeho obětech tedy opravdu není nic jednoduchého. Místostarostové si ale mohou oddychnout, protože se do toho nemusí vůbec pouštět. A lidé prahnoucí po detailech ze života obětí by se měli sami sebe zeptat, jestli by to, co nutně potřebují vědět o druhých, chtěli číst i sami o sobě. Věřím, že vlastní etnicitu by v souvislosti s brutálním útokem příbuzného nechtěl veřejně propírat opravdu nikdo.