Pakt převádí nezávaznou Všeobecnou deklaraci lidských práv do formy závazné mezinárodní smlouvy, zavazuje státy, aby v ní obsažená práva zabezpečily svými vnitrostátními zákony a případně i dalšími nelegislativními prostředky. V České republice byl tento Pakt jakožto smlouva o lidských právech bezprostředně závazný na základě článku 10 Ústavy České republiky a i dnes by měl mít přednost před zákonem. Pakt ustavil osmnáctičlenný Výbor pro lidská práva, kterému signatářské státy na požádání podávají zprávy o opatřeních, které přijaly k realizaci práv v Paktu, a o pokroku, kterého na tomto poli dosáhly. Státy mohou rovněž uznat pravomoc Výboru posuzovat oznámení jednoho státu o tom, že jiný stát neplní své závazky z tohoto Paktu (článek 41). Československo s tímto souhlasilo až v roce 1991. Pokud se spor nevyřeší, lze se souhlasem obou států zřídit smírčí komisi. Československo přijalo Pakt již 7. 10. 1968, publikován byl až pod číslem 120/1976 Sb. 12. 3. 1991 přijalo Československo též Opční protokol k Paktu (publikováno 169/1991 Sb.), který dává právo jednotlivcům, kteří tvrdí, že se stali obětí porušení některého z práv uvedených v Paktu státem (po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků k nápravě), podat o tom oznámení Výboru pro lidská práva. Výbor oznámení zkoumá a sdělí oběma stranám svůj názor (více dělat nemůže, protože Výbor nemá žádné donucovací kompetence). Název v angličtině: International Covenant on Civil and Political Rights.