Brusel, 22. 3. 2016
Je to ze všeho nejdříve naprosté ustrnutí, chvíle, kdy se tu zprávu dozvíte. Sebevražední atentátníci na letišti, sebevražední atentátníci v metru. Mrtví, spousty mrtvých. Stanice metra Maelbeek, kterou mnoho z nás projíždí ráno i večer, každý den. 22. 3. Jsem měla zpoždění, ale mohla jsem ….. měla jsem tam být. Stalo se to, stalo se to v mém městě, stalo se to v Bruselu. Je to pravda, ale nemůže to být možné. Je to možné.
Bezmoc. Teď, když se to stalo, co máme dělat? Máme se zabarikádovat doma a čekat? Máme zkusit dojít do práce pěšky, když žádná veřejná doprava nejezdí? Můžeme se nějak pohybovat, nebo je to nebezpečné? Co vlastně máme dělat? Co se týká terorismu, jsme možná naštěstí, možná bohužel amatéři. Nemáme absolutně žádnou představu, jak se chovat. Je rozhodně potřeba obeznámit blízké a sdělit jim, že jsme v pořádku. Ovšem, mobilní síť nefunguje. Tak se bezmocní s vytřeštěným výrazem a těžkými rameny vracíme domů.
Smutek. Hodiny ubíhají a dohánějí nás nové informace. Speciální vysílání zcela zaplaví televize a rádia, facebook aktivuje svůj „safety check“, v Bruselu, to přeci není možné. Ale ano, je to všechno pravda. Je to tak smutné. Přátelé otálejí s tím, aby se nám ohlásili a úzkost tak stoupá. Hodiny ubíhají a objevují se první tváře obětí. Brusel je taková velká vesnice, takže si uvědomujeme, že každý zná někoho, kdo „zná někoho“. Syn kolegyně jedné mé přítelkyně, dvacetiletý Leopold již na univerzitu nikdy nedojede. Při té představě se oči zaplavují slzami.
Ale pocit viny je silnější než naštvání. Pocit viny z toho, že jsme žili iluzorní představu o otevřeném městě, které je pozitivním příkladem integrace. Ve městě, v němž se každému žije dobře. Pocit viny z toho, že jsme nechtěli pochopit potíže a izolaci některých vrstev společnosti. Že jsme si nebyli schopní uvědomit, že jsme to také my, kdo diskriminuje. Všichni na sobě neseme odpovědnost, že žijeme ve městě, kde se narodili dnes dvacetiletí kluci, kteří zde vyrostli, ale rozhodli se skoncovat s vlastními životy tak, aby u toho zabili co největší počet lidí. To je strašné. Naše naivita a bezstarostnost, které v tomto městě a v této zemi vytvářejí ten jistě velmi sympatický chaos, jež je tak složité spravovat, se stávají zvláštním způsobem bolestivé. Pocit kolektivního selhání se stává zjevným. Ovšem i tak budeme svalovat vinu na politiku, politiky, náboženství, kazatele, cizince, zkrátka na ty ostatní. Ale přijde moment, kdy budeme nuceni si přiznat, že ta počáteční chyba se stala tady, u nás a částečně kvůli nám. Pocit provinění je ještě silnější v momentě, kdy sami sebe překvapíme, když si naléhavým způsobem ověříme, že muž s plnovousem, který právě nastoupil do autobusu, u sebe nemá podezřelé zavazadlo. Stáváme se tak pomalu těmi, s nimiž si myslíme, že odjakživa bojujeme?
A nakonec ten pocit provinění, že jsme se v minulých měsících (a vlastně z celkem lidských důvodů) neodvážili ani na chvilku pomyslet, že Istanbul, Ankara, Beirut, Tunis, Damašek, …… uf! že je to od nás daleko a že Paříž, uf, není Brusel.
Strach. Jsme obklopeni slogany, které nám říkají, že se nesmíme nechat ovládnout strachem, protože to by znamenalo, „že vyhráli“. Přesto je strach všude, na všech úrovních: samozřejmě jej máme, protože již nejsme v bezpečí. Strach, že se již nemůžeme bezstarostně pohybovat po městě. Strach, že jsme onu bezstarostnost doopravdy ztratili. Strach z toho, že vidíme, jak se naše město proměňuje a jak se stahuje samo do sebe. Je třeba si to přiznat, všichni jsme terorizováni strachem. Ovšem spíš než úzkost ze současnosti a z toho, co se nám mohlo stát, je to úzkost z budoucnosti, ze změn, které proběhnou a jak se nás dotknou. Zůstane Brusel Bruselem nebo opravdu ztratí svoji lehkost?
A potom, v řádech dní, vyvstává láska. Obrovská láska k téhle zpropadené zemi plné nefunkčností, která se urputně brání tomu, aby byla poražena. Nekonečná něha k těm neobratně organizovaným shromážděním občanů na Bourse de Bruxelles (Bruselský burzový palác) – je to neorganizované, spontánní, krásně chaotické, je to všelijaké, jenom ne hrdé, je to belgické. Vzrůstající pocit něhy k tomuto neoblíbenému a tolik nepoznanému a nepochopenému městu, které bojuje za to, aby zůstalo otevřené a laskavé. Tohle město, které je tak ošklivé, že je díky tomu úžasné, a na které jsme tak hrdí, i přesto, že v něm vlastně není nic moc k bránění. Tohle město, které i přes všechny chyby zůstává kosmopolitní a celým srdcem otevřené. Znovu cítíme tu potřebu v něm zůstat, neopustit jej, naopak jej podpořit a prát se za něj. A tak si říkáme, že to bude stát hodně úsilí a bude to trvat dlouho, ale že to půjde.