Multikulturalismus a politiky integrace přistěhovalců v Česku

Úvod

V zemích západní Evropy dochází v 90. letech 20. století k opouštění multikulturních politik, jež požadovaly maximální respekt k odlišnosti přistěhovaleckých společenství, a k jejich nahrazování konceptem individuální občanské integrace. Symbolem úpadku multikulturalismu se stal vývoj v tradičně tolerantním Nizozemí, kde situaci vyhrotilo zavraždění Pima Fortuyna, populistického vůdce strany s protiimigrační rétorikou, v roce 2002, i loňská vražda Theo Van Gogha, autora filmového snímku Submission kritizujícího postoj islámu k ženám. Změny doprovázejí politické diskuse o potvrzení národní identity a o „jádru“ společenských hodnot, jejichž respektování musí být po přistěhovalcích požadováno. Tento příspěvek si všímá, jak se uvedené ideové posuny odrážejí v českých koncepcích integrace cizinců. Text je upraveným výtahem z příspěvku na Konferenci „Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit“, která se konala dne 24. ledna 2005 v Praze.

České integrační strategie a jejich proměny

V České republice došlo k zahrnutí cíle integrace přistěhovalců do státní politiky na konci 90. let 20. století. U vzniku integrační politiky se setkaly tři rozhodující okolnosti. První byla zřejmá vnitřní potřeba, druhou ochota Ministerstva vnitra začít se otázkami integrace zabývat a třetí iniciační role Rady Evropy. Účast Rady Evropy v přípravné fázi tvorby integrační politiky sehrála přitom nejen roli katalyzátoru postupu přípravy,¹ ale ovlivňovala zpočátku také ideovou výbavu a slovník vládních dokumentů.

Vývoj politik integrace můžeme rozdělit do dvou fází. V první, zakladatelské fázi (1999-2003) spadala tato problematika do působnosti Ministerstva vnitra, které zde sehrálo roli osvíceného hybatele. Druhá fáze pak byla zahájena převedením této agendy pod Ministerstvo práce a sociálních věcí od 1. ledna roku 2004.

Prvním vládním dokumentem integrace byly Zásady koncepce integrace cizinců z roku 1999². Ačkoli zásady nejsou žádným „multikulturním manifestem“, ale dokumentem, který uznává existenci úkolu integrace „cizinců“, jež má být naplněn otevíráním rovných příležitostí a aktivním přístupem státních orgánů, můžeme v něm nalézt i odezvy multikulturního diskurzu. Projevuje se například zavedením klíčového pojmu „imigrační komunity“ a přihlášením se k „budování multikulturní společnosti“. Imigrační komunity, chápány jako společenství, která spojuje historické vědomí, kultura, jazyk, národní identita nebo rasová příslušnost, jsou „pokládány za integrální a obohacující součást společnosti a plnohodnotné a nezbytné partnery při vytváření multikulturní společnosti“ (zásada č. 2). Vytváření multikulturní společnosti je přitom „třeba založit na dialogu mezi komunitami, jehož cílem je vzájemné kulturní obohacení“. Na druhé straně ale Zásady (resp. vysvětlení k nim) podotýkají, že „uznání příslušnosti jedince k určité komunitě neznamená, že by s ní jednotlivec měl být vždy a zcela identifikován“. Komunity jsou tak chápány jako dynamická, vyvíjející se společenství, která nelze chápat jako oddělené skupiny.

Na zásady pak navázala mnohem obsáhlejší Koncepce integrace cizinců z roku 2000. Jestliže ideovým východiskem Zásad byly dokumenty Rady Evropy, do Koncepce se již výrazně promítají dokumenty Evropské unie. Jsou to především tzv. Závěry z Evropské Rady v Tampere (1999), jejichž klíčovou tezí je „přibližování postavení legálně a dlouhodobě usedlých cizinců právnímu postavení občanů“ a posilování rovného přístupu a rovných příležitostí a ochrany před diskriminací.

Role „komunit“ se z Koncepce vytrácí, integrace „každého cizince probíhá individuálně“ a je pojímána jako „začleňování jedince nebo skupiny do života společnosti“. Pokud se zde odkaz na komunity objevuje, tak jen spíše okrajově. Koncepce např. zdůrazňuje, že je potřeba věnovat pozornost postavení žen z přistěhovaleckých komunit (ve společnosti i uvnitř komunity) anebo požadavku na podporu výzkumu cizineckých komunit. V souvislosti s postavením žen pak Koncepce výslovně uvádí, že „přes respekt k tradicím a určitým odlišnostem některých kultur není vždy možné a vhodné požadavkům cizinců v oblasti tradic plně vyhovět .... Stejně tak není možné tolerovat postoje a chování neslučitelné s českým právním řádem (např. vynucené sňatky, polygamie, omezování přístupu ke vzdělání a zdravotnictví nebo zákaz zaměstnání, domácí násilí.)“ (Koncepce, str. 23). Výraz „multikulturní“ zůstává klíčovým pojmem jen v oblasti vzdělávání, kde je navrhována podpora programů multikulturní výchovy.

