„Border Blogs“ (Blogy o hranicích). Zkoumání situace na hranicích během procesu rozšiřování Schengenu

Blogy stále pokračují (viz související odkazy) a hledáme další bloggery. Máte zkušenosti např. se žádáním o víza do České republiky? Znáte situaci na českém konzulátu v některé ze třetích zemí? Zajímá vás téma migrace a chcete přispět do diskuse? Napište na mise@mkc.cz a staňte se bloggerem migraceonline.cz. Psaní blogů je finančně odměňováno. Kromě „Border Blogs“ pokračují také blogy „Out of Visegrad“, do nichž přispívají Středoevropané, kteří odcestovali za prací mimo náš region (viz související odkazy).

Blogy a s nimi spojené články na webu migraceonline.cz mají odpovídat zejména na tyto otázky: Jak další rušení hraničních kontrol na vnitřních hranicích EU ovlivňuje situaci na vnějších evropských hranicích? Jaká je situace těch, kteří musí pravidelně přes tuto hranici cestovat? Co obnáší žádání o schengenské vízum? Jak se zkušenosti migrujících občanů EU liší od osob přicházejících ze zemí mimo EU? Jak konflikt mezi bezpečností na jedné straně a dobrými sousedskými ekonomickými, sociálními a kulturními vztahy na straně druhé dopadá na lidi překračující východní evropskou hranici?

Tato směsice příběhů, analýz a zkušeností by měla pomoci lidem v České republice i v celém středoevropském regionu lépe porozumět možné diskriminaci, které mohou být lidé v souvislosti s hranicemi Schengenu vystaveni.

Vybrané blogy

Někdy se v blozích odráželo, jak širší veřejnost vnímá rozšiřování schengenského prostoru, a blogeři se zamýšleli nad tím, jak se toto vnímání shoduje s jejich vlastním chápáním dějů na hranicích.

21.12.2007 se Česká republika stala součástí schengenského prostoru. První hodiny dne „konsensuální radosti“, jak jej označil již tradičně přitroublý úvodní sloupek Lidových novin, jsem prožíval v Těšíně/Cieszynie. Událost to byla veliká, vždyť kde jinde byla v ČR buzerace státní hranice vidět více, než v 86 let rozděleném městě...

...Druhý den jsem si pročetl všechny hlavní české deníky: MF Dnes, Lidové noviny, Právo. Ani jeden z nich se nezmiňoval o tom, co „zmizení hranic“ znamená pro lidi na Ukrajině nebo v Bělorusku. S jednou z možných konsekvencí nás seznámil generálmajor Igar Račkouski, předseda Státní hraniční komise: ruská pohraniční stráž obdrží seznam osob, které nemají povolený výjezd z Běloruska. Jak poznamenali někteří účastníci internetové diskuse vedené k této zprávě na webu Charty 97, jediná možnost jak uniknout z Běloruska za chvíli bude buď utéci na Ukrajinu nebo se do EU podkopat.

(A Nonymous, 22. 12. 2007, celý text naleznete v AJ zde)

Někdy blogeři psali o potížích, jimž musíte čelit, když žádáte o vízum do některé ze zemí EU. Potíže často začínají ještě před samotným vstupem do budovy. Siarhei strávil dlouhý den čekáním, aby se dostal na polský konzulát v Minsku.

Předtím, než jsem šel zažádat o své povolení k pobytu, zjistil jsem, že abych měl jistotu, že budu přijat, musím přijít alespoň dvě hodiny před otevřením a zajistil si místo ve frontě. Lidé obvykle začínají přicházet kolem čtvrté hodiny ráno, ale ti, kteří přijeli autem, tam někdy stráví celou noc. Když jsem se probudil ve čtyři ráno, první zvuk, který jsem slyšel, byla siréna policejního auta projíždějícího přímo pod mým oknem. Pomyslel jsem si, že čím víc stát zasahuje do tvého života, tím více se stáváš citlivým k jeho zástupcům a vnějším projevům.

