Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Recenze knihy Etnická rozmanitost ve škole: stejnost v různosti

Recenze knihy Etnická rozmanitost ve škole: stejnost v různosti

30. 6. 15
Zdroj: migraceonline.cz
Téma: Integrace

Jak se s rostoucím počtem žáků migrantů proměňuje charakter školních tříd? Jaké strategie integrace volí žáci migranti v rámci své školní třídy? Co je zdrojem školního úspěchu a aspirací druhé vietnamské generace v České republice? Jakou roli má vzdělávání v procesu začleňování migrantských rodin?

Jarkovská, L. [et al.]: Etnická rozmanitost ve škole: stejnost v různosti. Praha: Portál, 2015. 256 s. ISBN 978-80-262-0792-4 (brož.)

Etnicka_rozmanitost_obr.jpg V roce 2015 vyšla v nakladatelství Portál kniha s názvem „Etnická rozmanitost ve škole: stejnost v různosti“, která se věnuje tématu vzdělávání dětí z rodin migrantů a etnických menšin na školách v České republice a s tím také spojené integraci do české společnosti. Kniha čtenáři otvírá příběhy dětí, které se liší od zbytku školní třídy tím, že se narodily v jiné zemi a mluví odlišným mateřským jazykem nebo se narodily tady, ale jejich rodiče jsou cizinci nebo tím, že jsou Romové. Ústředním tématem knihy je vztah etnicity a vzdělávání v jeho širším významu. Na vztah těchto dvou kategorií se prostřednictvím knihy můžeme podívat z různých úhlů a rovin; prostřednictvím každodenního dění ve školní třídě (mikrosociologická rovina), skrze vztah rodič-dítě nebo prostřednictvím analýzy vzdělávacích politik (makrosociální rovina).

Publikace vznikla na základě sociologického etnografického výzkumu, který probíhal v letech 2012 až 2014. Kolektiv autorek a autorů pochází z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Vedle Lucie Jarkovské, Kateřiny Liškové, Jany Obrovské a Adély Souralové, jejichž teoreticko-metodologické a empirické kapitoly tvoří pomyslné jádro knihy, jsou autory dalších kapitol Petr Mareš, František Černín, Michaela Stejskalová a Barbora Hubatková.

Knihu tvoří celkem devět kapitol a je členěna do dvou pomyslných částí. První kapitola představuje teoreticko-metodologický rámec výzkumu etnicity ve školním prostředí a je uvedením do následujících empirických kapitol. Druhá, třetí a čtvrtá kapitola jsou spolu tematicky propojeny, zabývají se etnicitou ve školní třídě z pohledu učitelů a žáků. Pátá a šestá kapitola představují samostatnou případovou studii vzdělávacích aspirací vietnamských dětí druhé generace a jejich rodičů a tematicky odbočují od předchozích kapitol. Centrem dění již není škola a prostředí školní třídy, jak evokuje název knihy. Obě kapitoly posouvají záběr knihy ze školních lavic k tématu vzdělání a vzdělávání obecně a to skrze perspektivu vztahu rodičů a jejich dětí. Poslední tři kapitoly jsou řazeny k pomyslné druhé části knihy. Nevychází z primárních dat nasbíraných v rámci výzkumného projektu, ale přináší kontext pro zjištění předchozích kapitol a argumenty knihy. Celkově kapitoly otvírají téma vzdělávání a etnicity z mnoha různých rovin, ale tvoří do sebe zapadající celek.

Autoři pracují s následující tezí, jež prostupuje celou knihou: V první třetině 20. století postupně zmizela z České republiky etnická a národní jinakost, společnost se vlivem historických změn po druhé světové válce stala etnicky homogenní. To nyní ovlivňuje přístup veřejnosti i státních institucí k menšinám a migrantům. Národnostní složení obyvatel se sice od 90. let pozvolna proměňuje, obecnému vnímání nadále dominuje stejnost.

Přístup majority k „jiným“ autorky pojmenovávají jako „očekávání stejnosti“, což je přístup charakteristický pro českou společnost stejně jako pro náš vzdělávací systém.

První kapitolu můžeme číst jako stručné teoreticko-metodologické uvedení do studia etnicity ve školním prostředí a školní etnografie. Hlavní otázka, jež si etnografický výzkum kladl, zní, jakou roli hraje etnicita a zkušenost migrace ve vzdělávacím systému a to z perspektivy sociálních aktérů (rodičů, vyučujících a dětí). K etnicitě je přistupováno v duchu interpretativního sociologického paradigmatu. Není chápána jako stálý soubor charakteristik jedince či skupiny, ale představuje kontextuální, vyjednávanou a proměnlivou kategorii. Ve školní třídě může být proto v různých situacích různě vyjadřována a interpretována. Takové teoretické pojetí vyžaduje vhodnou metodologii zachycující mikrosociální procesy ve třídě, tou je právě etnografie. Kapitola představuje metody a techniky užité ve výzkumu (zúčastněné/nezúčastněné pozorování, hraní sociálních her zaměřených na skupinovou dynamiku atd.). Vedle participativní etnografické metody autoři pracují také s kvantitativními daty z výběrového šetření, které vychází z rozhovorů s učiteli a řediteli vybraných základních škol (jeho výsledky popisuje čtvrtá kapitola).

