Imigranti z vybraných států Balkánu

Některé balkánské státy patří dodnes k častým zdrojům skutečných i potenciálních migrantů. Důvody byly a jsou různé, měnily se v závislosti na regionálních i globálních změnách. Mezi nejčastější faktory vyvolávající migrace patří válečné konflikty a hospodářská situace toho kterého regionu. Česká republika se pro mnohé z nich stala domovem dočasným, pro jiné i trvalým. Každá země má ale svá specifika. V této studii se budeme zabývat imigranty z Řecka, Bulharska, Makedonie, Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Věnovat se budeme především období po roce 1945, ale počátky moderních evropských migrací lze spatřovat zhruba v druhé polovině 19. století (neuvažujeme o vystěhovalectví mimo kontinent). V té době ovšem politická mapa Evropy vypadala zcela jinak a hospodářská situace tehdejších států se často diametrálně odlišovala od dnešní (viz např. Řecko). Bereme tedy v potaz dnešní území ČR a zhruba současné platné hranice.

Jako jedna z prvních migračních vln v námi sledovaných zemích se jeví přesuny obyvatel v tehdejším Rakousku - Uhersku. Do Prahy, jako tehdy již slavného univerzitního města, se stěhovala řada mladých lidí - inteligence z dnešního Chorvatska, Srbska a Bulharska. Jednalo se sice maximálně o desítky osob, ale mnoho z nich se usadilo v Praze. Jiní se po dokončení studií vraceli domů, nebo pokračovali v cestách do jiných zemí. Tímto způsobem zde ovšem nějaká výraznější komunita Chorvatů, Srbů či Bulharů nevznikla. Zatímco tato migrace byla z důvodů vzdělávacích, probíhala koncem 19. století i pracovní migrace Bulharů, Makedonců a Srbů k nám. Bulhaři se většinou nechali najímat na práce v zemědělství, věnovali se pěstování zeleniny a ovoce (tzv. “bulharští zahradníci”). Většina Srbů se věnovala prodeji zmrzliny, ovoce, apod. Část z těchto pracovních migrantů se po určité době s vydělanými penězi vracela domů, ale nevelká skupina jich tu zůstala.

Po vzniku samostatného Československa se situace nijak zvlášť nezměnila. Imigrace Chorvatů, Srbů a obyvatel Bosny a Hercegoviny byla sice díky intenzivním československo - jugoslávským vztahům vyšší než v předchozím období, ale stále se jednalo spíše o desítky až stovky osob. O něco nižší byl příliv Bulharů (styky mezi ČSR a Bulharskem nebyly až na tak vysoké úrovni), jednalo se stále o pracovní imigranty. Část z nich k nám přicházela již s úmyslem usadit se u nás a domů se nevracet, jen posílat peníze rodině, apod. Imigranti z Řecka se u nás v období první republiky nevyskytují (maximálně jednotlivci).

Zásadní změna nastala až po druhé světové válce. Pomineme-li válečné běžence, pak na základě mezistátní československo - bulharské smlouvy k nám přichází na práce do zemědělství několik desítek až stovek hlavně mladých pracovníků z Bulharska. Většina z nich pracovala koncem 40. a začátkem 50. let v Krkonoších a Podkrkonoší v tzv. horských družstvech, kde se věnovali především chovu ovcí, dobytka a z menší části i rostlinné výrobě. Po krachu těchto družstev se Bulhaři postupně rozstěhovali do širšího kraje. Ač se původně jednalo o krátkodobou migraci, většina Bulharů u nás zůstala a do Bulharska se vracela maximálně na návštěvu. V dalších letech (do roku 1989) se do ČSSR větší množství Bulharů cíleně nestěhovalo. Většinou šlo o jednotlivce - tj. studenty, odborné pracovníky a osoby ze smíšených sňatků (častější Bulhar + Češka, kdy Bulhar následoval manželku k nám). Po roce 1989 nastává jistý zlom a z Bulharska k nám proudí především hospodářská migrace (někdy propojena i s pololegální či nelegální činností). Někteří Bulhaři u nás žádají dokonce o politický azyl. Mnoho migrantů bere ČR jako průchozí zemi při cestě dál na západ, ale leckdy z různých důvodů u nás zůstávají. Část Bulharů se pak v ČR plánovitě usazuje a nejčastěji se věnuje podnikání (export - import). Bulhaři si vesměs ponechávají své občanství, v případech smíšených sňatků někdy přebírají české. V současnosti u nás žije 4 363 Bulharů (sčítání k 1. 3. 2001).

