Migraceonline.cz

Portál pro kritickou diskuzi o migraci

Imigranti z vybraných států Balkánu

Článek je historickým přehledem migrace ze šesti zemí Balkánského poloostrova do ČR od konce II. světové války až do současnosti. Autor sleduje migraci jako důsledek dějinných zvratů na Balkáně. Posuzuje také vývoj bilaterálních vztahů Česka (Československa) s vybranými zeměmi, který byl a je určující pro intenzitu migračních toků z této části Evropy do ČR. V článku jsou porovnání procesu integrace skupin imigrantů ze sledovaných zemí v Česku.

Některé balkánské státy patří dodnes k častým zdrojům skutečných i potenciálních migrantů. Důvody byly a jsou různé, měnily se v závislosti na regionálních i globálních změnách. Mezi nejčastější faktory vyvolávající migrace patří válečné konflikty a hospodářská situace toho kterého regionu. Česká republika se pro mnohé z nich stala domovem dočasným, pro jiné i trvalým. Každá země má ale svá specifika. V této studii se budeme zabývat imigranty z Řecka, Bulharska, Makedonie, Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Věnovat se budeme především období po roce 1945, ale počátky moderních evropských migrací lze spatřovat zhruba v druhé polovině 19. století (neuvažujeme o vystěhovalectví mimo kontinent). V té době ovšem politická mapa Evropy vypadala zcela jinak a hospodářská situace tehdejších států se často diametrálně odlišovala od dnešní (viz např. Řecko). Bereme tedy v potaz dnešní území ČR a zhruba současné platné hranice.

Jako jedna z prvních migračních vln v námi sledovaných zemích se jeví přesuny obyvatel v tehdejším Rakousku - Uhersku. Do Prahy, jako tehdy již slavného univerzitního města, se stěhovala řada mladých lidí - inteligence z dnešního Chorvatska, Srbska a Bulharska. Jednalo se sice maximálně o desítky osob, ale mnoho z nich se usadilo v Praze. Jiní se po dokončení studií vraceli domů, nebo pokračovali v cestách do jiných zemí. Tímto způsobem zde ovšem nějaká výraznější komunita Chorvatů, Srbů či Bulharů nevznikla. Zatímco tato migrace byla z důvodů vzdělávacích, probíhala koncem 19. století i pracovní migrace Bulharů, Makedonců a Srbů k nám. Bulhaři se většinou nechali najímat na práce v zemědělství, věnovali se pěstování zeleniny a ovoce (tzv. “bulharští zahradníci”). Většina Srbů se věnovala prodeji zmrzliny, ovoce, apod. Část z těchto pracovních migrantů se po určité době s vydělanými penězi vracela domů, ale nevelká skupina jich tu zůstala.

Po vzniku samostatného Československa se situace nijak zvlášť nezměnila. Imigrace Chorvatů, Srbů a obyvatel Bosny a Hercegoviny byla sice díky intenzivním československo - jugoslávským vztahům vyšší než v předchozím období, ale stále se jednalo spíše o desítky až stovky osob. O něco nižší byl příliv Bulharů (styky mezi ČSR a Bulharskem nebyly až na tak vysoké úrovni), jednalo se stále o pracovní imigranty. Část z nich k nám přicházela již s úmyslem usadit se u nás a domů se nevracet, jen posílat peníze rodině, apod. Imigranti z Řecka se u nás v období první republiky nevyskytují (maximálně jednotlivci).

Zásadní změna nastala až po druhé světové válce. Pomineme-li válečné běžence, pak na základě mezistátní československo - bulharské smlouvy k nám přichází na práce do zemědělství několik desítek až stovek hlavně mladých pracovníků z Bulharska. Většina z nich pracovala koncem 40. a začátkem 50. let v Krkonoších a Podkrkonoší v tzv. horských družstvech, kde se věnovali především chovu ovcí, dobytka a z menší části i rostlinné výrobě. Po krachu těchto družstev se Bulhaři postupně rozstěhovali do širšího kraje. Ač se původně jednalo o krátkodobou migraci, většina Bulharů u nás zůstala a do Bulharska se vracela maximálně na návštěvu. V dalších letech (do roku 1989) se do ČSSR větší množství Bulharů cíleně nestěhovalo. Většinou šlo o jednotlivce - tj. studenty, odborné pracovníky a osoby ze smíšených sňatků (častější Bulhar + Češka, kdy Bulhar následoval manželku k nám). Po roce 1989 nastává jistý zlom a z Bulharska k nám proudí především hospodářská migrace (někdy propojena i s pololegální či nelegální činností). Někteří Bulhaři u nás žádají dokonce o politický azyl. Mnoho migrantů bere ČR jako průchozí zemi při cestě dál na západ, ale leckdy z různých důvodů u nás zůstávají. Část Bulharů se pak v ČR plánovitě usazuje a nejčastěji se věnuje podnikání (export - import). Bulhaři si vesměs ponechávají své občanství, v případech smíšených sňatků někdy přebírají české. V současnosti u nás žije 4 363 Bulharů (sčítání k 1. 3. 2001).

Po vypuknutí občanské války v Řecku (1946 - 1949) mezi místními demokratickými silami a komunisty se manipulované veřejné mínění v ČSR přiklánělo na stranu řeckých komunistů. Po únorovém převratu u nás a po následném zhoršení situace komunistů v Řecku, v souvislosti s ofenzívami vládních vojsk, se otevřel prostor pro dočasné přesídlení nejprve dětí, a pak i dospělých Řeků k nám. Oficiálním zdůvodněním bylo ohrožení života těchto lidí ve vlasti a byla proklamována jejich následná reemigrace po očekávaném vítězství komunistů v Řecku. Nic z toho ale nenastalo a Řekové u nás zůstali déle, než si sami kdy představovali. Celkem k nám přišlo cca 13 - 14 000 emigrantů z Řecka. V tomto čísle se skrývají také řečtí Makedonci a několik Aromunů, možná i Albánců. Tito političtí uprchlíci nepředpokládali své delší setrvání mimo vlast. Situace v Řecku se ale vyvinula jinak a mnoho z těchto jedinců u nás zůstalo dlouhodobě (cca 2/3) či natrvalo. Usídlováni byli zprvu hlavně ve Slezsku a na severní Moravě (okresy Jeseník, Bruntál, Šumperk, Opava, Ostrava, Karviná, Vsetín), dále v severních Čechách (okres Jablonec nad Nisou). Postupně se sami stěhovali i do větších měst po celé republice (Praha, Brno, Liberec, Plzeň, Kladno, Olomouc, apod.). Část z těchto migrantů byla usídlena také na Slovensku. Další političtí uprchlíci z Řecka byli usídleni v Polsku, Maďarsku (odkud během maďarských událostí v roce 1956 část migrovala do ČSR), Bulharsku, Rumunsku a SSSR. Po jistém uvolnění v padesátých letech se malá část emigrantů (netýkalo se to etnických Makedonců) mohla, i přes následné postihy od úřadů, do Řecka vrátit. Větší vlna reemigrantů proběhla v šedesátých létech. Ovšem po vojenském převratu v roce 1967 se možnost reemigrace omezila. Vládnoucí diktatura byla silně antikomunisticky zaměřená a vracející se levicoví političtí emigranti nebyli žádoucí. Právě v tomto období velká část u nás žijících Řeků přijímá československé občanství. Další zásadnější změnou pak bylo svržení diktatury a návrat demokracie v Řecku v roce 1974. Po tomto roce pak následuje silná vlna reemigrace českých Řeků do vlasti. Po nástupu levicové Papandreovy vlády v roce 1981 se situace pro návrat politických uprchlíků dále zlepšila. Většina z Řeků, kteří se chtěli vrátit zpět do vlasti, tak učinila, ti jenž zůstali v ČSSR návrat sice nevylučují, ale momentálně není aktuální. Po změně režimu u nás (po listopadu 1989) se vztahy mezi ČSFR (následně ČR) uvolňují a probíhá ještě jedna, byť malá, vlna reemigrace do Řecka. V současnosti je řecká komunita u nás početně, hospodářsky i kulturně vcelku stabilizovaná. Migrace z území Řecka do ČR byla historicky a politicky podmíněná, nebyla ani charakteru hospodářského ani kulturního, přesto obohatila obě strany a přispěla k užším stykům mezi ČR a Řeckem. Dnes žije v ČR celkem 3 219 Řeků (sčítání k 1. 3. 2001). V posledních asi 10 letech studuje u nás každoročně poměrně velké množství Řeků a Řekyň - cca několik desítek. Většina z nich se ale po studiu vrací zpět do vlasti a pouze jedinci se tu usazují na delší dobu, či tu uzavírají sňatky s místními.

