Co jsme si (ne)vzali z totality

Michal Pullmann se jako historik zabývá především sociálními dějinami a jeho práce se věnují hlavně tématu tzv. normalizace.[1] Ve svých pracích akcentuje úlohu společnosti v totalitě, ukazuje, že režim nedržel pohromadě sám od sebe, ale čerpal určitou legitimitu z lidu. Pullmann pracuje s konceptem, který nenahlíží čtyřicet let komunistického útlaku v Československu jako věc výlučně spojenou s nejvyšší špičkou KSČ. Naopak, jeho pojetí dějin totality více ukazuje na to, že lidé sami se s režimem mohli ztotožnit, podporovat ho a čerpat jeho výhody, případně zaujmout stanovisko konformní – tedy přijmout omezení, která s sebou totalitní režim nesl ve víře, že jim stát poskytne náhradu formou obstojného živobytí.

Tento přístup k naší minulosti, zdá se, vyvolal u části společnosti zásadní nesouhlas. Další dávku oleje do ohně přilil Pullmann v rozhovoru pro DVTV. V duelu s Michalem Klímou historik rozvedl myšlenku, že dělnické výbory a jejich aktivní podíl se na souzení a odsuzování členů „elity“ bylo v jistém smyslu formou participativní demokracie. Je snadné tento pohled úplně zavrhnout s tím, že lidé se nemohli v dané době rozhodovat podle vlastního přesvědčení a svobodně – což ostatně Klíma učinil.

Neměli bychom však 50. léta minulého století vykládat podle kategorií dneška a tehdejší formy demokracie či participace soudit podle dnešních liberálnědemokratických měřítek. S formou liberální demokracie měla naše republika v polovině minulého století pouze dvacet let zkušeností. Není tedy možné tvrdit, že každý dělník, družstevník či zelinář disponoval jasným vědomím toho, co jsou základní svobody a jak je udržovat. Nehledě na to, že i kdyby to věděl, jeho rozhodování to vůbec ovlivňovat nemuselo. Naopak, pokud komunisté někomu dali záruky lepšího živobytí a umožnili mu v mantinelech nového režimu zacházet s omezenou mocí nad jinými, pak to běžnému člověku dávalo svobodu rozhodování do té doby pro něj nevídanou. V tomto kontextu i lidové soudy, ač nástroj diktatury, mohou být nahlíženy jako způsob participace dělnictva na řízení státu (ať již fakticky, či pouze v jeho představivosti).

Klímův pohled, a také pohled všech, kdo se pustili do kritizování Pullmanna, se dá pochopit a i mně je svým způsobem blízký. Zakládá se vlastně na tom, co je zdůrazňováno i v hodinách dějepisu (pokud se na moderní dějiny dostane) nebo ve veřejném prostoru – tedy na poukazování na útlak, nesvobodu a roli disentu v postupném rozkladu totalitního systému. Michal Klíma sám se odkazuje na svoji osobní zkušenost s represí, případně na zkušenost jeho otce, Ivana Klímy. Tento interpretační rámec minulého režimu má ale jednu zásadní vadu: neukazuje pravou podobu totality, a to ani té stalinistické, ani té normalizační. Pokud budeme brát v potaz a učit se pouze o vzdoru proti totalitnímu režimu, opomíjíme drtivou většinu lidí, kteří proti komunistické diktatuře nikdy nevzdorovali, či ji dokonce podporovali. Jinými slovy: pokud si chceme ukazovat hrdiny a padouchy naší historie, neměli bychom zapomínat na šedou masu, která byla vůči historickým procesům netečná. Poznáním lidské každodennosti v totalitě se můžeme mnohému přiučit. Neměli bychom a priori odmítat to, že někomu nemusel život za „železnou oponou“ vadit. Z historie víme, že lidé často a rádi vyměňují osobní svobody za alespoň pocit blahobytu. Samozřejmě, pokud si můžeme vybrat, nejraději máme svobody i dobré bydlo, ale ve chvíli, kdy dojde k rozhodování mezi jedním či druhým, zpravidla člověk zvolí cestu menšího odporu. Je proto zajímavé sledovat cesty, kterými se ubírali běžní občané komunistického Československa.

O roli širší společnosti v nacismu už se mluvit nebojíme

Osobně mě velice zaskočila reakce veřejnosti na Pullmanův výzkum a jeho prezentování v médiích. V této zemi je již tradičně historie považována za otázku „lidové diskuze“, podobně jako politika či hokej, což bylo dobře vidět při diskuzích kolem aféry Koněv. Přesto mě zarazila míra odmítání nového poznání, které se „nehodí do krámu“, a to i ze strany horlivých zastánců svobody slova a názoru. Místo polemiky založené na faktech se tak celá diskuze přenesla do ringu, kde proti sobě stojí „demokrat“ Klíma a „obhájce minulého režimu“ Pullmann.

To může kromě jiného ukazovat na to, že naše společnost ještě není zralá na komplexní výklad nedávné minulosti. Je však nepochybně načase, aby se toto nepříjemné a bolestivé téma otevřelo a bylo diskutováno. Nedávné sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové k tomu určitě dopomohlo, možná k tomu pomůže i nedávné úmrtí Miloše Jakeše. Ostatně, v Německu se dodnes stále hlouběji analyzuje temná nacistická minulost, a to právě i pohledem na roli širší společnosti v nacistické mašinérii a holokaustu. (viz například knihy „Můj děda nebyl nácek“ či „Obyčejní muži“). Možná je teď řada na nás.

Cesta historického sebepoznání je však pouze jedna – přiznat si chyby našich prarodičů a rodičů, poučit se z nich a odpustit. Druhou možností je chyby zapírat a tvářit se jako bohorovný národ, který chyby nedělá, opěvovat hrdiny a zatracovat ty špatné. O to bolestivější ovšem budou setkání s kostlivci ve skříni – Mnichov, kolaborace, odsuny Němců, teror padesátých let, normalizační selhání a tak podobně. Nesmíme se ale vydat cestou, na které budeme značkovat, zesměšňovat a z politických afiliací obviňovat odborníky na naši minulost. To bychom se totiž chovali jako představitelé totalitních režimů, které tak bryskně identifikujeme a odsuzujeme.

Zdroj fotografie: moderni-dejiny.cz.