Naši dobří a zlí Orientálci
Převzato z webu A2larm.cz
Autor: Martin Hříbek
Ve Středozemním moři tonou stovky lidí vyháněných válečnými konflikty ze svých domovů. Evropská unie však váhá, zda raději nepotápět prázdné lodě dříve, než by na ně mohli nastoupit. Nepál postihlo největší zemětřesení za posledních osmdesát let. Evropské země, v těsném sledu za Indií a Čínou, tam vysílají týmy záchranářů.
Nejsou to ovšem souměřitelné případy. Na chaosu v Iráku, Libyi a Sýrii, odkud velká část lidí na lodích pochází, má Západ svůj podstatný díl zodpovědnosti. Tamní diktatury nebyly ani přes usilovné vojenské nasazení nahrazeny liberální demokracií s volným trhem a právním státem. Naopak destrukce v Nepálu je dílem přírody. Pomoc této v dnešních dnech tak těžce zkoušené zemi je výrazem univerzálního humanismu. Jsme tak svědky zajímavého jevu. Zatímco důsledky zemětřesení vyvolaného přírodou probouzejí solidaritu celé lidské civilizace, důsledky zemětřesení způsobeného civilizačním tlakem vedou k přísnějšímu dohledu a kontrole hranic. Hranic mezi Východem a Západem.
Indové v představách Čechů
Americký literární kritik palestinského původu Edward Said ve své vlivné knize Orientalismus z roku 1978 ukázal, jak západní vědění a představy o Orientu sloužily nadvládě nad Orientem. Said zároveň tvrdí, že představa radikálně „jiného“ a civilizačně „podřadného“ Orientu byla zásadní pro sebevymezení Západu. Orient má podle západních představ dvě polohy: jednu trpící, pasivní, statickou, feminní, která čeká na své povznesení civilizující rolí aktivního a dynamického Západu. A druhou despotickou, maskulinní, ohrožující, s níž má Západ morální povinnost se střetnout.
Identifikace s tibetským Orientem umožňuje vyplnit starší nacionalistickou konstrukci novým antikomunistickým obsahem a univerzalizovat zkušenost disentu.
Jedno z nejvýraznějších omezení Saidovy teze spočívá v téměř výlučné práci s anglosaskými a francouzskými zdroji, tedy s diskursem dvou nejvýznamnějších koloniálních mocností. Německo až takovou mocností nebylo, a přesto se právě německé univerzity staly centry filologických studií indoevropských (tehdy indogermánských) jazyků. Podle současných studií o německém Orientalismu byl vztah Německa k Orientu odlišný. Tvůrci dávné indické civilizace byli v německém diskursu vnímáni nikoliv jako radikálně jiní, ale jako dávní příbuzní – jako tvůrci vysoké, leč později upadlé civilizace. V 19. století pak bylo rolí sjednocujícího se Německa převzít od svých vzdálených příbuzných tuto civilizační pochodeň v budoucí Evropě moderních národů. Podle indologa Sheldona Pollocka je německý Orientalismus do sebe obrácený, zaměřený nikoliv na podřízení si obyvatel kolonií, nýbrž ku sjednocení lidu vlastního.
Tato teze platí i pro české představy o Orientu. Čeští obrozenci se vymezovali vůči německé kulturní hegemonii často jejím jazykem. Josef Dobrovský i Antonín Jungmann se zajímali o podobnosti Sanskrtu a češtiny a dokládali na základě gramatické příbuznosti úzké pouto Čechů se starými Indy. My, Slované, jsme přece filologicky bližší příbuzní starých Indů než Němci! Avšak zároveň si další autoři všimli kulturního a později politického emancipačního boje Indů proti britské nadvládě. V našem prostředí tak záhy zdomácnělo mínění, že obrozenecké snahy a později i zápas za státní svrchovanost v Čechách a Indii představují paralelní boj dvou příbuzných národů se stejným cílem. V českých představách tak Indové nebyli radikálně jiní ani civilizačně podřadní.
Přátelé v Československu
Slavista Tomáš Glanc ve stati vydané u příležitosti českého překladu Saidova stěžejního díla hovoří o ideologii slovanství jako o sebeorientalizující strategii, která na rozdíl od orientalismu vychází zevnitř společenství, jež utváří. Představy o příbuznosti Čechů a potažmo Slovanů s Indy jsou sebeorientalizační strategií, která nás vymezovala vůči (německému) Západu. Tato strategie nacházela uplatnění přinejmenším i po celou první polovinu 20. století.
