Jak jsem objevila nenásilnou komunikaci
Pojem nenásilná komunikace mi dlouho nic neříkal. Pod výrazem nenásilí jsem si maximálně tak vybavila Mahátmu Gandhí nebo tibetské mnichy. A nedokázala jsem si představit, že by se nenásilná komunikace mohla hodit i normálnímu člověku v každodenním životě, pokud se tedy nechystá ve volném čase osvobozovat nějakou rozvojovou zemi od koloniálního jha.
Shodou náhod se nenásilná komunikace v roce 2019 objevila hned ve dvou našich projektech v Multikulturním centru Praha a já jsem se zúčastnila obou tréninků. Trénink je docela správné slovo, protože nenásilně komunikovat znamená pochopit několik základních principů a ty skutečně pravidelně trénovat, jak na školeních a kurzech, tak v běžném životě.
Uplatňovat nenásilnou komunikaci neznamená donekonečna ustupovat a zapomínat na své potřeby. Naopak. Klíčový poznatek pro mě byl, že projevit vlastní potřeby a pocity není znak sobectví nebo rozmazlenosti, ale vlastně DAR tomu druhému, který mu umožňuje se v jednání se mnou bezpečně pohybovat. Zároveň bych však i já měla ten samý prostor dávat svému protějšku.
Je také důležité si uvědomit, že každé slovo nebo čin jsou vyjádřením nějaké potřeby. V konfliktech a vyhrocených situacích občas zaznívají ostrá slova, za kterými je však dobře vidět, co si ten druhý přeje. V tu chvíli je vhodné se ho zeptat a vyjádřit empatii. Často to znamená také umět srozumitelně vysvětlit, co cítím, co se mě dotklo a ideálně navrhnout řešení, na kterém se budeme podílet oba.
Principy nenásilné komunikace používají i americké facilitátorky Rachel Brown a Laura Livingston z projektu Over Zero. V minulém roce jsem se zúčastnila jejich školení pro neziskové organizace ze zemí V4 a kromě mnoha zajímavých poznatků jsem si přinesla i jednu zkušenost běžné interakce. Po obědě jsme vyrazili na procházku, ale já měla trochu introvertní náladu, a tak jsem chtěla být sama. Jedna z lektorek se mě zeptala, jestli se k nim nechci připojit, ale otázku zakončila magickým spojením „feel free“. Dřív bych se k nim možná ze slušnosti připojila, ale tahle věta mi dala možnost rozhodnout se sama. Jak ji ale přeložit do češtiny? „Buď svobodný/á?“ V každém případě se ji snažím zavádět do života. Uvědomovat si, že ten druhý má svobodu být jiný, než já očekávám, a dělat věci jinak, než bych si přála. Není to jednoduché, ale musím říct, že výsledky jsou zatím skvělé.
Pokud vás mé povídání o nenásilné komunikaci zaujalo, můžete se na základní shrnutí podívat do naší nové metodiky, která vznikla v rámci projektu Kompetence pro demokratickou kulturu: nástroj pro otevřenou společnost. Tento projekt, určený učitelům, studentům pedagogických škol a všem dalším vzdělavatelům bude pokračovat i v příštích dvou letech. Ani tentokrát nebude chybět trénink nenásilné komunikace (a případní zájemci se mohou nezávazně ozvat už nyní). Určitě doporučuji kurzy lektorů nenásilné komunikace, se kterými jsme v našich projektech spolupracovali – ať už to jsou Petr Holík a Petr Sucháček z Nenásilné komunikace (kluci dělají i zajímavé podcasty), nebo vynikající zkušená lektorka Helena Kurzweilová.