Byl jsem na místě v 5 ráno. V blízkosti zavřené brány přešlapovalo z nohy na nohu osm až deset lidí. Dva studenti Varšavské polytechniky pocházející ze Zimbabwe mi řekli, že poslední je ten starý muž v koženém kabátě, ten co hovoří s dalšími dvěma muži nedaleko brány. Tento muž se choval jako typický „organizátor fronty”, podobný těm, které jsem viděl u polské ambasády v Minsku letos v létě. V Minsku byli muži, kteří se snažili organizovat a řadit frontu, i když to nebylo vůbec potřeba. Poté co dostaneš svoje pořadové číslo, dozvíš se také čas, kdy se máš dostavit na ambasádu se všemi potřebnými dokumenty. Přesto ti muži nechodili k ambasádě na jedenáctou, jak to stálo v jejich dokumentech, ale hodinu před otevřením, v sedm hodin ráno, a snažili se založit frontu, „živou frontu”, jak oni říkali, takovou, která není dopředu určená. Ale v Minsku to byla spíše výjimka a nikdy to nefungovalo: jenom řidiči náklaďíků, kteří stejně čekali u ambasády celou noc, se snažili proklouznout do ambasády dřív a být hotovi ne ve dvanáct, ale v devět. Ten muž v koženém kabátě byl jiný: řídil pořadí těch, kteří čekali, a s některými mluvil jako se svými přáteli a s jinými jako se svými dětmi:

„Hej, dávej si pozor na pořadí nebo ti někdo zabere místo a vypadneš z fronty.”

Muž v koženém kabátě mluví jako rodilý Polák a nezdá se, že by byl cizinec. Většina jeho „kamarádů” vypadá jako staří alkoholici a ani oni nejsou cizinci. V jednu chvíli ke mně přišel a začal mluvit.

- Hele, víš, nejsem před tebou jenom já. Ještě přijde jeden chlápek.

- Proč to říkáš až teď, po půl hodině?

- Jo, právě jsem přišel ti to říct. No tak. Je to můj šéf. Je to důležitý.

- Tak jo.

- Takže jo? Hlavně si hlídej pořadí.

Po pár minutách přišel jeden z „kamarádů” a řekl, že taky zamluvil místo pro svého syna, čímž myslel mladšího muže, který přišel s ním. Vtipné bylo, že místo rezervované pro „syna” bylo mezi dvěma studenty ze Zimbabwe, kteří přišli spolu. Snažil jsem se o tom zažertovat, ale všichni „organizátoři fronty” začali říkat, že ten starý muž má pravdu. „Tam bylo zamluvené místo pro jeho syna!”

Kolem půl osmé organizátoři fronty počítali, kolik nás bylo. Když jsem přišel zpět, fronta byla mnohem větší a další lidi přicházeli. Někteří si s organizátory fronty třásli rukou a pak je odváděli do nějakého zákoutí nebo do svého auta. Když se potom tito nově příchozí vrátili, byli ve frontě mezi prvními patnácti. Je zvláštní, že jsem byl dvacátý druhý, přestože v pět ráno, když jsem přišel, bylo přede mnou deset, maximálně dvanáct lidí. V osm hodin se dveře otevřely a my jsme po jednom vstupovali a strkali se po schodech do druhého patra, abychom dostali svá čísla. Ještě stále jsem byl dvacátý druhý. Vedle přístroje vydávajícího čísla postával hlídač a kontroloval nás, abychom si nebrali víc než jedno na osobu. Když přišel k automatu muž v koženém kabátě, hlídač mu řekl, že je to naposled, co má dovoleno si vzít číslo. „Příště budete potřebovat povolení od ředitele zahraniční kanceláře.”

(Siarhei Liubimau, 14. 11. 2007, celý text naleznete v AJ zde)

