Diplomová práce je tematicky rozdělena do tří částí. V první části se zabývá současnou mezinárodní migrací. Předkládá nejznámější teorie vzniku migračního proudu a jeho udržování. Mezinárodní migrace je rozdělena na typy dle motivů migrantů, větší pozornost je věnována migraci nedobrovolné. Trendy současné mezinárodní migrace jsou prezentovány na konkrétních statistických údajích. Druhá část se věnuje vývoji společné azylové politiky v rámci Evropské unie na příkladech jednotlivých dohod a smluv. V poslední části je pozornost věnována případu České republiky, především popisu konkrétních krokům azylové procedury, kterými musí každý žadatel o azyl v České republice projít.

Migrace je stejně stará jako historie lidstva. V minulosti byla zdrojem lidského pokroku, v moderní době je důsledkem urbanizace, ekonomických a populačních faktorů, ale i válek, porušování lidských práv, chudoby nebo například přírodních či ekologických katastrof.
V současné době nelze mluvit o žádné hlavní a komplexní teorii mezinárodní migrace. Jednotlivé disciplíny považují téma mezinárodní migrace vzhledem k jeho složitosti za multidisciplinární. Některé teorie analyzují mezinárodní migraci na makro jiné na mikro úrovni. Makro teorie se zabývají strukturálními podmínkami (ekonomickými, politickými, právními), které ovlivňují migrační proudy.
Mikro teorie vysvětlují mezinárodní migraci na úrovni jednotlivých aktérů či domácností. Zaměřují se na to, jak strukturální podmínky ovlivňují rozhodnutí a jednání jedinců a rodin nebo změny v komunitách. Zabývají se vazbami mezi jedinci, které mohou migraci podporovat a formovat.
Mezinárodní migrace může mít různé příčiny – touhu po zvýšení individuálního příjmu, pokus zmírnit rizika ohrožující příjem domácnosti, nábor pracovníků s cílem uspokojit poptávku po hůře placených zaměstnáních, pronikání globálního trhu do okrajových oblastí. Někdy jde o kombinaci několika důvodů. Podmínky, které migraci vyvolaly, se ale mohou v průběhu měnit, mohou vyvstat nové příčiny, které migrační proud udržují nebo ho ještě rozšíří. V této souvislosti se mluví o sítích vytvořených samotnými migranty, institucích, ziskových a neziskových organizacích, které migraci různými způsoby podporují a formují, a také o podmínkách, které se v důsledku migrace změní, a zvyšují pak pravděpodobnost další migrace – o tzv. procesu kumulativní příčiny. Migrace se postupně stává nezávislou na faktorech, které ji způsobily.
V důsledku mezinárodní migrace nastávají změny v ekonomické, sociální i kulturní oblasti - a to jak v zemi původu, tak v cílové zemi.
V této souvislosti se mluví například o tzv. social labeling některých zaměstnání. Jde o to, že některé kategorie zaměstnání s vysokým zastoupením imigrantů, získají nálepku zaměstnání nevhodného pro domácí obyvatele, což vede k další poptávce po imigrantech. Toto stigma určité profese nevychází z jeho charakteristik, ale pouze ze zastoupení imigrantů v této profesi.
Podle teorie migračních systémů vznikají migrační proudy z již existujících vazeb mezi zeměmi původu a cílovými zeměmi. Poukazuje se na koloniální minulost, politické zájmy a vlivy (například vojenské intervence), obchod, investice, najímání pracovníků nebo kulturní vazby. Systémy se vyvíjejí v čase podle toho, jak se v zemích mění politické, ekonomické a sociální podmínky.
Nedostatkem migračních teorií je, že jejich vysvětlení nezahrnují zároveň oba druhy migrace, a to jak tzv. migraci dobrovolnou, tak tzv. migraci nucenou. Je jim vytýkáno, že se snaží objasnit více příčiny dobrovolné migrace, méně už ale migrace nedobrovolné. A to v době, kdy počet uprchlíků či lidí migrujících v důsledku přírodních nebo ekologických katastrof není zanedbatelný.
Mezinárodní uprchlický režim je tvořen různými konvencemi, mezinárodními a nevládními organizacemi a zavedenými postupy. Režim zajišťuje podporu a ochranu pro ty, kteří nemohou počítat s ochranou své země. Poskytnutím azylu příslušníkovi jiného státu se tak vlastně tomuto státu dává najevo postoj mezinárodního společenství nebo druhého státu k jeho vnitřní situaci.
Definovat migranta jako dobrovolného (ekonomického) nebo jako uprchlíka se potýká s problémem, neboť „jakákoliv migrace v sobě zahrnuje prvky volby a nátlaku”. Může být především v praxi těžké určit, do které kategorie migrant patří. Motivů k migraci může být více. Kategorie se mohou překrývat, migranti mohou přecházet z jedné do druhé. Jedna forma migrace může vést k jiné.
