Chcete pracovat v Rusku? Na první pohled to není problém. Relativně malá nezaměstnanost v Moskvě, rostoucí platy ve městech a ekonomický růst a neustále klesající počet obyvatelstva v produktivním věku vytváří situaci neobyčejně příznivou pro ekonomickou imigraci. Ruské úřady uvádějí jako důvod rostoucí migrace politickou a ekonomickou stabilizaci v Ruské federaci (RF). Sami Rusové přecházejí na méně fyzicky náročné práce a uvolňují tak místa pracovním migrantům ze slabších regionů Ruska, Střední Asie, Číny a Kavkazu. Na rostoucím počtu pracovních míst se podílí zejména boom ve stavebnictví, kde stoupá poptávka po stavebních dělnících, v obchodu, restauračních provozech a dalších odvětvích. I úřady si uvědomily, že nelze ignorovat situaci přímo vybízející k pracovní imigraci do RF a otevřely legální cestu k získání práce. Je tedy vše v pořádku?

Cizinec může v Rusku pracovat pouze na základě pracovního povolení získaného před cestou ještě v zemi původu. Pokud máte kontakt na zaměstnavatele a prokážete, že máte zajištěnou práci, neměly by vám teoreticky zastupitelské úřady dělat potíže. Bohužel v praxi to vypadá jinak.

Problémy jsou dva: první spočívá v tom, že úřady v RF nemotivují zaměstnavatele k legální cestě najímání pracovníků. Zaměstnavatel, který pojal úmysl zaměstnat cizince například z Tádžikistánu, musí zaplatit nejprve licenci na příjem pracovníka (3000 rublů, asi 3000 Kč), dále zaplatí tzv. práva pracovní činnosti (dalších 1000 rublů), registraci za 400 a další za 200 rublů a do speciální pokladny 170 dolarů jako zálohu na případnou zpáteční cestu pracovníka. Poslední položka se různí - rovná se totiž přibližně ceně letenky do země původu. A to vše musí potenciální zaměstnavatel zaplatit ještě předtím, než pracovník přijede. Navíc pak samozřejmě zaplatí ještě daně a pojištění.

Druhý problém spočívá v přístupu ruských úřadů. Regiony si totiž pomocí různých podzákonných norem určují počty cizinců, kterým dovolí pracovat na svém území. V posledních třech letech sice oficiální kvóty pro ekonomické migranty vzrostly, ale zatím se ani zdaleka nepřiblížily faktickému počtu imigrantů nebo reálně potřebě pracovníků. Finanční náročnost přijetí zahraničního pracovníka a regionálně určené kvóty počtu cizinců totiž v daném regionu činí legální práci v Rusku spíše hypotetickou možností.

Ošidné statistiky

U vědomí celé anabáze, kterou musí budoucí zaměstnavatel i zaměstnanec projít, pak nemůže překvapit, že oficiální údaje o počtu Tádžiků pracujících legálně v Rusku, udávají pouze 45 tisíc v Moskvě a moskevské oblasti a 50 tisíc ve zbytku Ruska. Tádžikové, na něž dolehla ekonomická krize nejtíže ze států Střední Asie v důsledku války a rozpadu státních podniků, jsou přitom pravděpodobně nejsilnější skupina ekonomických imigrantů v Rusku. Až 80% mužů z vesnic přijíždí do Ruské federace alespoň na sezónní práce a celkově může být Tádžiků v Rusku až 1.5 milionu. Půl milionu tádžických pracovních sil v Rusku připouští dokonce i tádžický ministr práce Mahmadsho Ilolov.

Také Moskva rostoucí ekonomickou migraci do země uznává a v jistých vládních kruzích dokonce vítá, protože pomáhá vyrovnávat přirozený úbytek pracovních sil. I přes zvýšení kvót z posledních let by však migrace těžko stačila vyrovnat téměř milionový roční úbytek ruského obyvatelstva. Podle celkových oficiálních statistik Goskomstat přijalo Rusko v roce 2001 přibližně 280 000 pracovních migrantů, v roce 2002 jich bylo 350 000. Vládní ministr pro národní otázky Vladimir Zorin k tomu předpokládá výrazný nárůst počtu pracovních migrantů v letošním roce - oficiální kvóta pro cizí pracovníky je stanovena na 530,000.

Oficiální čísla nám ale o skutečném počtu cizích pracovníků v Rusku moc neřeknou. Liší se totiž výrazně od nezávislých odhadů počtu nelegálních migrantů. Kolik je tedy v Rusku nelegálních migrantů? Na rozdíl od uprchlíků a nucených přesídlenců neexistují žádné oficiální odhady počtu nelegálních migrantů. Nezávislé odhady hovoří o číslech v řádu milionů. Přesněji to určit nelze, přičemž jeden údaj hovoří o dvou milionech, další o šesti milionech, jiný o 10 až 15 milionech. Jedno je jisté, nelegální ekonomičtí imigranti početně mnohonásobně převyšují ty legálně příchozí.

Generální ředitel Koordinační rady Ruského svazu zaměstnavatelů Oleg Yeremejev odhaduje počet nelegálních migrantů na 3,5 - 5 milionů. Yeremejev ovšem říká, že pracovní migrace je pro zemi škodlivá a údajné krádeže a škody způsobené imigranty představují pro zaměstnavatele velké riziko, které jim nemusí vyrovnat, co ušetří na výplatách. Neregistrovaní pracovníci prý též ničí systém zdravotního pojištění tím, že jim je poskytována zdravotní pomoc z peněz povinného zdravotního pojištění, ačkoliv za ně zaměstnavatelé nic neplatí.

Velké rozdíly mezi oficiálními a neoficiálními daty nezpůsobuje pouze nedostatek statistických průzkumů, ale i nedostatečná ochota ruských úřadů vzít rozsah problému na vědomí.

Na jedné straně je pochopitelné, že si Rusko chce udržet regulační páky ekonomické migrace formou kvót, pracovních povolení a registrace, ale zůstává nepochopitelné, proč úřady neberou v úvahu skutečné množství ekonomických migrantů v zemi. Při současných demografických a ekonomických tendencích, i bez ohledu na stávající čísla, budou migranti za prací do Ruska přijíždět i nadále. Rusko dnes ignoruje obrovský rozsah šedé ekonomiky na svém území a ochuzuje se tak o příjmy z daní a pojištění.

Mrtvé duše

Nelegální ekonomičtí migranti představují v současném Rusku výkonnou a levnou pracovní sílu, která si nenárokuje (ani nemůže) žádné sociální výhody ani nezbytné sociální zázemí v podobě pojištění. Jako osoby bez jakéhokoliv statusu se nelegální pracovní migranti často a snadno dostávají do situace, kdy je s nimi nakládáno jako s otroky. Příslušného zaměstnavatele nic nenutí, aby převážně ústní smlouvu s pracovníkem dodržoval. A kdyby šlo do tuhého, vždycky může zaměstnavatel dělníka nahlásit jako osobu nelegálně pobývající na území RF a policie ho okamžitě zajistí a dle stále ještě platné úpravy hrozí každému nelegálnímu pracovníku deportace do země původu. Nelegální pobyt samozřejmě brání získání registrace a to zase znemožňuje bránit se proti nevyplácení mzdy, zneužívání při práci v nebezpečných podmínkách, sociálnímu útlaku a rasovým či národnostním útokům.

Rasově a etnicky motivované útoky jsou navíc podle všeho u nelegálních pracovníků velmi časté, přestože se nikdy nedostanou do statistik - postižený incident nenahlásí. Důvodem je mimo jiné i strach z přímého násilí ze strany policie, mezi nelegálními migranty jsou v živé paměti nedávno odhalené případy pravidelného bití nelegálních imigrantů příslušníky oblastní kriminálky.

Porušování lidských práv a pronásledování imigrantů moskevskou policií, deportace a průběh registrací kritizovaly před třemi lety i Vysoká komisařka OSN pro lidská práva i Zpráva ministerstva zahraničí Spojených států. Starosta Moskvy Jurij Lužkov, známý svými verbálními útoky proti občanům RF čečenské národnosti, veškerou kritiku tvrdě odmítl a označil ji za lživou a nevěrohodnou.

Zaměstnavatelé totiž nejsou jediní, kdo těží z práce nelegálních migrantů. Jak ukázal nedávný příklad ze stavby výškového domu v Moskvě, práci nelegálních migrantů využívá kromě soukromých firem i stát. Zaměstnávání nelegálních zedníků na stavbě, kterou projektoval Stavební odbor armády, by pravděpodobně nebylo odhaleno, kdyby se na stavbě nešťastnou náhodou nezabil mladý nelegálně pracovník z Běloruska.

Odkud přicházejí?

Občanská válka v Tádžikistánu v letech 1993 až 1997 spustila první vlnu tádžického exodu do Ruska. Následná ekonomická krize v Tádžikistánu už jen umocnila obecný trend odchodu za prací do okolních zemí, zejména do Ruska a Kazachstánu. Druhá vlna migrace do Ruska tak už mohla plně využít migračních sítí, kontaktů a informací válečných uprchlíků, což spolu s poválečnými ekonomickými problémy posunulo Tádžiky na přední místo mezi nelegálními přistěhovalci za prací.

Tádžici, Bělorusové a Moldavané pracují v těžších pracovních podmínkách, zejména na stavbách, které jsou například v Moskvě podporovány investicemi do městské výstavby. Rozmach malých bister a restaurací s regionální kuchyní, obchodování na trzích a v obchodech zase láká imigranty z jiných ekonomicky slabších regionů Střední Asie (například Uzbeky), Kavkazu (Gruzíny, Armény, Abcházce, Osetijce a Čečeny), z Číny, ale také Běloruska, Ukrajiny a Moldávie a pracovní síly ze vzdálenějších regionů a republik Ruské federace. Vedle přílivu imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu a Číny to jsou to především uprchlíci z Afghánistánu.

Na lepší časy?

V listopadu loňského roku ruské úřady zavedly přísnější opatření proti nelegální ekonomické migraci, podle kterých měli být všichni ekonomičtí migranti deportováni zpět do země původu. Některé země, například Kyrgyzstán a Tádžikistán, si uvědomily svízelné postavení velké části svých občanů v Rusku a snaží se je zlepšit pomocí bilaterálních dohod s ruskou stranou. Po ročních jednáních uspěli jako první Kyrgyzové. Nový protokol měnící původní dohody z r. 1996 ve smyslu zjednodušení registrace pracovních migrantů a přispívající k legalizaci jejich pobytu v Rusku byl teprve nedávno podepsán a vstoupí v platnost už příští rok. Změny zahrnují také zlepšení sociální péče a zrušení návratového poplatku ruských zaměstnavatelů za kyrgyzské pracovníky. Kyrgyzská cesta ale sama nelegálním migrantům nepomůže - směřuje pouze k legalizaci jejich postavení a určuje podmínky pro přiblížení možnosti získání sociální péče pro imigranty. K úspěšnosti je nutná důsledná osvěta mezi pracovníky a hlavně prosazení principů dohod uvnitř ruské administrativy. A to je úloha nelehká.

Dělat si výraznější naděje, že se postavení ekonomických migrantů v Rusku do budoucna zlepší, je naivní ještě z jiného důvodu. Do hry totiž vstoupila média a radikálně pravicově orientované skupiny podporované částí ruské veřejnosti. Radikalizace ruské veřejnosti je zřejmá ze způsobu, jak média informují o cizincích. Přestože idea ruského státu jako multinacionálního celku byla vždy oficiální doktrínou, čím dál více se začínají množit hlasy o návratu Ruska Rusům. A to není potěšující vývoj.