Sehnala jsem všechny potřebné dokumenty jako je vyplněný formulář žádosti, fotky, zakoupené zdravotní pojištění, dopis od rektora, dopis ze školy, kde píšu svou doktorskou práci, a kopie všech dalších dokumentů a jela jsem do Lvova. O několik dní dříve jsem se zaregistrovala na webových stránkách polského konzulátu ve Lvově a dostala jsem číslo 100 a datum návštěvy. Konzulát ve Lvově otevírá v sedm ráno a spočítala jsem si, že bych tam měla být okolo osmé. Dorazila jsem tam v tuto dobu a byla jsem přijata přesně kolem osmé. Problémy začaly uvnitř konzulátu. Za prvé, žena za přepážkou nevěděla, že lidé vyučující na polských univerzitách nepotřebují pozvání od zaměstnavatele. Nejspíš nečetla webové stránky konzulátu, kde je to napsáno. Za druhé měla pochybnosti, jestli přijout mé zdravotní pojištění, které jsem si zařídila ve Varšavě a které je v Polsku platné, na rozdíl od těch zakoupených od některého z mnoha prostředníků před branami konzulátu. Když se už nakonec chystala přijmout mé dokumenty, povšimla si, že žádám o vízum s platností od 15. ledna 2008. Zeptala se nejdříve svého kolegy a poté se šla zeptat svého nadřízeného, jestli mi vízum může dát. Když se vrátila, řekla: „My nevydáváme schengenská víza”. Odpověděla jsem, že žádám o národní polské vízum a ne o schengenské, a ona mi řekla: „My nevydáváme nic jako národní víza. Vaše povolení k pobytu končí 18. ledna, tak přijďte 19. ledna.” Na mou odpověď, že mám 20. ledna přednášky a potřebuji být ve Varšavě, mi odpověděla: „Prosím, přijďte po 21. prosinci.” Na mé protesty, že jsem přijela z Varšavy jen kvůli tomuto vízu a nebudu mít později čas, mi jen opakovala, že oni schengenská víza nevydávají, a odmítla přijmout moje dokumenty.

Když jsem potom dosti zničená opustila konzulát, uvědomila jsem si, že bych mohla tu ženu požádat, aby mi vydala vízum začínající od 20. prosince 2007. Pak bych dostala národní polské vízum. Na druhou stranu bych ztratila jeden měsíc z mého povolení k pobytu. V současné době je otázka národního víza pro mne záhadou. Polští politici a zástupci ministerstva zahraničí naznačují, že Polsko bude vydávat národní víza i poté, co se země stane součástí Schengenu, ale zaměstnanci lvovského konzulátu o tom zřejmě nevědí. Obávám se, že se po 21. prosinci zvýší počet dokumentů potřebných pro zažádání o vízum, a já nebudu schopná si je všechny obstarat a nedostanu proto vízum.

(Myra Plus, 19. 12. 2007, celý text naleznete v AJ zde)

Blogeři také často odhalovali způsoby, jakými hranice ovlivňují lidské životy, i když oni sami je nepřekračovali, jako v případě Olgy z Ukrajiny, která chtěla zorganizovat pro svou matku návštěvu ve svém novém domově v České republice.

Existuje mnoho způsobů, jak přinutit východoevropské návštěvníky EU cítit se jako „chudí příbuzní.” (Ruský lidový výraz popisující někoho, kdo se cítí nesvůj, nevítaný nebo nevhodný, na příklad: „Když jsem seděla u honosného stolu ve svém deset let starém svetru ze second handu, cítila jsem se jako chudá příbuzná.”) Jedním z nich je takzvaný „oficiální zvací dopis”.

Je všeobecně známo, že získat vytoužené britské, německé, francouzské, italské nebo české vízum znamená pro Ukrajince, Bělorusa, Rusa apod. ... trnitou, ponižující, časově a finančně náročnou a nervy drásající cestu. Ve většině případů je součástí začátku celé procedury žádání o vízum získávání oficiálního zvacího dopisu, který zasílá zvoucí osoba svému budoucímu hostu – papír A4 s bůhví kolika typy ochrany proti padělání, úhledně dekorovaný státním znakem. Zvací dopis často obsahuje jméno a adresu zvoucí osoby, čímž se imigračním úředníkům usnadňuje problém pochopit, kdo zve koho. Někdy to dokonce pozvanému zjednodušuje vízovou proceduru.

Formulář zvacího dopisu stojí peníze. Zaplatila jsem 250 Kč (9 EUR), abych pozvala svou mámu do České republiky. Můj přítel zaplatil 25 EUR, aby mě pozval do Německa. Švédský zvací formulář nic nestojí, ale místo toho je třeba vyplnit mnoho osobních údajů (jako: kde a kdy jste se se zvanou osobou poznali a jak často jste se od té doby vídali?).

Tady to ale nekončí. Abyste dostali povolení pozvat své rodiče, partnera nebo kamarády, kteří jsou vnímáni vaším státem jako beznadějně cizí, nestačí jenom zaplatit za nesmyslný kus papíru: musíte na něm ještě doložit svou finanční zajištěnost. Co to znamená? Znamená to, že musíte doložit výpisy z účtu, údaje o platbách a kreditních kartách, a, jako by to ještě nestačilo, musíte se zavázat, že hostu zajistíte ubytování a berete na sebe odpovědnost za jeho výdaje a zdravotní pojištění, pro případ, že by...