Po vypuknutí občanské války v Řecku (1946 - 1949) mezi místními demokratickými silami a komunisty se manipulované veřejné mínění v ČSR přiklánělo na stranu řeckých komunistů. Po únorovém převratu u nás a po následném zhoršení situace komunistů v Řecku, v souvislosti s ofenzívami vládních vojsk, se otevřel prostor pro dočasné přesídlení nejprve dětí, a pak i dospělých Řeků k nám. Oficiálním zdůvodněním bylo ohrožení života těchto lidí ve vlasti a byla proklamována jejich následná reemigrace po očekávaném vítězství komunistů v Řecku. Nic z toho ale nenastalo a Řekové u nás zůstali déle, než si sami kdy představovali. Celkem k nám přišlo cca 13 - 14 000 emigrantů z Řecka. V tomto čísle se skrývají také řečtí Makedonci a několik Aromunů, možná i Albánců. Tito političtí uprchlíci nepředpokládali své delší setrvání mimo vlast. Situace v Řecku se ale vyvinula jinak a mnoho z těchto jedinců u nás zůstalo dlouhodobě (cca 2/3) či natrvalo. Usídlováni byli zprvu hlavně ve Slezsku a na severní Moravě (okresy Jeseník, Bruntál, Šumperk, Opava, Ostrava, Karviná, Vsetín), dále v severních Čechách (okres Jablonec nad Nisou). Postupně se sami stěhovali i do větších měst po celé republice (Praha, Brno, Liberec, Plzeň, Kladno, Olomouc, apod.). Část z těchto migrantů byla usídlena také na Slovensku. Další političtí uprchlíci z Řecka byli usídleni v Polsku, Maďarsku (odkud během maďarských událostí v roce 1956 část migrovala do ČSR), Bulharsku, Rumunsku a SSSR. Po jistém uvolnění v padesátých letech se malá část emigrantů (netýkalo se to etnických Makedonců) mohla, i přes následné postihy od úřadů, do Řecka vrátit. Větší vlna reemigrantů proběhla v šedesátých létech. Ovšem po vojenském převratu v roce 1967 se možnost reemigrace omezila. Vládnoucí diktatura byla silně antikomunisticky zaměřená a vracející se levicoví političtí emigranti nebyli žádoucí. Právě v tomto období velká část u nás žijících Řeků přijímá československé občanství. Další zásadnější změnou pak bylo svržení diktatury a návrat demokracie v Řecku v roce 1974. Po tomto roce pak následuje silná vlna reemigrace českých Řeků do vlasti. Po nástupu levicové Papandreovy vlády v roce 1981 se situace pro návrat politických uprchlíků dále zlepšila. Většina z Řeků, kteří se chtěli vrátit zpět do vlasti, tak učinila, ti jenž zůstali v ČSSR návrat sice nevylučují, ale momentálně není aktuální. Po změně režimu u nás (po listopadu 1989) se vztahy mezi ČSFR (následně ČR) uvolňují a probíhá ještě jedna, byť malá, vlna reemigrace do Řecka. V současnosti je řecká komunita u nás početně, hospodářsky i kulturně vcelku stabilizovaná. Migrace z území Řecka do ČR byla historicky a politicky podmíněná, nebyla ani charakteru hospodářského ani kulturního, přesto obohatila obě strany a přispěla k užším stykům mezi ČR a Řeckem. Dnes žije v ČR celkem 3 219 Řeků (sčítání k 1. 3. 2001). V posledních asi 10 letech studuje u nás každoročně poměrně velké množství Řeků a Řekyň - cca několik desítek. Většina z nich se ale po studiu vrací zpět do vlasti a pouze jedinci se tu usazují na delší dobu, či tu uzavírají sňatky s místními.

