Druhé dějství českého konzulátu v Hanoji – ticho a klid

Reportáž

Konzulární oddělení českého zastupitelského úřadu v Hanoji si během posledních let vysloužilo mnoho podezření z nepoctivých praktik před i za jeho branami. Mediální aféry kulminovaly v roce 2008, kdy byla česká i vietnamská veřejnost pravidelně informována o dění ve vietnamské metropoli. Tato podezření však nikdy nebyla oficiálně vyvrácena ani potvrzena. Pro zlepšení neúnosné situace se nicméně Ministerstvo zahraničních věcí České republiky na konci roku 2008 rozhodlo přistoupit k radikálním opatřením. Ta byla přijata kvůli opakované a medializované kritice konzulátu. Konzulát byl kritizován především za to, že nezvládá přijímat a zpracovávat vysoké počty žádostí o české vízum ani koordinovat fronty před úřadem, kterých se v důsledku toho ujali zprostředkovatelé. Kromě toho se objevilo i podezření z korupce. MZV provedlo jednak personální změny na postech velvyslance a konzula, dále se snažilo zefektivnit systém podávání žádostí - nejdříve zavedením telefonického registračního systému Call Centrum, který byl po roce vystřídán internetovou verzí VISAPOINT. Ve stejném období byla také přijata opatření omezující příliv vietnamských pracovních migrantů do Česka. Šlo především o dočasné pozastavení (konec roku 2008) a následné omezení vydávání dlouhodobých víz za účelem zaměstnání a podnikání. Opatření se výrazně projevila na počtu podaných žádostí a obecně na celkovém zklidnění situace za zdmi konzulátu i na  chodníku před budovou.

Dnes před ambasádou neuvidíme žádné davy lidí postávajících, sedících nebo dokonce spících na chodníku a nervózně svírajících fascikl dokumentů potřebných k žádosti o vízum jak je známe z novinových článků roku 2008. Nejsou zde ani žádné podezřelé osoby organizující celé to živé divadlo. Naopak, dnešní scénář v režii internetového systému VISAPOINT má k předkrizovému dramatu velmi daleko. Před dvoumetrovou zdí úřadu s masivními plechovými vraty, která bedlivě střeží oko dvou průmyslových kamer, přešlapuje jen několik prochladlých žadatelů a mladičký Vietnamec v zelené uniformě s obuškem a ruční zbraní. Chaos a davy vystřídalo ticho, klid a přehlednost.

Před krizí

Největší nápor žadatelů český zastupitelský úřad v Hanoji zažíval od vstupu země do EU do roku 2008. „Ještě před krizí tady před ambasádou byly davy. Lidi byli úplně všude,“ popisuje situaci mladý strážný, který české teritorium hlídá už přes dva roky. „Pak přišla krize a v Česku už není pro Vietnamce práce, proto jich je teď málo,“ přidává své vysvětlení rapidního poklesu žadatelů. Předkrizovou situaci připomíná už jenom jeden z prvních pokusů úřadu o zpřehlednění situace - téměř smyté bílé čtverečky o rozměrech padesátkrát padesát centimetrů namalované po dvojicích jeden vedle druhého na chodníku před ambasádou. „Vietnamci moc neumí stát fronty, oni spíše klastrují[1]. Ty čtverečky tam byly, aby lidé věděli, jak se spořádaně čeká,“ přibližuje tehdejší situaci český občan trvale usazený ve Vietnamu.

Podle statistik MZV bylo v roce 2007 na českém konzulátu v Hanoji podáno 13 601 žádostí o dlouhodobá víza nad 90 dní. Rok má zhruba dvě stě pracovních dnů, úředníci vyřizující žádosti u dvou přepážek tedy museli denně za pět úředních hodin vyčleněných pro vízovou agendu vyřídit kolem sedmdesáti žádostí. To představuje méně než deset minut na každého žadatele. Oproti dnešku, kdy každý musí podat žádost osobně, tehdy mohla být žádost podána v zastoupení zprostředkovatele, a neprobíhaly téměř žádné pohovory. Situace se stala velmi nepřehlednou a dlouhodobě neudržitelnou. Konzulární oddělení ztrácelo jakoukoliv možnost kontroly dění za branami úřadu, které bylo v režii zprostředkovatelů, jež údajně obchodovali s pořadím ve frontě. O závažnosti tehdejšího dění svědčí i komentář tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, který v březnu 2008 během oficiální návštěvy Hanoje označil situaci na českém zastupitelském úřadu za neúnosnou. Velmi záhy poté byla odstartována restrukturalizace celé procedury.

Ministerstvo zahraničních věcí 31. března 2008 spustilo Call Centrum, systém telefonického objednávání pro podání žádosti o vízum, spravované IOMem, které mělo zajistit objednávání žadatelů o dlouhodobá víza, omezit fronty před ambasádou a celkově proces zprůhlednit. Na telefonní linku se však v podstatě nešlo dovolat. V českých i vietnamských médiích se objevily zprávy, že linka je nabouraná a za možnost dovolat se na ni z několika preferovaných čísel se platí tisíce dolarů. Proto byla linka v únoru 2009 nahrazena internetovým systémem VISAPOINT, který se prozatím ukázal jako nejefektivnějším opatřením ke zvýšení transparentnosti celého procesu.

V důsledku tohoto vývoje prudce poklesl i počet podaných žádostí o vízum. Za poklesem počtu žadatelů ovšem stojí i opatření vietnamské strany. 16. července  2008 odbor práce v zahraničí vietnamského Ministerstva práce, invalidů a sociálních věcí oznámil pozastavení náboru pracovníků pro Česko s tím, že od tohoto data je tato nábor nelegální.[2] Zprostředkovatelské agentury však ještě v srpnu 2008 inzerovaly nabídky práce v Česku. O čtyři měsíce později, s odvoláváním se na rostoucí kriminalitu mezi Vietnamci v Česku a vzestup nezaměstnanosti mezi českou populací česká vláda dočasně pozastavila vydávání dlouhodobých víz za účelem zaměstnání, podnikání a účasti v právnické osobě občanům Vietnamu (tato víza se omezeně začala vydávat až v říjnu 2009). To znamenalo definitivní konec front před konzulárním oddělením Velvyslanectví České republiky v Hanoji.

Co říká internet

Zadá-li dnes[3] člověk do vyhledavače vietnamsky „práce v Česku“, překvapivě jedním z prvních odkazů, na který narazí, je informační leták organizace La Strada z roku 2007. Česká brožura ve vietnamštině je určena potenciálním pracovním migrantům, které varuje před nástrahami, jež je mohou bez znalosti místního jazyka a svých práv potkat, pokud využijí nabídek zprostředkovatelských agentur zajištujících práci v cizí zemi. Za letákem následují odkazy na nabídky práce nebo studia v Česku firem, jako jsou Vinaconex, Sovilaco, Chau Hung, Napeco a další, a novinové články informující o možnostech výdělku a výši platu Česku.[4]

Vzhledem k hospodářské krizi a zpřísnění vízové politiky ze strany Česka je většina stránek nabízejících práci či studium již několik let stará, většinou z let 2007 a 2008, přesto jsou stále dostupné. V případě nabídek práce se dozvídáme, že průměrný plat vietnamského dělníka se měl pohybovat mezi 500 až 700 dolary měsíčně (zhruba  10 000 - 14 000 českými korunami), vhodnými kandidáty na pracovní pozice byli muži ve věku 18 až 45 let, vysocí minimálně 160 cm, vážící minimálně 50 kg, a ženy ve věku 18 až 40 let, vysoké minimálně 150 cm, o minimální váze 40 kg, dobrý zdravotní stav podmínkou.[5]

Ačkoliv některé stránky obsahují vcelku podrobný popis procedur vztahujících se k žádosti o pracovní povolení a pracovní vízum, nakonec vesměs shodně doporučují obrátit se na služby asistenční agentury. Zprostředkování práce mělo stát zhruba 6 000 dolarů (zhruba 120 000 korun). Podle některých stránek měla tato suma pokrýt náklady na dopravu a poplatky spojené s úředními úkony, většinou však byla uvedena bez bližšího upřesnění. V případě nabídek studia se situace příliš neliší, jsou uvedeny jeho výhody (studium je zdarma, stát finančně podporuje studenty, diplom z české univerzity je platný po celé Evropě) se závěrem, že nejjistějším způsobem, jak se na českou vysokou školu dostat, je využít služeb agentury – za stejnou cenu, jako v případě zprostředkování práce.