Oproti tomu Makedonci z Řecka, kteří tvořili menší část z politických uprchlíků, již po porážce komunistů v občanské válce zvolili aktivní integrační přístup. Vracet se do Řecka neplánovali, neboť tam nebyla makedonská národnost uznávaná (kvůli sporům o Alexandra Makedonského, území a vlastnictví práv k historické Makedonii, apod.) a lze hovořit o silné diskriminaci neřeckých etnik v Řecku (zvláště slovanských) vůbec. Makedonci doufali ve spravedlivé řešení své otázky po vítězství komunistů, ale situace se vyvinula jinak. Kvůli roztržce s Jugoslávií v roce 1948 nebyla šance ani na eventuelní přestěhování do jugoslávské Makedonie (tzv. Vardarská Makedonie). Protože již v budoucnu nepředpokládali pozitivní změnu, přijímali postupně naše státní občanství a usadili se u nás natrvalo. Početně lze jejich skupinu odhadnout na několik tisíc jedinců (v období po příchodu k nám).

Po druhé světové válce byly vztahy mezi ČSR a Jugoslávií mimořádně intenzivní a stále se zlepšovaly (z důvodů politických). Kromě reemigrace části Čechů a Slováků z Jugoslávie do oblasti bývalých Sudet k nám přicházelo i větší množství studentů a pomocných sil (stavby mládeže, apod.), což byl ale obousměrný proces. Zásadní problém nastal v roce 1948, kdy neochota J. B. Tita podřizovat se zcela J. V. Stalinovi vedla ke známé roztržce a následnému bojkotu Jugoslávie zeměmi socialistického tábora. Praha se stala cílem části politické jugoslávské emigrace, která byla proti Titovi, a kterou podporovala Moskva. Jinak byly styky vesměs přerušeny. Po roce 1956 sice nastalo jisté oživení, ale nemělo dlouhého trvání. Jistý posun nastal až v druhé polovině 60. let. S postupnými politickými změnami přicházely i malé proměny ekonomické a právě Jugoslávie se stala jakýmsi “oknem” na západ a mnoho jugoslávských firem získalo u nás zakázky. S těmi pak přicházely i stovky jugoslávských dělníků (především Srbů a Chorvatů; Makedonců, Muslimů a Černohorců bylo minimum). V Jugoslávii už v té době byla nezanedbatelná nezaměstnanost, zatímco u nás byl stále hlad po pracovních silách (především kvůli velmi nízké efektivitě práce). Část Srbů a Chorvatů se po skončení té které investiční akce u nás usadila a často i založila rodinu. Dále k nám přicházeli dělníci - hosté přímo do podniků. Mezi ČSSR a SFRJ byla každoročně podepisována smlouva o počtu jugoslávských gastarbeiterů, jejich umístění a platech. Řádově se za období od druhé poloviny 60. let až do roku 1989 jedná o stovky, maximálně tisíce jedinců. Srbové i Chorvati byli vcelku rozptýleni po území celé republiky a netvořili nikde (s výjimkou Prahy) nějaké vyšší koncentrace osídlení. Jistá změna nastala po roce 1989. Vztahy mezi ČSFR a SFRJ se zcela uvolnily, ale následně v roce 1991 vypukla občanská válka v Chorvatsku a o rok později i v Bosně a Hercegovině. Tehdejší Jugoslávie se rozpadla a svazové republiky postupně vyhlásily nezávislost (kromě Srbska a Černé Hory). Kvůli válce migrovala do střední a západní Evropy vlna uprchlíků. Část z nich (hlavně Chorvaté a Muslimové z Bosny a Hercegoviny) nalezla útočiště i u nás. Někteří se po zklidnění situace sice vrátili domů či pokračovali dále na západ, ale nemalé množství se v ČR usadilo dlouhodobě, někteří pak i natrvalo. V souvislosti s válkou a zhoršením ekonomické situace v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku a Makedonii k nám po roce 1991 migrují i lidé válkou nezasaženi (hlavně Srbové a Makedonci). Usazují se u nás, podnikají a někteří tu uzavírají i sňatky. Většina si ještě není jistá, zda se v ČR usadí natrvalo, ponechávají si proto původní občanství. K této skupině lze přičíst i několik desítek až stovek studentů, kteří se u nás vzdělávají, ale velké procento z nich se domů v nejbližší době vracet nehodlá. V současnosti u nás žije 1 585 Chorvatů a 1 801 Srbů. Počty Muslimů a Makedonců (bez ohledu na jejich řecký či exjugoslávský původ) jsou řádově nižší - cca několik stovek osob -,a proto se ve sčítání lidu nalézají buď v oddíle “Ostatní” (39 477) či “Nezjištěná” (17 2827) (podle sčítání lidu k 1. 3. 2001), anebo se hlásí k jiné národnosti (řecké, chorvatské či srbské).

Jaroslav Otčenášek
14. 4. 03
...nahoru ▲