Výraznější úvahy o multikulturní společnosti nenajdeme ani v navazujících dokumentech, např. v Analýze situace postavení cizinců (2003), kterou zpracovala meziresortní Komise ministra vnitra³. V tomto dokumentu, v části pojednávající o „kultuře, náboženství a sdělovacích prostředcích“, jsou rozlišeny dva modely kulturní integrace: kulturní asimilace a „pluralistická kulturní integrace“. Pluralistická forma kulturní integrace přitom podle Analýzy předpokládá, „že v rámci jednoho demokratického státu mohou vzkvétat různé kultury, pokud tyto respektují jednotící a omezující rámce základních práv a hodnot, a pokud jsou samy vnitřně otevřené. Pluralistickou kulturní integraci tak lze definovat jako vzájemné přijetí a respektování odlišností plus sdílení demokratických norem“. (Analýza, str. 33).

V části věnované „Jazyku“ je původní jazyk přistěhovalců uznán za nedílnou součást jejich kultury a identity. Společnost by proto měla v rámci svých možností podporovat jeho uchování. Na druhé straně ale zdůrazňuje, že podmínkou úspěšné integrace je zvládnutí jazyka většinové společnosti a uvádí, že „neznalost místního jazyka není projevem multikulturality, jak se někdy mylně usuzuje, nýbrž je projevem nedostatku integrace“, a upozorňuje, že „nedostatečné jazykové znalosti nejsou jen osobním handicapem toho kterého přistěhovalce, ale ... mají celospolečenské dopady v podobě fragmentace společnosti a segregace celých přistěhovaleckých komunit“ (Analýza, str. 35).

Příslibem nových strategických přístupů je první vládní výroční integrační materiál, zpracovaný koncem roku 2004 již Ministerstvem práce a sociálních věcí⁴. Dokument se v části zaměřené na příští období zamýšlí nad nedostatky dosavadních přístupů, jež spatřuje v jejich přílišné obecnosti. Kritizuje, že nejsou vymezeny podmínky úspěšné integrace přistěhovalců. Chybí tak motivační prvek integračního úsilí. „Koncepce se soustředí především na přiblížení právního postavení cizinců právnímu postavení občanů, pozitivně však neformuluje svá očekávání. Neukládá žádné povinnosti, pokud jde o integrační opatření, zároveň ale nepřiznává žádné nároky, nezvýhodňuje osoby projevující snahu o začlenění do společnosti“. Řešení vidí Ministerstvo práce a sociálních věcí v tom, že se Česká republika vydá cestou podrobné právní úpravy integrace imigrantů, jak učinily jiné země, např. Nizozemsko, Dánsko, Finsko, Německo a Rakousko.

Dokument se explicitně hlásí k novému evropskému trendu: posílení individuální a individualizované integrace, která není chápána jako výsledek samovolných integračních procesu, jak ji prezentovaly Zásady, ale jako záměrný, uvědomělý proces, jako uzavření a naplňování „smlouvy“ mezi přistěhovalcem a hostitelskou společností⁵.

Závěr

Přes svou krátkou historii se oficiální česká integrační doktrína rychle posunula směrem od multikulturního přístupu, jehož důležitým pojmem a objektem jsou společenství přistěhovalců, k přístupu, jež více zdůrazňuje občanskou integraci jednotlivců. Druhý uvedený přístup je individualistický: klade důraz na vzájemné vymezení podmínek přijetí mezi přistěhovalcem a hostitelskou společností. Zdůrazňovány jsou individuální snaha, postoje a „výkon“ přistěhovalce, např. zvládnutí jazyka, schopnost postarat se o sebe a svou rodinu, respektování základních hodnot hostitelské společnosti a loajalita k nové vlasti. Takto definovaný příklon k občanské integraci nejenže opouští multikulturalismus jako ústřední princip integrace, ale i některé relativně nedávní přístupy EU, jak byly stanoveny na summitu EU v Tampre. „Přibližování postavení legálně a dlouhodobě usedlých cizinců právnímu postavení občanů“ není již podmíněno jen délkou pobytu, ale je vztahováno k prokázání celkové schopnosti integrace.

Zatímco je dobře, že česká integrační politika odpovídá rychle na měnící se výzvy, nemůžeme být bohužel optimističtí, pokud jde o prosazení idejí v praxi. Právní a institucionální rámce, jež integraci běžným přistěhovalcům (tj. s výjimkou malé skupiny azylantů) nikterak neusnadňují, se nepodařilo změnit. Program aktivního výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků zatím funguje jako pilotní projekt a dává šanci na rychlejší začlenění do české společnosti jen malé skupině příchozích. Ostatní přistěhovalci si zatím na „zelenou kartu“ musejí počkat až deset let, bez ohledu na to, že již zvládli obtížnou češtinu a že jejich děti již možná ani jinou než českou společnost neznají. Jak konstatuje nedávno zveřejněná Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků, zpracovaná nezávislými badateli ze společnosti Ivan Gabal Analysis and Consulting (říjen 2004) pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, „mnoho cizinců si zvyklo vnímat dosavadní stav, plný administrativních překážek, drobné diskriminace a dlouhé doby pro získání trvalého pobytu a občanství jako nezájem České republiky o dlouhodobé usazování cizinců“ (str. 13). Skutečná výzva, jež státní integrační politiku čeká, není ani tak obratem od multikulturní integrace k integraci občanské, ale posunem od teorie k jejímu uplatnění v realitě.

Opuštění multikulturalismu jako ústředního principu integrace ale není jeho celkovým zavržením a popřením. Oč jde, je spíše jeho místo a role v integračním procesu.