Konec multikulturní společnosti v Holandsku?

Konec multikulturní společnosti v Holandsku?

Dana Moree, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze

Sled událostí, které se odehrály v Nizozemí v posledních několika měsících, klade nejen nám, jakožto nováčkům v Evropské unii, ale i ostříleným multikulturním společnostem, mnohé otázky. Celý koncept multikulturního soužití se zdá být ohrožen a ozývají se i hlasy o tom, že multikulturní společnost je jen nefunkčním přežitkem.

Tento dojem vznikl hlavně po mém návratu ze služební cesty do České republiky. O vraždě režiséra van Gogha jsem se totiž dozvěděla v Anglii, odkud jsem přejížděla do Holandska, kde jsem měla možnost sledovat celou debatu relativně zblízka. Po návratu do České republiky mě překvapila strohost, s jakou se v médiích celá situace podávala. Byla z velké části interpretována jako souboj nizozemské společnosti s muslimy, což je dle mého názoru jen část pravdy.

Než se pustíme do debaty na téma multikulturní společnosti, ráda bych se zastavila u dvou klíčových aktérů kolem vraždy filmaře Theo van Gogha. Příběhy Ayaan Hirsi Ali a Mohammeda B. nám mohou pomoci určité věci objasnit.

Příběh Ayaan Hirsi Ali

Před dvanácti lety zažádala v Holandsku o azyl Ayaan Hirsi Ali. Narodila se v Somálsku v dobře situované, tradiční muslimské rodině krátce po komunistickém puči a protože její otec byl na seznamu odpůrců režimu, putovala pak s celou rodinou přes Etiopii až do Keni. Utéct se rozhodla v okamžiku, kdy měla být provdána. Podařilo se jí dostat až do Holandska, kde se po obdržení azylu rozhodla pro politickou dráhu a to nejdříve jako členka strany sociálně demokratické, později přestoupila do strany konzervativně liberální. Hirsi Ali je členkou nizozemského parlamentu a, jak říká, před třemi roky se navíc rozloučila s islámem.

Každoročně v letních měsících nabízí holandská televize komponované pořady s názvem „Zomergasten“. Do pořadu je vždy pozván jeden host, jehož životní příběh tvoří kostru komponovaného večera. Host si pak může vybrat i ukázky ze svých oblíbených filmů anebo z filmů, které chce divákům zprostředkovat. Letos v září byla do tohoto pořadu pozvána i Hirsi Ali. Když se ve svém vyprávění dostala ze Somálska přes Keňu až do Holandska, přišla řeč i na její víru. Hirsi Ali vysvětlovala, že podle ní je současný islám obtížně slučitelný s demokratickým uspořádáním. Jedním z představovaných filmů byl snímek režiséra van Gogha „Submission“, ke kterému napsala Hirsi Ali scénář. Film trvá 12 minut a jedná se v podstatě o modlitbu islámské ženy, která vzpomíná na některé události ze svého života. Na svou první lásku, kterou si nesměla vzít, i když spolu čekali dítě, na svatbu, která byla zorganizovaná spíše pro ostatní členy rodiny než pro ni, na manželovo bití a znásilňování, kterému byla vystavena od vlastního strýce. To vše vypráví žena, jejíž nahé tělo prosvítá přes hábit, který ji však podle předpisů halí od hlavy k patě.

Když byl v říjnu tohoto roku zabit režisér van Gogh, měl nožem na zádech přibodnut otevřený dopis pro Hirsi Ali. V něm jsou ona i režisér van Gogh označováni za nepřátele islámu.

Příběh Mohammed B.

Mohammed B. se narodil v Holandsku a holandštinu také ovládal podstatně lépe než arabštinu. Po studiích vyšší sociálně pedagogické školy se zapojil do práce v kulturním centru v místě svého bydliště. Brzy se stal zodpovědným za některé místní programy a byl jednou z kontaktních osob pro místní muslimskou omladinu. Po 11. září 2001 bylo možné zaznamenat některé změny v jeho chování a začal se také scházet s několika mladíky, kterým islám nebyl rozhodně lhostejný. Po odvysílání filmu Submission došli k názoru, že Hirsi Ali je skutečným nepřítelem islámu. Její likvidace by však byla v podstatě nemožná, protože díky vyhrožování byla již tehdy pod policejní ochranou. Režisér van Gogh na poslání Hirsi Ali informovat o „odvrácené tváři islámu“ však spolupracoval a tak se stal v očích Mohammeda B. spolupachatelem jejího zločinu. Mohammed B. zabil jednoho rána v Amsterdamu režiséra van Gogha.

Co je svoboda?

Vidíme zde vedle sebe příběhy dvou holandských muslimů,jejichž názory na islám a víru se veřejně střetly. Obětí tohoto střetu se stal kontroverzní režisér. Jeden z těchto muslimů tvrdí, že Korán obsahující mimo jiné i verše o nadvládě mužů nad ženami je proto neslučitelný s demokratickou společností, druhý hájí pravdy své víry i za cenu brutální vraždy.

