Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin
Název úmluvy v angličtině: International Convention on the Protection of the Rights of All Migrant Workers and Members of Their Families.
Konvence o ochraně práv migrujících pracovníků a jejich rodin, OSN, 18.12.1990
Základní informace
(použito materiálu Organizace December 18: Brief overview of the most important provisions) 7.8.2003
Cílem úmluvy je ochrana migrujících pracovníků, její prostá existence signalizuje snahu zakotvit obecné morální standardy a propagovat práva migrantů v jednotlivých zemích
Cílem je zdůraznit, že pracující migranti jsou především lidé, a proto jim náleží nezadatelná lidská práva, která je třeba chránit
Konvence nevytváří nová práva, ale usiluje o to, aby byla zaručena rovnost při ochraně lidských práv místních lidí a pracujících migrantů
k červnu 2003 podepsaly úmluvu: Ázerbajdžán, Belize, Bolivie, Bosna a Hercegovina, Kapverdy, Kolumbie, Ekvádor, Egypt, El Salvador, Ghana, Guatemala, Guinea, Mali, Mexiko, Maroko, Filipíny, Senegal, Seychely, Srí Lanka, Tádžikistán, Uganda, Uruguay
Podstatné části úmluvy:
zabránění nelidským pracovním a životním podmínkám, fyzickému a sexuálnímu zneužití a degradujícímu zacházení (články 10,11,25 a 54)
zaručení práva pracujícího migranta na svobodu myšlení, vyjadřování a náboženství (12,13)
zaručení práva pracujícího migranta přístupu k informacím o vlastních právech (33,37)
zaručení práva na rovnost před zákonem, tzn. spravedlivý proces, překladatelské služby a také právo nebýt trestán nepřiměřeně například vyhoštěním (16-20 a 22)
právo rovného přístupu ke vzdělání a sociálním službám
právo účasti v odborech
Pracující migranti mají také právo zůstat ve spojení se zemí původu, to implikuje:
právo vrátit se do země původu, pokud si tak přejí a mohou tak učinit (podporují se kulturní kontakty atd.)
zaručení politické participace v zemi původu
zaručuje se právo transferu výdělku do země původu (32, 42- 48)
Konvence zakotvuje práva všech pracujících migrantů, legálních či bez dokumentů (což je eufemismus pro ilegální migranty). V případě legálních migrujících pracovníků zdůrazňuje legitimitu dožadovat se větších práv než migranti nelegální, zároveň ale opakuje nutnost chránit práva všech migrantů i bez dokumentů čistě proto, že jako lidské bytosti mají nezadatelná lidská práva.
Konvence nevznikla náhle, navazuje na Úmluvu o právech uprchlíků a především dvě konvence ILO (Mezinárodní organizace práce) z roku 1949 a 1975.
V sedmdesátých letech byli pracující migranti uznáni jako skupina zasluhující zvláštní pozornost a OSN začalo zvažovat vytvoření zvláštní konvence. V roce 1980 byla ustavena pracující skupina, kterou vedlo Mexiko. Ta připravila Mezinárodní konvenci o ochraně práv všech migrantů a jejich rodin, která byla přijata na 69 schůzi plenárního zasedání Všeobecného shromáždění 18. prosince 1990.
Samotné přijetí Všeobecným shromážděním ale nic neznamená, konvence je závazná pouze pro země, které ji ratifikují a zaváží se jednotlivé články inkorporovat do vlastních právních systémů.
V roce 1998 byla zahájena kampaň na podporu ratifikace úmluvy. Výbor, který kampaň řídil a řídí, zahrnuje 14 organizací (3 agentury OSN, odbory, nevládní a mezinárodní organizace).
Za OSN jsou členy: UNHCR, ILO a UNESCO. Členem výboru je také IOM.
Zatím podepsaly úmluvu především země, které migranty „produkují“, například Mexiko nebo Filipíny. Z toho vyplývá, že konvence je pro ně prostředkem, jak chránit vlastní občany v dalších zemích. Účinnost konvence je však omezená právě proto, že se k ní nepřipojila žádná země ze Západu, respektive bohatého Severu.
Důvody, proč státy nechtějí konvenci podepsat:
většina zemí Západu tvrdí, že ochrana lidských práv je v jejich systémech kodifikována dostatečně, a proto je další konvence nadbytečná
některé státy mají zase jenom malý počet migrantů na svém území, a proto nemají potřebu tuto oblast právně kodifikovat
v některých případech se o úmluvě příliš neví, a proto není politicky zajímavá
některé státy prostě nemají infrastrukturu, kterou by přijetí konvence vyžadovalo
Důvody mohou být i spíše sociálního a politického ražení:
státy si nepřejí, aby mezinárodní dohody nějak zasahovaly do jejich migračních systémů, protože je považují za čistě národní, vnitřní záležitost
nezaměstnanost a ekonomická nestabilita nutí státy dát přednost ochraně práv vlastních pracujících občanů před právy migrantů
Proces podpisu, ratifikace a přistoupení
Konvence musí být přijata Všeobecným shromážděním, pak ji musí ratifikovat státy, po dosažení jistého počtu ratifikujících stran vstupuje úmluva v platnost. Platnost konvence se vztahuje pouze na signatáře.