Calais: džungle po Džungli

V rámci studijní cesty organizované evropskou organizací Solidar máme možnost ještě před dobrovolnou směnou v kuchyni sklad důkladně poznat během oficiální návštěvy: v Auberge denně pracuje 30 až 70 dobrovolníků, kteří jsou rekrutováni na pár dnů, týdnů i několik měsíců na posty koordinátorů. Kromě přípravy jídla třídí oblečení a obuv, připravují hygienické pomůcky, deky, spacáky a stany a rozvážejí je běžencům v okolí Calais a Dunkerque. Partnerská sdružení Auberge zajišťují i volnočasové aktivity pro děti i dospělé, doprovázejí nezletilé do nemocnice a zajišťují ubytování u obyvatel. InfoBus poskytuje migrantům přístup k Internetu i výběr z tisku a zároveň monitoruje podmínky, ve kterých migranti žijí, a informuje je o jejich právech. Společně s partnerskými asociacemi se Auberge des Migrants snaží lobbovat u úřadů a zlepšovat informovanost o situaci v Calais prostřednictvím sociálních sítí i médií. Dnes se jedná o největší platformu humanitární pomoci na severu Francie, téměř výhradně financovanou z darů soukromých dárců. 

V uprchlickém táboře přezdívaném „Džungle“ přebývalo do jeho zrušení v říjnu 2016 až 8 tisíc migrantů pocházejících především z Eritree, Etiopie, Súdánu, Afghánistánu, Iráku a Iránu a směřujících do Británie. Poté vznikl z iniciativy tamního starosty Damiena Carême a ve spolupráci s Lékaři bez hranic tábor ve vedlejším městečku Grande-Synthe. Další migranti byli převezeni do přijímacích center v Bretani a jiných regionech. V táboře v Grande-Synthe sídlilo až 1500 lidí, a to do požáru v dubnu 2017. Poté byli migranti ubytováni v provizorních podmínkách v tělocvičně poskytnuté městem a ve stanech kolem ní, odkud je v polovině září 2019 opět úřady evakuovaly. Dnes přespávají v provizorních tábořištích v lesích, na polích a poblíž dálnice v okruhu 20 km okolo Calais, v daleko horších podmínkách než v Džungli, a čekají na vhodnou příležitost překonat Lamanšský průliv a dostat se do vysněné Británie. Jejich počet v této oblasti se odhaduje v současnosti na 800–1000 lidí (z toho 200–300 nezletilých).

Podle Françoise Guennoca z Auberge des Migrants zemřelo v Calais a okolí od roku 2000 asi 200 migrantů^[1], nejčastěji pod koly aut při snaze dostat se do kamionu směřujícího přes Eurotunnel do Británie. Cesta přes moře není o nic bezpečnější: ve zdánlivě klidném průlivu La Manche se soustředí 25 % světové námořní přepravy a jsou tam silné studené proudy. Právě před pár dny, 14. října, se na pláži v Le Touquet (ve francouzském departementu Pas-de-Calais) našla těla dvou mrtvých Iráčanů (17 a 22 let), kteří se pokusili dostat na malé loďce bez motoru přes průliv. Je to první případ mrtvých u francouzských břehů, ale podobné případy se v této oblasti odehrály i letos v srpnu: íránská žena vypadla z přeplněné lodi u břehů Anglie; tělo Iráčana, který chtěl údajně průliv přeplavat, vyplavalo u břehu poblíž belgického přístavu Zeebrugge. Podle statistik Préfecture maritime de La Manche et de la mer du Nord se letos počet pokusů o překonání průlivu na provizorních člunech či loďkách značně navýšil: k anglickým břehům se letos nelegálně pokusilo dostat 1473 migrantů (počet ke konci srpna tohoto roku) oproti 586 osobám evidovaným za celý rok 2018^[2]. Pro převaděče jde o lukrativní byznys: lidé z asociací pomáhajících uprchlíkům odhadují, že převaděči člun či loďku nakoupí za 5 až 6 tisíc eur, za plavbu ale požadují 2 až 8 tisíc eur na osobu. Stát nyní posílil hlídky na pobřeží, aby zabránil pokusům o přeplutí, za finanční pomoci Velké Británie.

Chybí systémové řešení

Již v roce 2003 byla za vlády Nicolase Sarkozyho uzavřena v Le Touquet dohoda mezi Francií a Velkou Británií s cílem posílit v kontextu intenzivní nelegální migrace do Británie kontroly na francouzské straně. Dohoda umožnila oběma státům vykonávat hraniční kontroly i na území druhého státu: britská policie tak může již ve Francii zadržet migranty, kteří nesplňují podmínky vstupu na její území. Podle mnohých kritiků dohody se tím britská hranice de facto přesunula na území Francie, která se tak dle Národní poradní komise pro lidská práva (CNCDH) stala vykonavatelem britské imigrační politiky. Podle nového dodatku ke smlouvě, podepsaného vloni Emmanuelem Macronem a Theresou May, přislíbila Británie finanční pomoc ve výši dalších 50 milionů eur pro zajištění bezpečnostní infrastruktury na francouzském břehu. Zavázala se také k převzetí většího počtu dětských uprchlíků z Calais. Jak se bude situace vyvíjet po Brexitu, nikdo neví.

Odhodlání dostat se do Británie v přívěsu kamionu nebo po moři při zavřené hranici přitom stoupá, a to i úměrně fyzickým či verbálním atakům ze strany policie^[3], která chce zabránit vzniku nové Džungle. Migranti jsou od srpna 2018 pravidelně každých 48 hodin vyháněni ze svých provizorních stanovišť, nebo stačí před příchodem policistů sami utéct a zachránit tak svůj majetek, aby se za hodinu či dvě vrátili znovu na stejné místo a počkali na kamion či člun, který je převeze na druhou stranu Kanálu. Podle Daniela Boyse z Ligue de l’enseignement je občas přes hranice pustí i samotní policisté, aby uvolnili přetlak na francouzské straně. Kromě migrantů jsou často kontrolováni i dobrovolníci z humanitárních sdružení a obhájci lidských práv, je jim bráněno v přístupu k migrantům, jsou slovně napadáni a zastrašováni^[4].

Chybí tedy systémová odpověď ze strany úřadů. Kapacity přijímacích center jsou v Calais a okolí naprosto nedostačující. Mnozí migranti z nich navíc odcházejí, protože nemají v úmyslu žádat o azyl ve Francii nebo se bojí, že budou posláni v rámci dublinského nařízení zpět do prvního státu, kde vstoupili na území EU. Pravidelné policejní kontroly v Calais a ničení nových provizorních stanovišť je podle odborníků z francouzské La Ligue de l’enseignement součástí politické hry, jejímž cílem je zúžit komplexní problematiku migrace na obraz nebezpečného, nežádoucího přílivu migrantů do Calais a vytvořit představu, že stát má situaci pevně v rukou. Daniel Boys z La Ligue soudí, že přestože by stát měl kapacitu se o tisícovku běženců postarat, investuje raději do bezpečnostní infrastruktury, kamer, ostnatých drátů a pravidelných kontrol. Sdružení a neziskové organizace v Calais tak volají po systémovém politickém řešení a převzetí zodpovědnosti na straně obou států, jejichž roli nemohou samy dlouhodobě zastávat.