I přes cenu, která představuje zhruba šedesátinásobek průměrného vietnamského měsíčního platu, se naprostá většina zájemců o práci či studium v minulosti do Česka dostala právě za asistence zprostředkovatelských agentur. Důvodů je několik.

„Ve Vietnamu je běžné spoléhat se při řešení všemožných problémů na přátele a známé. Bez nich člověk nevyřídí nic, zejména pak při jednání s úřady. S tím se pojí sofistikovaný systém protislužeb a neoficiálně ‚zpoplatněných‘ služeb. Ne nadarmo se mezi Vietnamci říká, že strýček Ho, jehož portrét je na všech vietnamských bankovkách, ukazuje cestu. Zkrátka placená služba je dobrá služba. Drahá služba je lepší než levná,“ říká vietnamistka Marta Zatloukalová dlouhodobě pobývající v Hanoji.

S tímto kulturním kontextem se pojí fakt, že většina vietnamské populace je počítačově negramotná. Zájemci o práci v zahraničí se o nabídkách obvykle dozvídají prostřednictvím přátel, známých nebo novinových inzerátů zprostředkovatelských agentur. Pokud se zájemce přeci jen rozhodne sám zjistit, jakým způsobem požádat například o dlouhodobé vízum, dostane se dříve či později do úzkých. Webové stránky Velvyslanectví České republiky v Hanoji jsou sice k dispozici ve třech jazykových mutacích (české, anglické a vietnamské), nicméně základní informace o dlouhodobých vízech a pobytech jsou pouze  na stránkách MZV, v české a anglické verzi. Žadatel si tedy může stáhnout formuláře, ovšem například základní informaci, že prvním nezbytným krokem k žádosti o dlouhodobé vízum je přihlášení do aplikace visapoint, zde potenciální žadatel nenajde. Pro někoho, kdo o visapointu nikdy neslyšel a neumí česky nebo anglicky, je samostatné podání žádosti o vízum nemožný úkol.  

Na chodníku před ambasádou

Je pátek 14. ledna 2011. Podle úřední vývěsky je tento den vyhrazený pro žádosti o krátkodobá víza a dodatečné výslechy. Teplota se pohybuje lehce nad deseti stupni Celsia a necelá desítka žadatelů o české vízum, většinou žen v doprovodu svých bratrů nebo manželů, trpělivě stepuje před branami konzulátu. Občas někdo seskočí z kolemjedoucí motorky, nakoukne na nástěnku, pak někomu zavolá a zase zmizí.

Český konzulát v Hanoji má podle vývěsky pro veřejnost otevřeno každý všední den od devíti do čtyř hodin (kromě českých a vietnamských státních svátků). Ačkoliv by bylo možná vhodnější použít slovo „zpřístupněno“. Přestože v areálu tohoto kousku českého území ve Vietnamu je zastřešená čekárna s více než dvaceti židličkami, vietnamští žadatelé jsou vpouštěni po jednom a ti zbylí musí čekat na chodníku před budovou.

