Imigrační politika Francie se zaměřením na současnou situaci
Francie je odedávna imigrační zemí. Význam přistěhovalectví vzrostl především v období průmyslové revoluce, kdy se imigranti stali důležitým zdrojem levné pracovní síly, a byli proto ve Francii vítáni. Jejich příliv nebyl omezován a jejich vstupu do země prakticky nic nebránilo. Po druhé světové válce došlo k ekonomickému boomu, čímž se poptávka po cizí pracovní síle ještě zvýšila. V roce 1945 vznikl první legislativní dokument, který upravoval vstup a pobyt cizinců na francouzském území. Jednalo se o Opatření č. 45 - 2658 z 2. listopadu 1945 o podmínkách vstupu a pobytu cizinců ve Francii. (Ordonance relative aux conditions d´entrée et de séjour des étrangers en France). Toto Opatření se stalo základem pro pozdější imigrační zákony, které ho modifikují. Opatření zakládá povinnost cizince mít průkaz totožnosti, v případě nutnosti vízum, dokumenty upřesňující cíl a podmínky pobytu ve Francii a u pracovních imigrantů také dokumenty potřebné k vykonávání profese. Nevedlo však k omezování imigrace, neboť ta přispívala ke snižování napětí na trhu práce a ke snižování sociálního tlaku.
Imigrace se pro Francii stala „problémem“ až s ekonomickou krizí v roce 1973. Z té doby se datují první opatření a zákony, jejichž cílem bylo omezit legální imigraci a znemožnit imigraci nelegální. V roce 1980 vešel v platnost tzv. Bonnetův zákon, který vlastně poprvé v historii umožňoval nelegální imigranty zadržet a vyhostit ze země. V roce 1991 byly vytvořeny hlavní tři osy francouzské imigrační politiky, které značně zpřísnily podmínky imigrace. Byly to: 1. kontrola přílivu imigrantů, 2. boj proti nelegální imigraci, 3. integrace již usazených imigrantů.
V roce 1993 byly přijaty velmi kontroverzní Pasquovy zákony, které se týkaly jednak imigrace, jednak podmínek pro získání francouzského občanství a kontroly totožnosti. Jejich cílem bylo úplně zastavit nelegální imigraci. Zrušily automatické právo dětí cizinců narozených ve Francii na občanství, omezily automatické právo rodičů těchto dětí na povolení k pobytu, zavedly opatření proti „fiktivním“ sňatkům a daly větší pravomoci pohraniční policii při vyhošťování cizinců. Tímto zákonem se z nelegálních imigrantů prakticky stali zločinci. V roce 1997 byla imigrační politika dále zpřísněna tzv. Debréovým zákonem.
K určitému uvolnění ve francouzské imigrační politice došlo v roce 1998 v podobě tzv. Chevnementova zákona, jehož cílem nebylo imigraci bránit, ale organizovat. Tento zákon například zlegalizoval status nelegálních imigrantů, kteří ve Francii pobývali déle než deset let.
Ve francouzské imigrační politice však došlo k dalším změnám. Prezidentské volby v roce 2002 ukázaly silnou pozici francouzské krajní pravice (po prvním kole prezidentských voleb proti sobě stáli Jean-Marie Le Pen za Front National a Jacques Chirac za Rassemblement pour la République). Chirac sice volby vyhrál, nicméně byl nucen více se zabývat problémy, které mnozí Francouzi vnímali jako neřešené, tj. otázkou bezpečnosti a otázkou imigrace.
V dubnu 2003 předložil francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy návrh nového zákona o imigraci, který byl v listopadu s určitými modifikacemi přijat. Jedná se o Zákon číslo 2003-1119 z 26. listopadu 2003 o kontrole imigrace, pobytu cizinců ve Francii a o národnosti (Loi relative la maîtrise de l´immigration, au séjour des étrangers en France et la nationalité). Kromě změn v dosavadní imigrační politice zavádí tento zákon do francouzské legislativy také některé směrnice EU a některé mezinárodní dohody týkající se imigrace. Jedná se například o vzájemné uznávání odsunu imigrantů, o trestání pomoci nelegálním imigrantům, o vytvoření databáze otisků prstů žadatelů o vízum ze zemí, jež nejsou členy EU, a další. Projednávání tohoto zákona bylo provázeno protesty a četnými diskusemi, protože v důsledku jeho přijetí se zásadním způsobem zpřísnila francouzská imigrační politika a omezila se práva imigrantů.
První část zákona pojednává o podmínkách cizinců pro vstup do Francie. Zákon posílil kompetence pohraniční policie při zadržování imigrantů v takzvaných “čekacích” zónách v případě, že jim nebyl povolen vstup do země. Zvýšil se počet důvodů opravňujících k zamítnutí žádosti o pobyt na pozvání. Zastupitelské orgány získaly možnost prodloužit lhůtu nutnou k vyřízení víza na šest měsíců až jeden rok.
Další část zákona upravuje pobyt cizinců na území Francie. Pro některé kategorie cizinců se pobyt ve Francii zjednodušuje. Jedná se o občany EU, kteří budou moci žít ve Francii bez povolení k pobytu (pro Českou republiku to bude platit až po uplynutí přechodného období), dále se jedná o studenty, kteří se nebudou muset obávat zrušení svých víz a budou si moci zažádat o jejich prodloužení přímo ve Francii, a nakonec se to týká také vědeckých a vysoce kvalifikovaných pracovníků, kteří budou moci získat povolení k pobytu až na čtyři roky namísto dosavadního jednoho roku. Pro mnohé další kategorie cizinců se však podmínky pro pobyt ve Francii výrazně zpřísnily.
Kromě již dříve zavedeného termínu “fiktivní manželství” zavádí tento zákon termín “pohodlné rodičovství” a stanoví přísnější podmínky pro rodiče - cizince - dětí narozených ve Francii, kteří, aby získali povolení k pobytu, budou muset dokazovat, že se dostatečně starají o potřeby svých dětí.
Partneři Francouzů budou moci získat povolení k trvalému pobytu (carte de résident - 10 let) až po dvou letech společného života oproti předchozím šesti měsícům a budou muset dokazovat, že jejich manželství funguje.
Imigranti z důvodu slučování rodin nezískají automaticky povolení k trvalému pobytu, jako tomu bylo dříve, ale pouze povolení k dočasnému pobytu (séjour temporaire).
Zákon zpřísňuje podmínky pro získání povolení k trvalému pobytu. Cizinci budou muset na území Francie pobývat 5 let bez přerušení namísto předchozích 3 let a budou nuceni podepsat takzvanou smluvu o integraci, v níž se zaručí, že se chtějí do francouzské společnosti zapojit.
Zákon také omezuje dříve automatické právo nemocných imigrantů na pobyt.
Zákon dále upravuje podmínky vyhoštění nežádoucích cizinců. Prodlužuje maximální dobu vazby cizinců při procesu jejich vyhošťování ze země z 12 na 32 dní. Vládní kampaň propagující tento zákon zdůrazňovala, že jeho součástí bude i zrušení takzvaného “dvojitého trestu” (double peine). Ten spočíval v tom, že odsouzený cizinec byl až na určité výjimky vyhoštěn. Sarkozyho zákon nezrušil “dvojitý trest” úplně, nýbrž stanovil kategorie cizinců, pro něž odsouzení nemusí být příčinou vyhoštění ze země. Jedná se především o nezletilé, kteří se těší absolutní ochraně před vyhoštěním ze země, dále o rodiče francouzských dětí, o manžele Francouzů, o nemocné a o osoby, které na území Francie pobývají určitou stanovenou dobu. Rozhodnutí o vyhoštění u těchto kategorií však závisí i na délce vymezeného trestu, na délce pobytu ve Francii, na míře nebezpečnosti pro Francii apod.
Konfrontačním bodem nového zákona bylo především zavedení trestu pro osoby a organizace pomáhající nelegálním imigrantům při vstupu a pobytu v zemi. Mezi ně by totiž bylo možné zařadit i některé nevládní organizace pro pomoc imigrantům. Tyto organizace sepsaly tzv. Manifest provinilých solidaritou. Dosáhly toho, že byly vymezeny podmínky, za nichž lze nelegálním imigrantům beztrestně pomáhat (v případě nebezpečí života apod.), ale jejich interpretace je poměrně široká.
Podle francouzských organizací zabývajících se imigrací je tento imigrační zákon značně problematický, protože ukazuje imigranta jako neasimilovatelného jedince, jako “cizorodý prvek” ve francouzské společnosti, k jehož integraci může dojít jen pod nátlakem a prostřednictvím hrozeb, představuje imigranta jako podvodníka, který se ze všech sil a bez vážného důvodu snaží o vstup a pobyt ve Francii. Podle francouzské organizace Gisti (Group d´information et de soutien des immigrés), která imigrantům poskytuje informace a podporu, se tento zákon vyznačuje “až obsesivním bojem proti ilegalitě, podvádění a obcházení pravidel. Jeho důsledkem bude přehnaný dozor, systematické podezírání a kontrola… Zákon popírá taková základní lidská práva jako je úcta k soukromému a rodinnému životu, svoboda sňatku a svoboda pohybu… Zákon kriminalizuje imigraci”.
Zdroje: