Státy přijaly jen slabý závazek „podniknout při maximálním využití svých zdrojů samostatně i prostřednictvím mezinárodní součinnosti a hospodářské a technické spolupráce kroky k postupnému dosažení plného uskutečnění všech práv uznaných v tomto Paktu a to všemi vhodnými prostředky, včetně přijetí zákonodárných opatření“ (článek 2). Státy se tedy nezavázaly poskytnout svým občanům všechna práva uvedená v Paktu. Význam Paktu spočívá spíše v tom, že signatářské státy uznaly péči o tato práva za jeden z úkolů státu. Jedná se o klasická práva třetí generace lidských práv (na práci, na spravedlivou mzdu, na vzdělání, na zakládání odborových organizací ), ale též například právo na dosažení co nejvyšší úrovně fyzického a duševního zdraví, na účast na kulturním životě, na přiměřenou životní úroveň zahrnující jídlo, šatstvo, byt, atd. Pakt převádí nezávaznou Všeobecnou deklaraci lidských práv do formy závazné mezinárodní smlouvy. Příslušným orgánem OSN pro plnění tohoto Paktu je Hospodářská a sociální rada a Komise pro lidská práva. Československo přijalo Pakt již 7. 10. 1968, publikován byl až pod číslem 120/1976 Sb. Název v angličtině: International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights.