Katalánci, dobrý příklad soužití minoritní kultury v majoritní demokratické společnosti

Po rozpadu bipoláního světa vzrostla všeobecná aktuálnost tématu vztahu menšiny a většiny. Počátkem 90. let dvacátého století se završil staletý proces utváření národů, jehož následkem bylo na jedné straně posilování vědomí sounáležitosti a společné identity, která usnadňuje proces integrace v rámci určitého společenství. Na druhé straně vedlo posilování vlastní identity nevyhnutelně k vymezování vůči těm ostatním, kdy se lidé začnou dělit na „my“ a „oni“. Tento fenomén způsobil napětí mezi mnoha většinovými etniky a radikálními představiteli menšin (severoirský, baskický, korsický problém). Přesto, zdaleka ne vždy musí být soužití problémové. Dobrým příkladem toho, že se rozdílné identity mohou pokojně vzájemně obohacovat, mohou být Katalánci.

Geografický prostor Evropy je místem setkávání různých náboženství, jazyků, zvyků, životních stylů, lidí různé fyziognomie, představitelů různých národností a kultur. To může být potenciálním problémem. Položme si proto otázku, jakou roli hraje vlastně ve státě menšinová kultura a zda platí, že kvalitu demokracie určuje plné uspokojení menšin.

Vnímáme-li kulturu v nejširším slova smyslu - tedy jako souhrn všech materiálních a duchovních hodnot, které byly vytvořeny v celé historii lidstva - pak je kultura něčím, co přesahuje biologickou podstatu člověka, a není tudíž geneticky přenášeno z jedné generace na druhou. Každá další generace se nerodí jako generace lidí kulturních, tou se teprve v průběhu života stává. Odpovědnost za to, zda a v jaké míře se tak stane, pak mají logicky generace předchozí. Kultura poskytuje svým členům pocit identity, dojem, že k někomu patří. Identita nemusí být nutně etnická, přestože právě s etnicitou je mnohdy svázána.

Kulturní osvěta, žádný pejorativní termín z minulosti

Prostředkem k naplnění představ Evropské unie o vytvoření fungující multietnické a multikulturní společnosti je kulturní osvěta. Informovanost o vlastních hodnotách vede k posílení vzájemného respektu a zlepšení společného soužití. Příkladem vcelku bezproblémového soužití majority s minoritou jsou Katalánci. Katalánci zároveň představují minoritu, která na svých kulturních hodnotách velmi lpí, přestože míra péče o vlastní kulturní dědictví se liší stát od státu, v němž Katalánci žijí.

V Evropě žije přibližně 6, 5 milionu lidí mluvících katalánsky. Svůj jazyk, na rozdíl od Basků, plně ztotožňují s katalánskou identitou. Jinými slovy: kdo je Katalánec, ten ovládá katalánštinu. Katalánci žijí roztroušeni s větší či menší mírou autonomie na území čtyř států: Španělska, Francie, Itálie a Andorského knížectví. Andorské knížectví, které čítá téměř 62 tisíc obyvatel, je přitom jediným samostatným státem Katalánců. Z celkového počtu obyvatel je jich asi třetina (Andořan = Katalánec). To je dáno vysokou mírou přistěhovalectví, neboť Andorské knížectví představuje pro obchodní firmy podnikatelský ráj a způsob, jak se legálně vyhnout placení daní.

Katalánština se začala odvozovat z latiny v raném středověku a dodnes se vyvíjí. Její podoba není v katalánských zemích, kterými se míní sedm zeměpisných oblastí na území jmenovaných státních útvarů, jednotná. Její rozdíly by se daly přirovnat k rozdílům mezi různými místními nářečími v České republice. Katalánci jsou sice v očích široké veřejnosti spjati zejména se španělským geografickým prostorem, ale jak vyplývá z předchozích řádků, spojitost se Španělskem není výlučná. Je nicméně pravdou, že katalánský jazyk a kultura je Španělsku nejblíže. To také vysvětluje spokojenost Katalánců s vlastním postavením v rámci Španělska. Kulturní a jazyková blízkost ostatně ani nedovoluje pomyslet na něco jiného. Katalánci jsou na svou kulturu a především jazyk velmi pyšní a snaží se o jeho propagaci i v zahraničí, mimo jiné i u nás. A díky státním univerzitám se jim to daří. Takové aktivity by mohly být účinným argumentem proti euroskeptikům, kteří se obávají ztráty národní identity.

Vzájemná nenásilná informovanost o vlastních kulturních hodnotách může v dlouhodobé perspektivě rozehnat již vytvořené falešné předsudky. K pozitivnímu obrazu Katalánců a menšin obecně napomáhá i jejich vystupování v majoritních médiích a skutečnost, že Katalánci mají svou vlastní televizní a rozhlasovou stanici. Harmonický vztah minority a majority v dnešním globalizovaném světě není možný bez efektivní implementace mezinárodních, národních, regionálních a lokálních politik. Politické diskuse by se měly intenzivněji zabývat otázkami sociální solidarity, pozitivní etnickou diskriminací a právy menšin hájících svá specifika. Tím vším se totiž upevňuje demokratický právní stát, který dává všem stejné šance, ovšem za přesně stanovených podmínek.

Jak čelit xenofobii

V dnešní době přerůstá přirozená xenofobie, tedy strach z pouhým okem postřehnutelných rozdílů mezi lidmi, v jev daleko horší: xenofobii kulturní/sociální. Její příčiny lze hledat především v rozdílech vnitřního přesvědčení (náboženství, obyčeje, způsob života, jazyk). Xenofobii lze účinně čelit pouze vzájemnou a nenásilnou informovaností o vlastních kulturních hodnotách a zároveň potíráním nesnášenlivých výstupů. To je jediný způsob, jak napomoci porozumění a duchovnímu obohacení členů demokratických společností.

Současná otevřenost a liberalizace v oblasti obchodu, průmyslu nebo služeb, která pomáhá celkovému rozvoji a ve svém důsledku i zvyšování životní úrovně, představuje zároveň pro oblast kultury i určité ohrožení ve smyslu komercionalizace a jednostranné kulturní prefabrikace.

Zůstává na nás všech, jak se k tomuto fenoménu postavíme a jakým způsobem se budeme pokoušet své hodnoty předávat příštím generacím. Ukazuje se, že cesta, kterou zvolili společně Katalánci a Španělé (podpora implementace státních projektů, informovanosti, studia jazyka a kultury), může vést v rozšířené Evropě k harmonickému soužití minority a majority.