Kasper a Klaus odtrženi od reality

Diskuze o migraci je v české společnosti skutečně potřeba, ale pokud chceme, aby podobná debata měla nějaký smysl, musíme se odpoutat od zažitých stereotypů a obrátit se k faktům. Ano, zkusme uvažovat racionálně, jak navrhuje pan Klaus. Debatní příspěvky, které namísto objasnění některých skutečností věci spíše zamlžují, nedělají dobrou službu. Například pan Klaus ve svém lednovém článku projevil své názory na migraci, když se dovedně zaštítil knihou svého australského přítele Wolfganga Kaspera. Srovnejme některé názory W. Kaspera a jejich interpretaci v podání Václava Klause.

W. Kasper píše, že je pro zvýšení imigrace do Austrálie, ale pouze za určitých podmínek. Domnívá se, že „úspěšná australská imigrační politika“ musí být zachována, ale měly by se provést určité změny, které jsou v zájmu těch, kteří již v Austrálii žijí. Jednou z navrhovaných inovací je nový mechanismus výběru (to je ta Klausem zmiňovaná aukce, skrze níž by si imigranti nepřímo platili svou integraci do společnosti), který by měl být doplňkem k současnému bodovému systému. Kasper se domnívá, že novými finančními požadavky by se australské vládě mohlo podařit odstřihnout od zisků pašerácké gangy, které organizují ilegální migraci. Tolik W. Kasper a jeho inovační návrhy, se kterými se jistě dá polemizovat (například jeho představa, že se „imigrační aukcí“ nebo „imigračními loteriemi“ podaří zrušit instituci pašeráků lidí, je poměrně naivní. Naopak dražba australských pasů podle pravidla, kdo dá více, může přilákat roztodivné existence, které své majetky nabyly nejasným způsobem. Kasper dále směšuje různé kategorie migrantů - uprchlíky, lidi pašované a legální imigranty, což celou situaci komplikuje a předem vylučuje jeho jednoduché závěry. Například australská otevřená imigrační politika se vztahuje pouze na oficiální žadatele o emigraci. Žadatelé o azyl jsou kriminalizováni a preventivně vězněni).

A co na to Václav Klaus? Ten si Kasperův návrh přeložil jako „měli bychom trvat na suverénním právu nepřijímat cizince“. Tady můžeme vidět významový posun od volání po zvýšení počtu imigrantů za určitých jasně stanovených pravidel k obhajování práva uzavřít hranice před cizinci. V přímém kontrastu k dnešním Klausovým názorům stojí opatření jeho vlády v letech 1992-1997, kdy se praktikovala politika otevřených dveří a na českém území se mohl usadit téměř kdokoliv, kdo o to měl zájem. Změnu přinesla až vláda sociálních demokratů, kteří bez jakékoliv diskuze v lednu 2000 uvedli v život kontroverzní cizinecký zákon. Ten v předstihu a plně vyhověl Klausovu volání po nepříjímání cizinců. Špatně sepsaný a nedomyšlený zákon musel být po několika měsících novelizován, ale stihl vyslat negativní signály o omezenosti a nedostatku profesionality české administrativy světem.

Klaus vyzvedává potřebu racionální analýzy v oblasti migrace. Tady s ním nelze více souhlasit. Bohužel postoje k imigraci se u většiny státních a veřejných činitelů a institucí stále pohybují v začarovaném kruhu nejrůznějších stereotypů a místo racionální analýzy slýcháme pouze emocionální postřehy, z nichž je patrná neznalost problému.

Toto ale není jen problém české kotliny. Jak jsme se dozvěděli z Klausova článku, W. Kasper je kosmopolita tělem i duší. Měl to štěstí, že před třiceti lety, kdy do Austrálie přicestoval, nemusel zápasit o svůj australský pas v „imigrační dražbě“, ani si nemusel platit svou integraci do australské společnosti. Dnes už ale jako ten správný Australan může podávat návrhy, koho přijmout do klubu „prvního světa“, a kdo si ještě bude muset našetřit. Tento postoj je poměrně typický pro první generaci přistěhovalců a jeho názory jsou jistě nadšeně přijímány mezi jeho vrstevníky. Pohled druhé a třetí generace přistěhovalců už se může lišit - mladým Australanům nechybí zdravé sebevědomí, více cestují, mnozí z nich žili po několik let v Evropě nebo v Asii, přibývá smíšených manželství.

Austrálie sice dělá velké pokroky, jako například zrušení „white Australia policy“ v 70. letech a užší spolupráce s Asií, ale ani ona zatím nedostála své vyhlášené „módní multikulturní politice“ (slovy V. Klause), pouze se tomuto proklamovanému ideálu s menšími či většími úspěchy snaží přiblížit. Australská politička Pauline Hanson, která založila svou politickou kariéru na anti-imigrační hysterii, je v současné době sice mimo hru, ale proticizineckou štafetu od ní přebrali konzervativci z Liberální strany, kteří touto cestu nasbírali potřebné politické body. Austrálie se stává známá díky brutálnímu zacházení se žadateli o azyl. Objevují se varovné incidenty jako například potápějící se loď s uprchlíky Tampa, kterou Austrálie odmítla přijmout (australská vláda informovala o tom, že uprchlíci na protest házeli své děti z lodi do moře, což byla účelová manipulace, která vyšla na světlo až později).

Na rozdíl od Austrálie má Česká republika před sebou ještě dlouhou cestu. Není klasickou imigrační zemí a během své existence zatím žádnou imigrační politiku nevypracovala. Přesto, či právě proto, je důležité o podobných otázkách diskutovat. Mějme však na paměti, že racionální argumenty často zaniknou v politickém harašení zbraní tolik nutného pro boj o hlasy voličů. To si uvědomuje jak populistický australský premiér John Howard, kterému tvrdá politika proti uprchlíkům, anti-imigrační rétorika a manipulace médií pomohly vyhrát volby, a ví to i Václav Klaus.