Problém je i v samotném vymezování jednotlivých kategorií. Problém definic může například demonstrovat případ člověka, který sice není ve své zemi bezprostředně ohrožen na životě podle definice nucené migrace, ovšem životní podmínky v dané zemi mu neumožňují dosáhnout alespoň přijatelné životní úrovně. V úmluvě o právním postavení uprchlíků – tzv. Ženevské konvenci, je uprchlík definován jako osoba, „která se v důsledku událostí…nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých polických názorů. Konvence stanoví, jaké minimální právní standardy mají smluvní státy vůči uprchlíkům uplatňovat. Měla by tvořit rámec vnitrostátního azylového práva signatářských zemí, nesmí být tedy v rozporu s jejich normami.
Rozmístění mezinárodních migrantů je značně nerovnoměrné. Šedesát procent mezinárodních migrantů pobývá ve vyspělých zemích, čtyřicet procent pak v zemích méně rozvinutých. V roce 2002 bylo z celkových 175 milionů mezinárodních migrantů v Evropě 56 milionů, v Asii 50 milionů, v severní Americe 41 milionů a v Africe 16 milionů. Obecně lze prohlásit, že stávající trendy ukazují na převažující migrační proudy z méně rozvinutých a chudších zemí do zemí vyspělých. Hlavními cílovými oblastmi imigrantů jsou v současné době západní Evropa, severní Amerika a Austrálie. Dalším významným jevem je feminizace migračních proudů, ve kterých v minulosti převažovali spíše muži. Ženy spadaly většinou do kategorie sloučení rodin. Od šedesátých let jsou ženy významnou skupinou v rámci pracovní migrace.
Nejvíce žadatelů o azyl ve vyspělých zemích pocházelo v roce 2001 z Afghánistánu, Iráku, Turecka, Federativní republiky Jugoslávie, Číny (žádosti podány převážně v USA), Ruské federace, Iránu, Indie, Srí Lanky a Somálska. V rámci statistik žadatelů o azyl někdy počty žádostí o azyl neodpovídají skutečným počtům žadatelů. Je to dáno systémem podávání žádostí v některých státech, kdy je jedna žádost podávána pro více osob.
Náznaky spolupráce v oblasti přistěhovalectví a azylové politiky se objevovaly již v 80. letech. Obrat nastal uzavřením Jednotného evropského aktu v roce 1986, kdy vznikly pracovní skupiny na mezivládní úrovni zabývající se touto oblastí. Členské státy se od začátku většinou stavěly k této otázce značně skepticky, neboť ji chápaly jako oblast vyhrazenou rozhodování na národní úrovni a nebyly ochotny přenechat pravomoci společným orgánům Unie. Amsterdamskou smlouvou se rozhodování v oblasti kontroly na vnějších hranicích, azylové politiky, imigrace a justiční spolupráce v občanskoprávních sporech přesunulo z úrovně mezistátní spolupráce na úroveň rozhodování EU, konkrétněji Rady, která má rozhodovat o návrzích vypracovaných Komisí nebo členskými státy. V praxi to tedy znamená, že všechna pravidla nemusejí být přijímána konsensem, a může se proto stát, že je členský stát vázán i pravidlem, pro jehož přijetí nehlasoval.
V České republice začala být současná problematika mezinárodní migrace a jejích důsledků aktuální v roce 1990. V podstatě bez předchozích zkušeností, se musela téměř ze dne na den vyrovnávat s přílivem migrantů, jejichž počet od té doby postupně roste. Svou současnou azylovou politikou se přiblížila k normám platným v Evropské unii. V současné době pochází nejvíce žadatelů z Evropy (59 procent v roce 2001), Asie (38 procent), a Afriky (2 procenta). Oproti devadesátým letům kleslo procento žadatelů z Asie a stoupá procento žadatelů z Evropy. Pro ty je Česká republika stále více zemí cílovou. Jsou jimi především občané zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Co se týče státní příslušnosti, pocházeli žadatelé v roce 2002 většinou z Ukrajiny (16% z celkového počtu 7799 žadatelů), Vietnamu (9%), Slovenska (8%), Moldavska (7%), Gruzie a Ruska, Číny a Arménie. Podle statistik Ministerstva vnitra jsou žadateli nejčastěji muži středního věku bez rodin. Týká se to především občanů Ukrajiny, Moldávie a Vietnamu.
Od února 2002, kdy vstoupila novela Zákona o azylu v platnost (za účelem dokončení harmonizace českého azylového práva s právem EU), se snížil počet žádostí o azyl zhruba o padesát procent.
Tento institucionalizovaný nástroj se pokouší řešit důsledky mezinárodní migrace, jejíž příčiny mohou být však velmi různorodé stejně jako skupiny migrantů, kterých se může dotýkat.
Ve spojitosti s přetrvávajícími migračními proudy a s přístupy evropských zemí, užívá Jonas Widgren přirovnání převzaté od amerických vědců. Evropa jako společný dům má podle něj přední, boční a zadní dveře, kterými proudí dovnitř migranti – předními legální imigranti, bočními krátkodobí návštěvníci, experti a tranzitní migranti a zadními nelegální migranti. Čím více se budou přední dveře proudu migrantů zavírat, tím více se jich bude dovnitř tlačit dveřmi zadními.
(anotovala A.Gerstnerová)