O čem nám tyto dva příběhy vlastně svědčí? Předně nám dle mého názoru rozmělňují pohled na muslimskou společnost, kterou vidíme zvenku často příliš jednolitě. Zdá se, že i uvnitř islámských společností se vede diskuse o tom, jak má a může být prožívána víra a jak ji smí ovlivňovat západní způsob života. Kromě toho je jasné, že neexistuje jen jeden závazný výklad Koránu. Tento fakt dává možnost relativizovat stanoviska hájená jak radikalizovanými muslimy, tak jejich sekularizovanými spoluobčany. V islámském světě zkrátka neexistuje jeden závazný výklad víry a Koránu, naopak je třeba vnímat relativně živou debatu o nejrůznějších interpretacích pravd islámu. Poučení první by tedy mohlo znít: vyvarujme se unáhlených soudů na téma islám, aniž bychom ho řádně prozkoumali a seznámili se i s dalšími možnými proudy a výklady.

Dva popsané příběhy kladou však i další otázku. A totiž do jaké míry a jakými prostředky lze využívat svobodu slova. Je nahé ženské tělo při modlitbě příliš silným vyjadřovacím prostředkem, který uráží část muslimské komunity anebo je van Goghův film jen využitím svobody, kterou demokratické zřízení ústavně zajišťuje? A má svoboda slova vůbec nějaké hranice? Kdo je pak stanovuje? Mezi mými holandskými přáteli se najdou i tací, kteří říkají: „Hirsi Ali bohužel nepochopila, co je demokracie. Demokracie sice zajišťuje svobodu slova, ale jen takovou, která je ochotna domyslet důsledky toho, co je vyřčeno. Pokud způsob, jakým své názory sděluji, uráží druhou stranu, pak jsem pravděpodobně nezvolil nejsprávnější možný způsob tohoto sdělení“.

Poučení druhé by tedy mohlo znít: svoboda slova nemusí znamenat svobodu k tomu urážet kohokoli a kdykoli. Svoboda slova daleko více znamená schopnost vyjádřit, co mi skutečně leží na srdci a to takovými prostředky, které pomohou otevřít veřejnou debatu na dané téma.

Occidentalismus

Celou diskusi vyprovokovanou událostmi v Nizozemí však můžeme posunout i o příčku hlouběji. V Respektu č.51 zmiňuje Matyáš Zrno v článku „Leitkultur nad multi-kulti“ situaci, kdy se „reportér švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung zeptal jednoho německého Turka, co chápe pod slovem Leitkultur a dotyčný odpověděl: “To myslíte poslouchat popmusic, nosit odhalené šaty a nestarat se o vlastní rodinu...?“

A právě touto otázkou se podle mého názoru dostáváme k jádru věci. Rozhodně bychom se měli zamýšlet i nad tím, jaké jsou skutečné západní hodnoty, a dále pak, zda i ostatní společnosti (rozuměj celý svět kromě západního) skutečně rozumějí tomu, jaké hodnoty západní společnost vyznává. Pokud jsme pro ne-západní společnosti jen těmi, kdo vyznávají konzum a touží se nestarat o vlastní rodiny, pak bychom se měli snad opravdu vážně zamyslet nad sebou a nad způsobem, jakým zprostředkováváme naše základní hodnoty ve světě. Tento fenomén dostal ostatně již vlastní odborný název occidentalismus a první kniha pod stejným názvem vyšla v roce 2004 (Ian Buruma a Avishai Margalit, Occidentalism, The Penguin Press. New York, 2004).

Poučení třetí by tedy snad mohlo znít: než začneme odsuzovat islámskou interpretaci západní společnosti, zkusme se společně zamyslet nad tím, jaké hodnoty naše společnost skutečně vyznává a jakými prostředky o nich referuje svému okolí.

Tolerance znamená zajímat se o druhé

A co se multikulturního soužití týče, domnívám se, že otázka, zda je vůbec možné, je irelevantní. V době globalizace zkrátka v multikulturní společnosti žijeme. Debata o její existenci je v dnešní době de facto filosofickou debatou zabývající se realitou, která ve skutečnosti již existuje. Vždyť v evropských zemích žije mezi 2 až 8 procenty cizinců. Relevantní otázka dle mého názoru zní, jak tuto společnost uspořádat, abychom v ní mohli žít vedle sebe, aniž bychom se vzájemně uráželi a ohrožovali. Tedy, jak má vypadat skutečná tolerance? Prvním krokem v této debatě by mohlo být např. zamyšlení nad tím, co jednotlivé skupiny, které zdánlivě stojí ve společnosti proti sobě, rozumí pod jednotlivými pojmy, které hojně užívají. Možná bychom nalezli více paralel na straně jedné a omylů v těchto interpretacích na straně druhé, než se na první pohled zdá.

Poučení poslední by tedy mohlo znít: nebojme se ptát „těch druhých a jiných“ na to, co si skutečně myslí a nebojme se jim sdělovat, jak se na věci díváme my. Skutečným klíčem k multikulturnímu soužití je dle mého názoru schopnost připustit, že nemusím rozumět všemu a také ochota zeptat se, jak to vlastně myslí „ten druhý“.