Oproti tomu Makedonci z Řecka, kteří tvořili menší část z politických uprchlíků, již po porážce komunistů v občanské válce zvolili aktivní integrační přístup. Vracet se do Řecka neplánovali, neboť tam nebyla makedonská národnost uznávaná (kvůli sporům o Alexandra Makedonského, území a vlastnictví práv k historické Makedonii, apod.) a lze hovořit o silné diskriminaci neřeckých etnik v Řecku (zvláště slovanských) vůbec. Makedonci doufali ve spravedlivé řešení své otázky po vítězství komunistů, ale situace se vyvinula jinak. Kvůli roztržce s Jugoslávií v roce 1948 nebyla šance ani na eventuelní přestěhování do jugoslávské Makedonie (tzv. Vardarská Makedonie). Protože již v budoucnu nepředpokládali pozitivní změnu, přijímali postupně naše státní občanství a usadili se u nás natrvalo. Početně lze jejich skupinu odhadnout na několik tisíc jedinců (v období po příchodu k nám).

Po druhé světové válce byly vztahy mezi ČSR a Jugoslávií mimořádně intenzivní a stále se zlepšovaly (z důvodů politických). Kromě reemigrace části Čechů a Slováků z Jugoslávie do oblasti bývalých Sudet k nám přicházelo i větší množství studentů a pomocných sil (stavby mládeže, apod.), což byl ale obousměrný proces. Zásadní problém nastal v roce 1948, kdy neochota J. B. Tita podřizovat se zcela J. V. Stalinovi vedla ke známé roztržce a následnému bojkotu Jugoslávie zeměmi socialistického tábora. Praha se stala cílem části politické jugoslávské emigrace, která byla proti Titovi, a kterou podporovala Moskva. Jinak byly styky vesměs přerušeny. Po roce 1956 sice nastalo jisté oživení, ale nemělo dlouhého trvání. Jistý posun nastal až v druhé polovině 60. let. S postupnými politickými změnami přicházely i malé proměny ekonomické a právě Jugoslávie se stala jakýmsi “oknem” na západ a mnoho jugoslávských firem získalo u nás zakázky. S těmi pak přicházely i stovky jugoslávských dělníků (především Srbů a Chorvatů; Makedonců, Muslimů a Černohorců bylo minimum). V Jugoslávii už v té době byla nezanedbatelná nezaměstnanost, zatímco u nás byl stále hlad po pracovních silách (především kvůli velmi nízké efektivitě práce). Část Srbů a Chorvatů se po skončení té které investiční akce u nás usadila a často i založila rodinu. Dále k nám přicházeli dělníci - hosté přímo do podniků. Mezi ČSSR a SFRJ byla každoročně podepisována smlouva o počtu jugoslávských gastarbeiterů, jejich umístění a platech. Řádově se za období od druhé poloviny 60. let až do roku 1989 jedná o stovky, maximálně tisíce jedinců. Srbové i Chorvati byli vcelku rozptýleni po území celé republiky a netvořili nikde (s výjimkou Prahy) nějaké vyšší koncentrace osídlení. Jistá změna nastala po roce 1989. Vztahy mezi ČSFR a SFRJ se zcela uvolnily, ale následně v roce 1991 vypukla občanská válka v Chorvatsku a o rok později i v Bosně a Hercegovině. Tehdejší Jugoslávie se rozpadla a svazové republiky postupně vyhlásily nezávislost (kromě Srbska a Černé Hory). Kvůli válce migrovala do střední a západní Evropy vlna uprchlíků. Část z nich (hlavně Chorvaté a Muslimové z Bosny a Hercegoviny) nalezla útočiště i u nás. Někteří se po zklidnění situace sice vrátili domů či pokračovali dále na západ, ale nemalé množství se v ČR usadilo dlouhodobě, někteří pak i natrvalo. V souvislosti s válkou a zhoršením ekonomické situace v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku a Makedonii k nám po roce 1991 migrují i lidé válkou nezasaženi (hlavně Srbové a Makedonci). Usazují se u nás, podnikají a někteří tu uzavírají i sňatky. Většina si ještě není jistá, zda se v ČR usadí natrvalo, ponechávají si proto původní občanství. K této skupině lze přičíst i několik desítek až stovek studentů, kteří se u nás vzdělávají, ale velké procento z nich se domů v nejbližší době vracet nehodlá. V současnosti u nás žije 1 585 Chorvatů a 1 801 Srbů. Počty Muslimů a Makedonců (bez ohledu na jejich řecký či exjugoslávský původ) jsou řádově nižší - cca několik stovek osob -,a proto se ve sčítání lidu nalézají buď v oddíle “Ostatní” (39 477) či “Nezjištěná” (17 2827) (podle sčítání lidu k 1. 3. 2001), anebo se hlásí k jiné národnosti (řecké, chorvatské či srbské).