Je rasismus v české společnosti skutečný problém?

Rasismus a česká společnost

Po teoretickém úvodu vstoupili žáci do fáze, v níž si měli vybrat vlastní výzkumné téma. Jelikož jsme v předchozích workshopech často naráželi na otázky spojené s rasismem v různých formách a historických souvislostech, studenti se rozhodli, že by se této otázce chtěli více věnovat v kontextu současné společnosti. V následném hlasování drtivě vyhrála otázka, kterou studenti sami formulovali takto: Je rasismus v české společnosti skutečně problém? Pro její volbu měli studenti různé motivace, které pokryly všechny možnosti toho, jak si lze otázku vyložit. Někteří se chtěli dozvědět, jakou míru a podoby rasismu v České republice zažívají lidé jiné než bílé barvy pleti. Jiní reagovali na veřejný diskurz, jenž tvrdí, že se o rasismu mluví více, než k němu skutečně dochází. Silným motivem prvotních diskuzí byla tehdy aktuální fotbalová kauza ze zápasu skotských Rangers a Slavie, po kterém dostal hráč Kúdela, dle názoru žáků, neúměrně vysoký trest kvůli podezření z rasistického komentáře vůči hráči tmavé pleti.

Dívat se na problém ze všech stran

Vzhledem k rozsahu problému a chuti se na něj podívat z co nejvíce možných úhlů se třída rozdělila na čtyři pracovní skupiny. Jedna se věnovala sestavení dotazníku, druhá rozhovorům, třetí mediální analýze a čtvrtá vytvářela video z výsledků těchto badatelských skupin, které můžete zhlédnout níže. Studenti se tímto způsobem seznámili se základními zásadami kvalitativních a kvantitativních metod výzkumu.

Dotazníková skupina ve spolupráci s hostujícím sociologem vytvořila online dotazník. Jelikož byl dotazník anonymní, nejsou dostupné příliš detailní informace o jednotlivých respondentech, nicméně vzhledem k tomu, že byl šířen převážně mezi ostatními spolužáky a jejich rodiči, dá se odhadovat, že se jedná o obdobnou socio-ekonomickou skupinu. Z výsledků dotazníků vyplývá několik věcí. Rasismus v české společnosti za velký nebo poměrně velký problém označila nadpoloviční většina dotazovaných, čtvrtina ho pak vnímá jako středně závažný a patnáct procent si myslí, že rasismus je buď malý a nebo vůbec žádný problém. Když byli lidé dotázání na své vlastní rasistické chování, polovina dotazovaných odpověděla, že se rasisticky nechová a další čtvrtina si nebyla zcela jistá. V kontextu vlastní rodiny by až čtvrtina dotazovaných označila chování někoho ze svých příbuzných za rasistické.

Studentky z rozhovorové skupiny se postupně sešly s pěti lidmi ve věku od 23 do 30 let – se dvěma lidmi romského původu, dvěma míšenci a jednou Afroameričankou. Studentky s respondenty hovořily o jejich zkušenostech s rasismem v české společnosti. Všichni zúčastnění mají řadu zkušeností s rasistickými útoky a poznámkami, ať už v průběhu vzdělávání nebo ve veřejném prostoru. Ač se mezi sebou informátoři neznali, jejich zážitky jsou v mnohém velice podobné, různí se však jejich přístupy a způsoby vyrovnávání se s danými situacemi. Někteří také zmiňují, že si myslí, že jejich situace je již o něco lepší v porovnání se zkušenostmi jejich rodičů, kteří dobře věděli, jaké je to být šikanován na základě svého původu a snažili se před tím tedy své děti do maximální možné míry uchránit. Jedním z dalších diskuzních témat pak byly návrhy na možná řešení a proměnu situace. V tomto ohledu se informátoři poměrně shodovali na důležitosti vzdělávání a seznamování se s lidmi mimo vlastní nejužší sociální bublinu. Studentky především reflektovaly překvapení z míry otevřenosti, s níž s nimi informátoři své mnohdy velice osobní zážitky sdíleli.

Skupina, která se rozhodla zkoumat mediální obraz rasismu v české společnosti, tak učinila především z přesvědčení, že veřejná debata je ze strany médií silně ovlivňována a utvářena. Společně došli k několika dílčím závěrům. Jedním z nich je, že o lidech romského původu je nejčastěji informováno v negativních kontextech, mluví se o nich často například v souvislosti se sociálním vyloučením nebo kriminalitou. Velmi málo prostoru je naopak věnováno zprávám o úspěších zástupců romské komunity, případně romským kulturním událostem. O dalších lidech jiné než bílé barvy pleti není v českým médiích informováno pravidelně, ale pouze ve spojitosti s konkrétními kauzami, jako jsou právě události ze světa sportu, případně s politickým a společenským děním, jako byly například protesty v rámci hnutí Black Lives Matter. Relativně frekventovaným tématem je pak dále politická korektnost a zprávy o jejím údajném šíření. Výzkumné skupině se však nepodařilo dohledat příklady, ve kterých by skutečně docházelo k její aplikaci. Studenti především vyjádřili překvapení nad dostupností a množstvím dezinformačních webů, na které v procesu výzkumu naráželi.

Studenti a studentky se v rámci projektu pokoušeli na problematiku dívat ze všech možných úhlů a za použití různých metod. Snažili se zjistit celkové nastavení české společnosti v otázkách spojených s rasismem, dopady na lidi, kteří jsou rasismus sami vystaveni, i roli, kterou v utváření diskurzu hraje mediální obraz. Jedná se o nesmírně obsáhlé a různorodé téma, kterému je jistě potřeba věnovat zvýšenou pozornost na výzkumné úrovni a současně se také snažit poznatky vnášet do veřejné diskuze i do vzdělávání.

K tématu žáci nahráli také podcast, který si můžete poslechnout tady.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha - pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.