Když v roce 1913 dostal bengálský básník Rabíndranáth Thákur jako první nezápadní autor Nobelovu cenu za literaturu, český tisk to přijal s nadšením. Mimo jiné proto, že Thákurovým nejvážnějším protivníkem byl rakouský básník Peter Rosegger. Thákur byl již během první světové války a v meziválečném období do češtiny hojně překládán. Ve dvacátých letech Prahu dvakrát navštívil a přednášel před vyprodanou Lucernou, o čemž podal vášnivé svědectví v brněnských Lidových novinách Leoš Janáček.
Roku 1937, na poslední štědrý večer před rozdělením státu Mnichovskou dohodou, vysílaly všechny stanice československého rozhlasu neobvyklé poselství. Obracelo se na Alberta Einsteina, jako představitele Západu, a na Rabíndranátha Thákura, hlas Východu. Oba žádalo o podporu demokratické zemi v ohrožení: „Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie. Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí,“ znělo mírové poselství, které četl Karel Čapek. A Thákur mu o několik dní později telegraficky odpověděl: „Přátelé v Československu, přijměte uprostřed této hrozné bouře násilí a nenávisti, která lidstvo postihla, přání dobré vůle starého idealisty, který stále věří ve společný osud Východu a Západu a všech lidí na zemi.“
O osmnáct let dříve napsal básník Josef Hora ve stati Kulturní smysl doby kritiku Thákurova mysticismu a idealismu: „Jak krásný člověk je tento indický básník! A jak špatný občan! Evropská krev měla revolučnější smysl. Je ještě jiný Východ než indický. Je Rusko. A jeho příklad. Rusko, jež nemělo dramatiků, ale dramatickou duši.“ Tento Východ nás učinil svou součástí na dlouhá desetiletí.
Tibet a dalajlamismus
Po dalším historickém zlomu jako by se kontury staré mapy vybarvily novými tóny. Opět Nobelova cena, tentokrát za mír. Dramatik se stal prezidentem. Místo indického básníka přijel v indickém exilu žijící tibetský duchovní vůdce. Václav Havel pozval v roce 1990 čtrnáctého dalajlamu a zahájil tak období mohutné veřejné podpory tibetskému hnutí, ba národní identifikace s tibetským Orientem. Slovy Martina Bursíka, jednoho z nejhlasitějších mluvčích této postkomunistické verze českého orientalismu: „Podobně, jako nyní v Tibetu, vypadala i u nás situace před listopadem 1989 zcela bezvýchodně. A pak se ze dne na den autoritativní, represivní komunistický režim zhroutil a naší zemi se otevřela nové éra svobody a demokracie. Máme toho s Tibeťany společného možná více, než si myslíme.“
Tibeťané jsou, podobně jako se vnímali Češi, malý národ utlačovaný velkým hegemonem. Hegemonem, který je navíc, „komunistický“, ať už to v praxi znamená cokoliv. Identifikace s tibetským Orientem tak umožňuje vyplnit starší nacionalistickou konstrukci novým antikomunistickým obsahem a univerzalizovat zkušenost disentu. Na jedné straně nabízí prakticky komukoliv možnost se s touto zkušeností ex-post symbolicky identifikovat: „Václavem Havlem můžeme být my všichni,“ prohlašoval před minulými volbami Ondřej Liška. Na straně druhé posiluje orientalizující konstrukci čehokoliv „komunistického“ jako radikálně jiného a civilizačně podřadného.
Tato konstrukce se již nějakou dobu hroutí. Tibetský Orient nezavrhla ve prospěch Číny jako první současná vláda, ale premiér Nečas svou památnou řečí na strojírenském veletrhu v Brně. V ní zdůraznil, že je nutné „zabránit módním politickým projevům“, zejména „dalajlamismu, tzn. vzývání Dalajlámy“. Tato řeč vyvolala bizarní celonárodní debatu o povaze „dalajlamismu“ v Česku. Konzervativního premiéra podpořily ještě konzervativnější křesťanské organizace, mimo jiné poukazem na dalajlamův „radikální marxismus“. Spolu s nimi KSČM, opatrněji část ČSSD a někteří zástupci průmyslu. Naopak většina kritiků se dovolávala politického dědictví Václava Havla. Antikomunistický konsensus praskal ve švech nejistotou, kdo je jeho opravdovější Jiný. Konzervativní premiér, nebo KSČM? „Komunistická“ vláda Čínské lidové republiky nebo „marxistický“ dalajlama? Stejně tak na Ukrajině, na Blízkém východě, ve Středomoří i na evropské periferii praskají ve švech hranice mezi Východem a Západem ustavené po konci studené války. Hranice geografické i konceptuální. Žádná, byť sebelépe vybavená policejní mise, je nedokáže ochránit. Snad jen společný boj proti následkům přírodní katastrofy je může aspoň na nějaký čas překlenout. Anebo tiché volání básníkovo.
Autor působí na Ústavu jižní a centrální Asie FF UK.
Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.