Směrnice je součástí harmonizovaného evropského azylového systému, na jehož vytvoření se členské státy dohodly v říjnu 1999 na setkání Rady v Tampere, přijetí všech nejdůležitějších právních předpisů v této oblasti by mělo proběhnout do května 2004. Směrnice podléhá revizní proceduře, podle které by mělo být po dvou letech platnosti vyhodnoceno, nakolik jde o předpis efektivní, jak se osvědčil v praxi atd.

Jako nejproblematičtější se jeví především články pojednávající o bezpečné zemi původu (články 28,29,30, 31 a 32), dále návrh projednávat azylové žádosti na hranicích státu, respektive EU (zejména článek 35) a články vztahující se k odvolací proceduře (Kapitola IV.).

V kapitole 1 najdeme záměr a  definice navrhované směrnice. Druhá kapitola vyjmenovává základní principy a záruky Směrnice (odstavec 1 například zaručuje, že členské státy neodmítnou žádnou žádost pouze na základě toho, že nebyla podána v „nejkratší možné době“ atd.)

Přestože Směrnice by měla ctít princip non-refoulement, nikde ve Směrnici se to explicitně nepíše. Řada organizací a odborníků to Směrnici zazlívá a požadují doplnění v tomto smyslu.

Jako problematické se jeví také ustanovení v článku 7 (odst.b), podle  kterého by měly být služby tlumočníka placeny při azylovém řízení z veřejných prostředků pouze v případě, že o ně požádá zmocněný orgán nebo pověřená instituce.
V článku 18 je navrhováno, aby členský stát mohl umístit žadatele čekajícího na přemístění do jiné země, která bude jeho žádost projednávat, do detence.

Kapitola 3 se věnuje projednávání žádosti v první instanci. Článek 25 vyjmenovává situace, za nichž může členská stát EU odmítnout žádost o azyl. Může jít o (a) princip Dublinské úmluvy, respektive Nařízení Rady z roku 2003 - tzv. Dublin 2, přičemž jako státy, na něž se princip také vztahuje, se rozšiřují o Norsko a Island. Druhou možností (b) jsou případy, kdy by o žadateli jednal mezinárodní trestní tribunál nebo pokud by vyhoštění vyžadovalo souhlas jiné země, než té, do níž  má být žadatel vyhoštěn. I v navrhované směrnici je poznámka o tom, že další jednání o tomto článku budou nezbytná.

Článek 29 umožňuje odmítnutí zjevně nedůvodných žádostí v případech, kdy žadatel nemá žádný důvod (vlastní nebo právní) žádost podávat. S tímto článkem souvisí i článek 32 (původně byly také v návrhu z roku 2000 tyto části společně), který dále objasňuje, že taková žádost může být projednána ve zrychlené proceduře, POKUD se nejprve prokáže, že nespadá do definice uprchlíka podle Ženevské úmluvy (jinými slovy, že mu nehrozí pronásledování na základě příslušnosti k určité rase, náboženskému vyznání, politickému přesvědčení atd.)

Originální název: Amended proposal for a Council Directive on minimum standards on procedures in Member States for granting and withdrawing refugee status (COM/2002/0326)