(Olga Smirnova, 1. 12. 2007, celý text naleznete v AJ zde)

Blogeři

Olga Smirnova

Narozena v zemi Terra Incognita v minulém století. Ve věku osmi let poprvé vzata do civilizovaného světa, kde úspěšně složila zkoušku z jedení pomocí vidličky a nože. Krabičky pastelek, panenky Barbie a hotdogy uhranuly mou dětskou duši a později jsem, v zemi rozvinutého socialismu, uprostřed obilnice Evropy, přemýšlela nad tím, jak proklouznout „na druhou stranu”, nejraději navždy. Uspěla jsem? Určitě. Jsem šťastná? Dobrá otázka.

Z vůle kohosi jsem se narodila na Ukrajině. Ze své vlastní vůle žiju v České republice. Miluju nízkou šedou oblohu a nekonečnou tundru, sním o polární záři, ve svém posledním životě jsem nejspíš žila na Aljašce. Měla jsem se přestěhovat do Reykjaviku, místo toho žiju v Praze. Měla bych pást soby v údolí Yukonu, místo toho pracuju pro mezinárodní organizaci „Občanské Bělorusko”.

Žiju v tomhle malém vnitrozemském státě poslední tři roky. Po dokončení bakaláře ze sociálních prací v Kyjevě jsem se rozhodla pokračovat se studiem v zahraničí. Jenom proto, že pouze pár z nás může. Po dokončení magistra ze studií občanské společnosti v Praze jsem se rozhodla vrátit zpátky domů. Jenom proto, že pouze pár se vrací zpátky na Ukrajinu poté, co se málem usadili na „Západě”. Ale nečekaně jsem dostala pracovní nabídku. A později další. A další. A tak jsem tady uvízla.

Myra Plus

Jsme hlavně studenti, univerzitní profesoři a doktorandi, kteří pravidelně čelí problému překračování hranic mezi Ukrajinou a státy EU a legalizace našeho pobytu v Polsku. Když máme povolení k pobytu v Polsku, často zažíváme vstřícné jednání ze strany Poláků, ale podezřívavý a ponižující přístup ze strany státních úředníků. Existence hranice a přísnějších pravidel pro legalizaci pobytu migrantů v Polsku omezuje naši osobní svobodu a někdy nám znemožňuje realizovat své osobní a profesní plány. Pociťování hranice a nerovného postavení je stále přítomné v našich hlavách.

A Nonymous

V současné době se věnuji výzkumu na polsko-běloruské hranici. Raději zůstávám v anonymitě, abych chránil svůj výzkum a osobní údaje těch, kteří se ho účastní.

Miriam Santiago

Miriam Fernández Santiago, PhD. Současná oblast výzkumu: kulturní studia. Poslední publikovaná kniha: „Španělská civilizace a kultura” (2007).

Siarhei Liubimau

Siarhei Liubimau, narozen v roce 1981 v Minsku. Studoval filosofii a kulturní studia na Evropské humanitní universitě v Minsku a dokončil studia v roce 2004. V roce 2004, když byl ještě studentem, pracoval pro jednu z cestovních kanceláří v Minsku. Hned po dokončení školy se odstěhoval do Varšavy a získal magisterský titul ze sociologie v Centru pro sociální studia při polské Akademii věd). Od roku 2005 je doktorandem na Postgraduální škole pro sociální výzkum, kde se zabývá urbánní sociologií a antropologií. Žije v Polsku, ale je také zapojen do řady výzkumných a výukových projektů na Evropské humanitní univerzitě v litevském Vilniusu.

Simina Guga

„Hranice jsou škrábance přes srdce lidí dělaná cizinci klidným, nezaujatým perem, a když hranice krvácejí, sledujeme s hrůzou, jak se inkoustové čáry na mapě barví doruda.” (Marya Mannes)

Jsem pětadvacetiletá studentka žijící v Bukurešti.

Yasha Maccanico

Jsem Ital, je mi 33 let a žiju v Londýně a Španělsku po většinu času z posledních dvaceti let. Pracuji jako výzkumník pro Statewatch, výzkumné a dokumentační centrum o domácí politice v EU a jejích členských státech, a jako překladatel, jak pro Statewatch, tak pro několik soukromých firem.