Rozhovor s Miluší Dohnalovou, ředitelkou Správy uprchlických zařízení MV ČR

V posledních deseti letech se zvýšil počet migrantů u nás. Na to musí reagovat nejenom česká veřejnost, ale také státní správa a systém péče o žadatele o azyl a azylanty. Výraznými změnami prošla struktura českých azylových (dříve uprchlických) zařízení, změnil se také samotný provoz zařízení. Myslíte si, že „přenechání“ péče o provoz některých zařízení soukromým subjektům bylo vhodné?

Samozřejmě. V roce 2000 podpořil tehdejší ministr vnitra náš záměr využít nového ustanovení zákona o azylu a možnosti svěřit provozování azylového zařízení (s výjimkou přijímacích středisek) do péče právnické nebo fyzické osoby. Od května až prosince 2000 tak přibylo pět nových zařízení, ve kterých už máme pouze odborný personál. Technické služby zajišťuje smluvní partner, což je většinou obec. Jsme rádi, že se s municipalitami podařilo tenhle obchodní vztah navázat, protože jim to dává větší prostor se angažovat, výrazněji zasahovat.

Znamená to, že obce dostávají na provoz azylových zařízení dotace?

Vůbec ne. Slovo dotace zde nemá místo, jde o klasický smluvní vztah. My jsme vypsali veřejnou soutěž na zařízení s nějakou kapacitou, obce se do té soutěže přihlásily a dnešní provozovatelé z ní vyšli jako vítězové. Je to klasická smlouva za úplatu. Je jasné, že ne všechny obce vlastní vhodný ubytovací objekt, takže také mohou například uzavřít smlouvu s přímým vlastníkem, ale to je už zcela v jejich režii. Obce nám jednoduše každý měsíc fakturují stravu a ubytování a my to hradíme. Nejedná se o žádné dotace, ale o služby poskytované na smlouvu.

Říkáte, že máte v zařízeních odborný personál. Jak je zajištěna bezpečnost klientů, jak máte rozdělené kompetence s poskytovatelem služeb?

Správa uprchlických zařízení je dnes odpovědná za dvanáct zařízení, z nichž dvě jsou přijímací (k Vyšním Lhotám přibylo ještě pracoviště na letišti v Ruzyni) a deset pobytových. Pravidla pro zajištění bezpečnosti, ochrana soukromých údajů, ale i další normy jako je například stravovací standard nebo ubytovací standard, to je pro všechny stejné. Úkolem SUZ je vytvářet společné standardy, vyhodnocovat každý den situaci v azylovém zařízení, přizpůsobovat tomu strukturu služeb a to i v návaznosti na to, jaký je v daném okamžiku migrační tok. Například v Seči nezaměstnáváme kuchaře, uklízečky, ubytovatele, kteří vydávají prádlo atd. To je obsaženo v ceně za noc na člověka, kterou platíme v zařízeních, která nejsou v naší přímé správě.

Kdo spadá pod označení odborný personál v zařízeních?

K odbornému personálu kromě vedoucího střediska a jeho zástupce, který má na starost supervizi ekonomiky a hlavně vede stálou službu zajišťující čtyřiadvacetihodinový servis, patří ještě sociální pracovníci, zdravotník a vychovatel. Jinými slovy, odborný personál je označení pro všechny odborné pracovníky bez provozní části.

V těch zařízeních, která spravujeme, se pak k odbornému personálu přidává ještě část provozní. Jde o správu majetku, který nám stát svěřil do péče za účelem provozování těchto zařízení, takže tam se již řadí i ekonomové, rozpočtáři a taky substrát provozních pracovníků včetně zajištění kuchyně.

Lze hodnotit, jak se mění nabídka vašich služeb v průběhu let?

