80. a 90.léta minulého století byla léta ve znamení sílících etnických konfliktů. Tyto události napomohly tomu, aby se odborná veřejnost začala imigrační politikou více zabývat a začala formulovat vize budoucích integračních strategií. Francouzský universalistický přístup vychází z republikánské tradice rovnosti všech občanů před zákonem. Přistěhovalci dostávají francouzské občanství bez ohledu na etnické nebo kulturní odlišnosti, což je de facto politikou asimilace. Naproti tomu britský model navazuje na teorii multikulturalismu. Jeho smyslem je podpora provázaných vztahů lidí odlišných kulturních a etických kořenů a soulad v uznávaných hodnotách. Oba koncepty bývalých koloniálních velmocí se zrodily na odlišných filozofických základech a rozdílném chápání pojmů: občanství, národnost, pluralismus, autonomie, rovnost, veřejný pořádek a tolerance.
 
V 80. a 90. letech také zesílily aktivity etnických a minoritních skupin bojujících za svá práva ve společnosti, která opětovně začala vykazovat určité znaky xenofobie a rasismu.
Příchod imigrantů do rozvinutých zemí západní Evropy nebyl v polovině minulého století považován za nějaký zásadní problém. Naopak imigrační politika evropských zemí byla zejména vůči zahraničním náborovým pracovníkům velmi nakloněna. Do politické diskuse se imigrační politika dostala až s nástupem ekonomických krizí, kdy si obyvatelé hostitelských zemí přítomnost imigrantů začali více uvědomovat. Francie na vniklou situaci odpověděla zavedením institutu občanství, který imigrantům sliboval poměrně rychlé zařazení do politického života ve společnosti. Velká Británie šla cestou upevňování interkulturních vztahů, založených na antidiskriminačních  principech. Antidiskriminační principy byly legislativně zakotveny ve všech sférách společenského života (zaměstnání, vzdělávání, bydlení…) od roku 1976 (Race Relation Act). 

Francie a Velká Británie implementovaly sice radikálně odlišné imigrační politiky, nicméně obě jsou zúžené na perspektivu národního státu. Autora překvapuje, že i přes relativně největší zkušenosti bývalých koloniálních velmocí s mezinárodní migrací, je to právě Francie a Velká Británie, kdo vznáší nejvíce výhrad k vizi společné evropské imigrační politiky. Již nějakou dobu je přitom zřejmé, že imigrační politika aplikovaná striktně v rámci národních států se stává stále více nevyhovující. Podle autora jen prohlubuje již existující problémy. V případě Francie a Velké Británie, stát v 80. letech minulého století téměř ztratil kontrolu nad oblastí sociální ochrany etnických minorit, která je má ochránit před pádem pod hranici chudoby. Tato skutečnost je podle autora příčinou mnohých kultulturních dilemat ve společnosti.

Autor rovněž poznamenává, že neexistuje konsensus o tom, jak řešit imigraci a následnou integraci imigrantů do majoritní společnosti. Vždy to závisí na tradicích a specifických zájmech té které země. Za jistý nedostatek považuje autor skutečnost, že do imigračních politik zemí Evropské unie nejsou v patřičné míře zakomponovány mezinárodní aspekty (migrace je podle autora jev, který překračuje hranice národních států, a proto si žádá implementaci společné evropské politiky). Doslova mluví o neschopnosti členských států EU přizpůsobit se aktuálnímu mezinárodnímu vývoji (imigračním trendům a potřebám přistěhovalců). Přitom právě nalezení konsensu nad společnou imigrační a integrační politikou, založeném na vyšších idejích, než jaké nabízí národní stát, by podle Adriana Favella bylo nejpraktičtějším řešením současné situace. Autor si je ovšem vědom obtížnosti takového konsensu dosáhnout s ohledem na „path dependecy“ (tradičních praktikách) národních států. 

Autor publikace rovněž poukazuje na určitý posun hodnot imigrantů, kteří dnes volají spíše po dodržování práv, než po společenské a politické asimilaci v hostitelské zemi. Zejména se jedná o svobodu pohybu, právo na práci a právo na sociální ochranu. Jak Francie, tak Velká Británie by si tento posun měla podle autora uvědomit.

Publikace Adriana Favella se snaží vnést jasno do jedné z klíčových oblastí veřejné politiky -  integrační politiky imigrantů a nových etnických skupin do majoritní společnosti, a to porovnáním naprosto odlišných konceptů dvou nejvýraznějších koloniálních velmocí Evropy- Francie a Velké Británie.

Text je psán v progresivním duchu, autor si uvědomuje, že tradiční koncepty imigračních politik Francie a Velké Británie nebudou déle udržitelné. Politické stability a sociální koheze je možné dosáhnout jen tehdy, když si koloniální státy uvědomí nezbytnost mezinárodní spolupráce. Zahleděnost do sebe a vlastních tradic a pseudonárodních zájmů podle Favella nikam nevede.

Naučnou publikaci Philosophies of integration: Immigration and the idea of citizenship in France and Britain vydalo v roce 2001 newyorské nakladatelství PALGRAVE v již druhém vydání. Kniha má 289 stran, je vázaná a můžete si ji vypůjčit v knihovně Multikulturního centra Praha.