Dlouhé čekání si lidé krátí povídáním s ostatními žadateli a se strážným a zkoumáním nástěnek, které jsou ve srovnání se slovenskou a polskou ambasádou v Hanoji velmi dobře vybavené. Až na dva dokumenty se seznamy číselných kódů žadatelů, kterým byl udělen dlouhodobý pobyt, a těch, kteří k žádosti o něj ještě musí dodat zdravotní pojištění, jsou všechny ostatní dokumenty v obou jazykových mutacích, češtině i vietnamštině. Dozvíte se, jak správně vyplnit žádost o krátkodobá víza, že se máte objednat na pohovor přes Visapoint, že od 1. června 2009 musíte k žádosti také doložit lékařskou zprávu dokládající, že netrpíte tuberkulózou nebo syfilis. Na nástěnce je také ceník služeb (vízum do 90 dní 60 eur, nad 90 dní 100 eur), předepsané rozměry a podoba pasové fotky, seznam zdravotních pojišťoven uznávaných v Česku a informace o potřebném rozsahu pojištění. Na nástěnce visí formulář žádosti o dlouhodobé vízum, který bohužel není na rozdíl od krátkodobého vzorově vyplněný. Vzhledem k tomu, že formulář má pět stran a je vydáván pouze v česko-anglické jazykové mutaci, mohla by vzorová podoba předcházet tolik kritizované komerční asistenci při podávání žádostí. 

Je devět hodin ráno. Čas, kdy by se měla konzulární vrata otevřít - ale nic. Místo toho přijíždí pick up se skupinou uniformovaných stráží vystřídat toho promrzlého. Nová posila se hned ujímá své role a přísným pohledem nám zakazuje fotit.

Mezitím přichází dívka v růžové čepici zachumlaná v šále a snaží se dozvonit u recepčního okénka. Nic. „Jsem tu již po třetí. Mám manžela v Praze a chtěla bych za ním. Ale předtím mi na konzulátu nechtěli dovolit podat žádost o dlouhodobé vízum, že mi musí nejprve být dvacet. Teď už mi konečně dvacet je a tak můžu k pohovoru,“ svěřuje se. „Dneska jsem si přišla pro formulář,“ dodává a dává se do svěžího rozhovoru se strážným.

Půl desáté – první člověk je vpuštěn dovnitř. Pak se dveře otevírají přibližně každou půlhodinu a hlouček čekajících se k nim vždy okamžitě sbíhá. Lidé, kteří vyjdou ven, hned podávají stručnou zprávu o svých pocitech, často zkrácenou na pouhé zavrtění hlavou ze strany na stranu. Pak okamžitě telefonují a přechází od konzulárních vrat asi třicet metrů k recepčnímu okénku, přes ulici k hloučku mužů sedících na motorkách a zase zpátky.

Je až obdivuhodné, s jakou trpělivostí všichni vyčkávají. Jsou posíláni sem a tam bez sebemenšího úspěchu. Dívka s růžovou čepicí je už po třetí u vrat odmítnuta a poslána zpět k recepci, kde však požadované dokumenty opět nedostává. Našinec už by vybouchnul a s místní pracovní silou se pohádal za užití trefných vulgarismů a sarkasmu. Ne tak Vietnamec. Nikdo nevypadá naštvaně nebo nějak podrážděně. Naopak. Vyzařuje z nich klid a akceptace. Vzhledem k tomu, jak absurdně ve Vietnamu  probíhají veškeré byrokratické procedury, není několikahodinové čekání na formulář na chodníku před ambasádou nic výjimečného. „Každý ve Vietnamu je zvyklý, že musí platit, aby se mu vůbec někdo věnoval, takové ‚všimné‘. Kdo nezaplatí, musí čekat. Vietnamci vědí, že lamentováním nad čekáním si nepomůžou. Tak to prostě je, a proto jsou při čekání klidní,“ komentuje chování Vietnamců Marta Zatloukalová.

Po dvou hodinách dívka konečně dostává požadované formuláře a vypadá šťastně. Nám ty samé dokumenty na recepci vydali po sedmi minutách. Slečna se s námi s úlevou dává do hovoru. Přidává se i její bratr, který ji doprovází, a překvapivě i mladý strážný. Slečna se svěřuje, že se už měsíc učí česky a hned předvádí „jak se máš“, „jak se jmenuješ“ a „jedna, dva, tři“. Oproti tomu dvojice vietnamských teenagerů v doprovodu jejich tety a strýce, mířící do Česka za rodiči prostřednictvím dlouhodobého víza za účelem sloučení rodiny, ani neví, kde jejich rodiče vlastně bydlí. Po asi pěti minutách ze starší sestry vypadne něco jako „Sahara“. Společnými silami nakonec dáváme dohromady „Sapa, Praha“. Na přímý dotaz, zda budou v Česku pracovat nebo studovat, se jenom rozpačitě smějí. Po dvou hodinách postávání před úřadem aniž by se vůbec pokusili s někým z úřadu mluvit z ničeho nic všichni čtyři nasedají na stařičkého skútra a mizí.

Jedenáct hodin. Zdá se, že den je u konce. Celkem se u recepčního okénka vystřídalo devět lidí a za konzulární vrata se dostali čtyři z nich. Dívka v růžové čepici se s námi loučí se slovy: „V pondělí na viděnou. V pondělí je den podávání žádostí o dlouhodobá víza za účelem sloučení rodiny.“

Pondělí plné změn

V pondělí 17. ledna 2011 je něco jinak. Polovina informací z konzulární vývěsky je pryč. Zmizela informace o podmínce zdravotní zprávy potvrzující, že žadatel netrpí TBC a syfilis, a o potvrzení o zaplacení pojištění včetně seznamu uznaných pojišťoven, přestože obě informace jsou platné. Také byla zkrácena úřední doba z pěti dnů pouze na tři, kdy se bude úřadovat od dvou do čtyř – v pondělí a ve středu se „vydávají pasy“ a oznamují výsledky žádostí, ve čtvrtek se přijímají a vydávají ostatní dokumenty. Ačkoliv se informace na nástěnce objevila až 17. ledna 2011, na oznámení je datum 17. listopadu 2010. Internetové stránky konzulátu stále uvádí staré otevírací doby.

Před konzulárními vraty se utvořila fronta asi deseti žadatelů. Občas někdo z nich přeběhne silnici, kde na svých motorkách sedí hlouček mužů v teplém oblečení, a s některým z nich konzultuje obsah svých dokumentů. Atmosféra je o poznání nervóznější než ta páteční. I složky s dokumenty, které mají žadatelé připravené, jsou mnohem tlustší.

Ve čtvrt na deset jsou dovnitř pozváni první tři lidé, kteří se po hodině dostávají ven. Všichni si to míří rovnou přes ulici k hloučku mužů, zřejmě zprostředkovatelů, kteří s nimi okamžitě někam odjíždí. Do půl hodiny jsou všichni tři žadatelé se svým doprovodem z různých směrů zpátky. V rukou drží další dokumenty, se kterými míří rovnou za konzulární vrata. Doprovod se opět pohodlně usazuje na svých motorkách na druhé straně ulice. V pravidelných intervalech vždy jeden z nich přijde před konzulát zkontrolovat situaci a zase se vrací zpátky.

Dává se s námi do hovoru Vietnamec okolo čtyřicítky. Mluví plynule česky s moravským přízvukem. Svěřuje se, že do roku 1998 žil v Brně, kde jeho manželka stále pobývá a obhospodařuje rodinný podnik – bistro s gyrosem a vietnamskou polévkou. „Bydlím 150 kilometrů od Hanoje. Vstával jsem ve čtyři ráno, abych tu byl včas, ale teď musím stejně čekat. Na ambasádě po mně chtějí číslo dokumentu, které jsem měl v Česku, než jsem odjel, ale já si ho nepamatuju a můj právník ještě spí. V Česku je šest hodin mínus. Musím počkat, až se vzbudí.“ Po hodině volání se mu konečně dovolává a s úsměvem na nás vykřikuje „Mám to.“ Je vpuštěn dovnitř. Po hodině vychází zamlklý ven. „Mám špatné pojištění. Na podzim mi manželka zaplatila roční pojištění u Slavie na 1 200 000 korun (lékařských výloh – pozn. aut.). To je 48 000 eur,“ ukazuje doklad o zaplacení, „ale prý je teď zrovna nový zákon, který říká, že musím mít 60 000 eur. Nevím, co budu dělat. Neviděl jsem manželku už pět let,“ dodává a zklamaně odchází. Ještě v pátek byla na oficiální nástěnce konzulátu vyvěšena informace, že minimální pojistná částka je 30 000 eur.

Mezitím vychází další, tentokrát spokojeně se usmívající dvaadvacetiletý žadatel o dlouhodobé vízum za účelem sjednocení rodiny z provincie Ha Tinh. „Bylo to rychlé. Dneska jsem tu byl poprvé a už mám všechno za sebou. Pomohli mi vyplnit formulář, a taky se mnou udělali pohovor,“ nadšeně vypráví. „Ptali se mě hlavně na manželku. Jestli ji miluji. To je jasné, že ji miluji, jinak bych tam nejezdil. Chtěli vědět, kolik jsme měli chodů na svatbě a jak vůbec svatba probíhala,“ s překvapením komentuje průběh pohovoru. Jeho manželka odjela do Česka v roce 2008 a usadila se ve Vimperku. Loni na podzim byla krátce ve Vietnamu a v té době se vzali. „Chtěl bych být s manželkou v Česku až do stáří, ale pak se vrátit. Skutečně šťastný mohu být jenom ve své domovině, s rodinou a přáteli,“ komentuje svou představu o pobytu v Česku. „Chtěl bych žít v Česku kvůli dobré ekonomice, životnímu prostředí a lásce. A také kvůli veřejné ochraně a nižší korupci. U vás jsou lidé chráněni státem a stát se také stará o vaše zdraví.“ Na závěr dodává, že kdyby ve Vietnamu měl pravidelný příjem 2 miliony dongů měsíčně (zhruba 2 000 korun – pozn. aut.), nechtěl by za hranicemi pracovat vůbec. 

Apriorní nedůvěra na obou stranách zdi

Předkrizová éra je často spojována s korupcí a nekalými praktikami na obou stranách zdi, české i vietnamské. Domácími i zahraničními médii proběhla celá řada výpovědí Vietnamců, kteří zaplatili astronomické částky za získání víza. Nikdy se ale neprokázalo, kam vlastně tyto peníze plynuly a kdo koho korumpoval.  Hráčů je hned několik: konzulát, české a vietnamské úřady, cizinecká policie apod.

Vedlejším negativním efektem této kauzy je vzájemná apriorní nedůvěra všech vůči všem. Konzulát ke každé podané žádosti už předem přistupuje s podezřením. V opozici stojí široká veřejnost, média a neziskový sektor, kteří s obecným přesvědčením „co úředník, to lump“ vidí za každou změnou na úřadě nějakou nepoctivost. Výsledkem dohadů, vzájemné podezřívavosti a nedůvěry je téměř hermeticky uzavřený konzulát.

K celkové nedůvěře přispívá také neprůhlednost několikastupňové rozhodovací procedury. Až do ledna 2011 neexistovala možnost podat proti rozhodnutí odvolání, až díky poslední novele zákona má žadatel možnost požádat o jeho přezkoumání. Od vietnamského úředníka, který žádost přijímá, dokument putuje k českému, jenž zkontroluje všechny požadované formality a provede za přítomnosti tlumočníka pohovor. Kompletní žádost jde k posouzení místnímu konzulovi, který vydává doporučující stanovisko. Žádost je následně odeslána do Česka. Zasláním žádosti do Prahy Službě cizinecké policie, nyní (od 1. 1. 2011) nově  Ministerstvu vnitra, které vydává konečné rozhodnutí, role MZV ve vízové proceduře končí, konzulát pak žadateli pouze sděluje rozhodnutí MV. A to je kámen úrazu. Nejenže daný úředník Ministerstva vnitra v životě žadatele neviděl, ale především jeho prací je naplňování agendy Ministerstva vnitra, tedy dohled na vnitrostátní bezpečnost. To jen podtrhuje společenský diskurz migrace jako bezpečnostní hrozby a apriori vnímané jako nežádoucí společenský jev. To se pak odráží v přístupu státních úředníků i veřejnosti k imigraci jako takové. Už samotný fakt, že doplňující pohovory jsou označované za „výslech“ o lecčem vypovídá.

Paradoxně ochranná opatření, která mají krýt konzulární záda, vedou k ještě větší podezřívavosti. Současný obraz úřadu jako nedobytné pevnosti vyvolává pocit netransparentnosti a jenom přiživuje korupční mýty. Komunikace s veřejností je zcela nedostatečná, nejsou zveřejněné statistiky o počtu úspěšných a neúspěšných žadatelů ani přehledné informace o tom, o který typ víz mají vlastně Vietnamci možnost požádat. Obecně chybí snaha informovat žadatele o čemkoliv nad rámec konzulární agendy. V kontextu migrace z Vietnamu by přitom bylo velmi vhodné, aby žadatel dostal alespoň základní informace o cestě do Česka – např. v podobě přehledné brožury. To, co nám přijde naprosto samozřejmé,  že se v Česku platí daně a pojištění nebo že nesmíme řídit vůz bez řidičského oprávnění a uplácet, není ve vietnamské realitě vždy stoprocentně platné. Přestože v Česku již vznikla celá řada takovýchto informačních letáků, vzájemná nedůvěra mezi neziskovým sektorem a velvyslanectvím dodnes neumožňuje rozvinout vzájemnou spolupráci a distribuovat informační materiály zájemcům o cestu do Česka.

Na druhou stranu život zastupitelského úředníka v zemi jako Vietnam není žádný med. Prakticky nemůže mít přátele mezi místními, aniž by hned neupadl v podezření. Např. v den oslavy české státnosti organizované českým zastupitelstvem se poprvé vietnamské veřejnosti a Čechům žijícím ve Vietnamu představil nový konzul Tomáš Kadlec. Od momentu, kdy vstoupil do místnosti, neměl chvíli klid. Neustále se okolo něj rojil dav zvědavců s jedinou otázkou „jak to tedy je teď s těmi vízy“.

Tlak ze strany Vietnamců, kteří jsou zvyklí na fungování společnosti jako silně propletené sítě přátel a známých, a ze strany českého neziskového sektoru požadujícího vyšší transparentnost vede k totálnímu uzavření veřejného i soukromého života konzulárních úředníků za zdi jejich bytů a domů. Snad i proto je jejich společenský život omezený jen na kontakt se zaměstnanci ostatních velvyslanectví a konzulátů. To přispívá k jejich naprostému odříznutí od vietnamské reality, což se pak odráží na jejich interkulturních kompetencích a vysoké míře nepochopení vycházející právě z absence kulturně podmíněných komunikačních dovedností.    

Ať už podezření na nekalé praktiky vně i uvnitř úřadu byla opodstatněná či nikoliv, významně ovlivnila vývoj vízové procedury i vnímání Vietnamců českými úřady. Výsledkem je ochlazování čilých migračních výměn mezi Vietnamem a Českem a pomalu ochlazuje i česko-vietnamské vztahy obecně. Současné situace však ani nenasvědčuje tomu, že by momentální ticho a klid měly opět vystřídat rušné davy a stohy žádostí o česká dlouhodobá víza. 

Přehled vývoje:

2007: české konzulární oddělení v Hanoji zaznamenává enormní nárůst počtu žadatelů o dlouhodobá víza. Počet vydaných víz v roce 2007 dosáhl dvaceti šestinásobku počtu vydaných víz  oproti situaci před vstupem Česka do EU (2003). 

12. září 2007: podepsána readmisní dohoda[6] mezi Českou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o vzájemném předávání a přebírání občanů států obou stran. Vstoupila v platnost 21. března 2008. 

21. března 2008: tehdejší premiér Mirek Topolánek navštívil Vietnam a poukazuje na neúnosnou situaci na českém konzulátu v Hanoji v souvislosti s prudkým nárůstem žadatelů o dlouhodobá víza.