Samozřejmě, že se služby v průběhu let mění. Zejména od vytvoření samostatné SUZ v roce 1996. Víte, cílem bylo oddělit správní řízení o udělení azylu a tvorbu migrační politiky od přímého výkonu. Praxe ukázala, že to bylo dobré rozhodnutí. Od roku 1996 pracujeme na tom, aby se naše služby specializovaly a aby byly navíc dostatečně flexibilní podmínky, za nichž služby poskytujeme. Na prvním místě musí být klient, kterého máme v péči. Platí, že právo na služby mají všichni stejné. Ale záleží také na tom, jaké jsou okamžité potřeby. Například v době obou balkánských konfliktů přicházely osoby s nějakou posttraumatickou stresovou poruchou, takže jsme do sociální práce více angažovali psychology, přičemž nejjasněji se tento systém zaběhl během války v Kosovu. Takový přístup pak zase není nutný u klientely, mezi kterou převládají samotní muži z Ukrajiny. A zase naopak, u žen z rizikovějších oblastí v tomto smyslu, jako jsou Moldavsko nebo Ukrajina, se více soustředíme na to, abychom je varovali před možnými riziky práce načerno nebo dalším zneužíváním. Jinak řečeno, odlišnost nespočívá v nároku na služby, tu má ze zákona každý, ale v nabídce specifických služeb, která té které klientele příslušní.

Posttraumatická stresová porucha je vážná diagnóza. Dá se říci, zda je v zařízeních například během válek více případů, anebo je ten počet v azylových zařízeních spíše konstantní?

Na to nemáme studie, nemůžeme to porovnat s jinou populací, přestože myslím, že by to bylo nesmírně zajímavé. S diagnostikováním je potíž v tom, že je někdy těžké určit, zda jde opravdu o navýšení počtu, anebo zda je to dáno tím, že dnes máme lepší odborníky, kteří dokáží lépe vyhodnotit nebo získat konkrétní data.

Jak je to s psychosociální péčí o vaše klienty, žadatele o azyl?

V každém zařízení dnes máme minimálně jednou týdně specialistu. Určitě se zlepšila schopnost depistáže, schopnost monitorovat situaci už na úrovni sociálních pracovníků, kteří dnes dokáží daleko lépe než dříve rozeznat, co je pro psychiatra nebo psychologa. Samozřejmě se nepouštějí do nějakých složitých terapeutických postupů, ale umí provést základní depistáž, pro niž jsou školeni. Proto máme lepší přehled a možnost preventivně reagovat. Když se začne porucha projevovat a psycholog je na to včas upozorněn, může s klientem pracovat a nemusí to dospět k excesům. A my máme odpovědnost za každého klienta, nejenom toho, kdo je například stižen nějakou poruchou, ale i za ty, kteří s ním musí bydlet nebo by se mohli cítit jakkoli ohroženi nějakým nenormálním chováním. Naší povinností je zajistit bezpečnost všem.

To zní docela spokojeně.

Ano, možná. Já bych řekla, že přesto, že se počet klientů neustále zvyšuje a nápor na ubytování je stále vyšší, tak já mám opravdu pocit většího klidu v azylových zařízeních. Je to tím, že se pracuje profesionálně, shromažďují se poznatky ze všech oborů, které se sociální prací souvisí. V tomto ohledu je důležitou součástí péče o klienty i spolupráce s nevládními organizacemi. Snahou státu, tedy i Správy uprchlických zařízení, je aktivity naše i nevládních organizací směřovat tak, aby byl vyplněn prostor, který stát nepokrývá. Důležitá je zde především výměna informací, která přístup k žadatelům o azyl posouvá dopředu. Cílem naší vzájemné spolupráce, například v psychologické nebo právní oblasti, je nabídnout klientům možnost pohledu nezávislé strany.

Jak sbíráte data o klientech a co se s nimi děje? Nakolik žadatel o azyl podléhá našim zákonům na ochranu dat?

Podléhá jim naprosto. Tak jako podléhá všem ostatním zákonům s několika málo výjimkami jakými jsou volební právo nebo branná povinnost. V praxi to funguje tak, že na začátku sociální práce, kterou si buď vyžádá klient, nebo ji iniciuje náš pracovník, protože se mu třeba něco nezdá, se zakládá tzv. sociální spis. Ten je veden pouze s výslovným souhlasem klienta. Konkrétně tam musí být souhlas stvrzen podpisem. Cílem není sběr dat, ale systematická psychosociální práce s člověkem, který může fluktuovat i v rámci azylových či zdravotnických zařízení. Informace ve spisu tak slouží lékařům či zdravotníkům a nezřídka, pokud si to vyžádá klient, i v azylové proceduře. Někdy se například může stát, že psychický stav může klientovi zabránit zúčastnit se všech procedur azylového řízení, takže dočasně může spis fungovat jako jakási omluvenka, případně může dokládat žádost o přeložení nějakého termínu.

Jak je to s povinnými zdravotními prohlídkami žadatelů o azyl?

Zdravotní screening je povinný ze zákona, v němž se explicitně uvádí, že „žadatel je povinen strpět zdravotní prohlídky a pobyt v přijímacím středisku do konce karantény než jsou známy výsledky všech vyšetření“. Mezi zkoumaná onemocnění patří například tuberkulóza, ale je tam i řada dalších. Seznam vychází z pokynů hlavního hygienika a je poměrně rozsáhlý. Nemyslím, že by to bylo na škodu věci. Prohlídky se provádí i ve prospěch samotných klientů, pro které je stejně důležité jako pro kohokoliv jiného, znát dobře vlastní zdravotní stav. Zejména, přicházejí-li ze zemí, kde to není běžná praxe. Rozsah je snad větší než v některých západních zemích, ale podívejte, i samotní klienti o testy projevují zájem a často je to první příležitost zjistit objektivně zdravotní stav.

Co se děje s daty? Kdo má k výsledkům vyšetření přístup?

Jsou známé pouze lékařům. Správa uprchlických zařízení nemá k výsledkům přístup. Tak to je v pořádku. Data sdílí pouze lékařský personál, který k tomu má oprávnění, jen ve výjimečných případech, mohou být přizváni další.

Data se ale přece nějak shromažďují, vedou se statistiky…

Data se pochopitelně zpracovávají, ale nikoli adresně, ale obecně, beze jmen. A to, podle zákona, i zdravotnickými institucemi. Například se evidují všechna onemocnění tuberkulózou, včetně těch neaktivních, dvacet let starých. S individuálními daty se snažíme nenakládat, pouze pokud má někdo nějakou nakažlivou chorobu, tak to sdělujeme spolupracujícím organizacím, aby zkontrolovaly zdraví svých pracovníků. Někdy je třeba nutná karanténa a to se musí odrazit v naší každodenní práci. Jinak data zpracovává centrálně v případech přenosných nemocí hygienik, protože takové musí náš lékař podle zákona hlásit.

Dá se nějak kvantifikovat riziko nákazy?

Za těch třináct let nepamatujeme žádný případ, kdy by byl náš zaměstnanec postižen nějakou chorobou. Přitom to jsou lidé, kteří jsou „první na ráně“. Měl-li být někdo nakažen, tahle množina by byla první. To pokládám za dostatečný důkaz.

Evidujete třeba počty těhotných žen v zařízeních?

Ptáte se na to, zda vedeme záznamy o těhotných a jsme schopni tyto informace předávat dál? Protože to je přesně to, co se od nás často očekává. Některé organizace k nám přistupují, jako bychom byli pány nad spisy, životy a osudy našich klientů. Jenomže to je něco, co my vehementně odmítáme. Chápu pozice nevládních organizací, je mi jasné, že je na projekty nutné shánět peníze, a proto potřebují mít nějakou představu o budoucím vývoji. Ale vezměte si to i z druhé strany: zařízení jsou otevřená. Klienti mají s výjimkou dvou, tří týdnů v přijímacím středisku úplně volný pohyb, takže když oni uznají za vhodné se kontaktovat s někým dalším, tak mají možnost.

Těhotenství ale pobyt klientky nějakým způsobem ovlivní.

Jistě a my jsme připraveni tomu přizpůsobit pobytové podmínky. Ale primárně musí přijít informace o změně zdravotního stavu od konkrétní ženy. Pokud ona sama dá najevo, že chce změnu stravy, změnu přístupu atd., tak se to samozřejmě v sociální práci projeví. Chápejte, že my se snažíme vést klienty k samostatnosti, protože to budou velice potřebovat, ať už dopadne řízení o udělení azylu jakkoliv. Pokud neuspějí, budou se muset rozhodovat co dál. A i pokud uspějí, budou se mít v naší společnosti co ohánět. Přístup některých nevládních organizací je někdy problematický. Měli bychom podle nich oznamovat, kolik anticipujeme těhotných žen v roce 2004. Ale já bych považovala za zradu klientů, kdybych o nich sepisovala nějaká data, která bych potom dávala dál. To by byla ta pověstná cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly.