Právo územního azylu je právo státu jakožto územního suveréna poskytnout stíhanému cizímu státnímu příslušníkovi vstup a pobyt na svém území. Územní azyl je tedy širší a zakládá se na silnějším právním titulu, totiž na mezinárodněprávním obyčeji, narozdíl od postavení uprchlíků, jejichž režim je založen na mezinárodní smlouvě. Poskytování azylu vyhlašuje Česká republika v článku 43 Listiny základních práv a svobod: „cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod“. Obě formy ochrany cizinců (azyl i statut uprchlíka dle Ženevské konvence) jsou pak provedeny v Zákoně o azylu č. 325/1999 Sb.) Deklarace se odvolává na článek 14 Všeobecné deklarace lidských práv, vyzývá státy, aby respektovaly fakt, že určitý stát poskytl nějakému cizinci azyl jako výraz státní suverenity dotyčného státu a nepovažovaly ho nikdy za nevlídný akt, aby uznaly problém azylu za celosvětový problém vyžadující solidaritu mezi státy, aby osoby hledající azyl od hranic neodháněly a nevracely je na území, kde by jim mohlo hrozit pronásledování, a osobám požívajícím azylu pod jejich jurisdikcí nedovolily aktivity příčící se zásadám OSN. Název v angličtině: Declaration on Territorial Asylum.