31. března 2008: spuštěno Call Centrum v Hanoji

květen 2008: Ministerstvo zahraničních věcí ústy ministra Karla Schwarzenberga připouští enormní nárůst žadatelů o víza a pobyt a znepokojení nad neprůhlednými praktikami okolo vízové procedury mimo zdi ambasády

16. července 2008: vietnamská média informují o dočasném pozastavení náboru pracovníků do Česka vietnamským Ministerstvem práce, invalidů a sociálních věcí

srpen 2008: do čela velvyslanectví České republiky v Hanoji je jmenován Michal Král

28. srpna 2008: iDnes informuje o podezření předsedy Hospodářské komory Plzeňska Miloslava Zemana na zvýšení ceny víz na černém trhu v důsledku zavedení Call Centra z 1 500 na 2 800 amerických dolarů

16. listopadu 2008: server ČT24 informuje o dočasném pozastavení vydávání dlouhodobých víz občanům Vietnamu. Vláda, která rozhodnutí učinila, argumentuje bezpečnostními opatřeními a ochranou Česka před organizovaným zločinem a narůstající kriminalitou uvnitř vietnamské komunity v Česku.

1. duben 2009: na základě vládního nařízení č. 171 z 9. února 2009 bylo pozastaveno vydávání dlouhodobých víz za účelem zaměstnání a podnikání ve Vietnamu, Mongolsku, Thajsku, Moldavsku a na Ukrajině

17. února 2009: spuštěn internetový systém registrace pro podání žádosti o dlouhodobé vízum a pobyty VisaPoint, který nahradil problémové Call Centrum

1. června 2009: Ministerstvo zdravotnictví ČR na základě doporučení hlavního hygienika zavádí povinnost doložení lékařské zprávy, která potvrdí, že cizinec netrpí TBC a syfilis v případě žádostí o dlouhodobé vízum nad 90 dní a dlouhodobý pobyt

26. října 2009: zahájeno omezené přijímání žádostí o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání, podnikání a účasti v právnické osobě

1. ledna 2010: vietnamský internetový deník Bao Moi informuje o zadržení deseti Vietnamců na letišti v Ruzyni obžalovaných z padělání víz

květen 2010: přes 130 Vietnamců žaluje Česko za nezákonný postup při odmítnutí přijetí žádostí o dlouhodobé vízum 

květen 2010: kritika cizinecké policie za nezákonné vyhošťování Vietnamců zpět do Vietnamu bez možnosti odvolání. Dva vyhoštění Vietnamci podávají na Službu cizinecké policie žalobu. Jejich právník Marek Sedlák upozorňuje na rozpor mezi českou a anglickou verzí readmisní smlouvy mezi Vietnamskou socialistickou republikou a Českou republikou. Zatímco první hovoří o pravomocném rozhodnutí, druhá o vykonatelném. Anglická verze má přitom přednost před českou.

srpen 2010: konzulární oddělení v Hanoji přebírá nový konzul Tomáš Kadlec.

Článek vznikl v rámci projektu "Visawatch" Multikulturního centra Praha za podpory CEE Trust.

Zdroje:

Klímová, J., Sůra, J.: České firmy musí vykupovat Vietnamce z Hanoje pomocí úplatků. iDnes [online]. 2008-08-28 [2011-01-16]. Dostupné z WWW: <http://ekonomika.idnes.cz/ceske-firmy-musi-vykupovat-vietnamce-z-hanoje-pomoci-uplatku-pu5-/ekonomika.aspx?c=A080827_200629_ekonomika_dp>

Společnost Chau Hung: http://www.chauhung.com.vn/

Společnost Vinaconex: http://www.vinaconex.com.vn/

Společnost Solivaco: http://www.sovilaco.com.vn/

Záruba, I.: Česko, země zaslíbená. Ekonom [online]. 2008-07-03 [2011-01-16]. Dostupné z WWW: <http://ekonom.ihned.cz/c1-25815360-cesko-zeme-zaslibena>

http://www2.vietinfo.eu/viec-lam/viza-lao-dong-tai-sec-doanh-nghiep-va-nguoi-lao-dong-cung-%E2%80%9Cngoi-tren-lua%E2%80%9D.html