Stejnost navzdory různosti

Druhá kapitola vychází z rozhovorů s vyučujícími. Klade si otázku, jak učitelé reflektují proces výuky v etnicky smíšených třídách. Odpovědí na tuto otázku je strategie „stejnost navzdory různosti“. Vietnamské, ukrajinské a ruské děti patřily k nejpočetnějším skupinám migrantů ve školách, v nichž byl prováděn výzkum. Navzdory etnické heterogenitě zkoumaných tříd podle autorek vyučující nijak nezohledňují specifika práce v etnicky heterogenní třídě. Etnicita žáků migrantů zůstává pro vyučující neviditelná (identifikují pouze jazykovou jinakost, která však u většiny žáků brzy mizí). Odlišnosti žáků migrantů jsou učiteli vnímány jako individuální problémy konkrétního dítěte, nikoliv jako okolnosti vyplývající ze zkušenosti migrace, kterou by měli zohlednit ve své praxi. Zcela opačný přístup zastávají k etnické jinakosti romských žáků. Etnicita Romů je pro učitele ve vzdělávacím procesu nepřekonatelná. Etnická homogenita školních tříd v České republice je podle autorek umocňována nejen segregační praxí pramenící z diferenciace základních a praktických škol. Autorky upozorňují na selektivní používání kategorie sociálního znevýhodnění, která se vztahuje na žáky migranty i romské žáky z vyloučených lokalit. Jejím prostřednictvím některé školy získávají finanční prostředky (a zaměřují se tak na „jiné žáky“), jiné ji odmítají. Segregační princip je zakotven už v systému financování škol – na specifické finanční zdroje může dosáhnout pouze škola, jež má určité množství sociálně znevýhodněných žáků/žáků cizinců. Určitý typ žáků se tak postupně koncentruje v určitém typu škol.

Zapadnout a nelišit se

Jak se s rostoucím počtem žáků migrantů proměňuje charakter školních tříd? Jaké strategie integrace volí žáci migranti v rámci své školní třídy? Na tyto otázky hledá odpověď třetí kapitola, která vychází z výzkumu ve třech třídách dvou pražských základních škol s vysokým podílem dětí cizinců. V kapitole jsou postupně představeny případy tří tříd, kam spolu s českými dětmi chodí také žáci s ruským, ukrajinským a vietnamským původem. Rozdíly mezi jednotlivými třídami ukazují, že etnicita může být kategorií, jež u různých žáků v různých situacích může nabývat různých významů. Autorky ji proto chápou jako fluidní proměnlivou kategorii, která je vždy ve vztahu s dalšími atributy jedince jako třeba sociální status, jednotlivé typy kapitálu atd. Etnicita tak například může v určitém kontextu zvyšovat sociální status jedince, protože funguje jako svého druhu kulturní kapitál (znalost jazyka, cestování rozhled). Jindy zůstává neviditelná nebo naopak prohloubí/zdůvodní nízký sociální status nebo problémovost žáka. V případě dvou představených tříd, které navštěvují čeští a ruskojazyční žáci se hlavní pozornost obrací na jazyk. Mluvení rusky v jedné ze zkoumaných tříd představuje morální problém, který legitimizuje stigmatizaci ruských žákyň, které mezi sebou nemluví česky. Hlavní strategie inkluze žáků migrantů představují v jednotlivých třídách nápomocnost ostatním, neviditelnost v případě vyhýbání se konfliktním situacím u vietnamského žáka, perfektní zvládnutí jazyka u ruských a ukrajinských žákyň. Přestože se čeští žáci ve skupinových rozhovorech a hrách prezentují jako tolerantní, kosmopolitní a zdůrazňují svůj individualistický přístup k cizincům, kategorizují své cizojazyčné spolužáky na základě jejich schopnosti eliminovat jinakost a splynout.

Úspěšný recept na integraci do kolektivu třídy pak jednoznačně představuje strategie „zapadnout a nelišit se“.

Čtvrtá kapitola, vychází z kvantitativního šetření mezi vyučujícími a řediteli základních škol s vyššími počty dětí z etnických menšin a migrantů. Tematicky navazuje na druhou kapitolu. Obě kapitoly přinášení obdobná zjištění o postojích učitelů; učitelé se vztahují jinak k odlišné etnicitě romských žáků a dětí cizinců. Etnicita dětí migrantů není vnímána jako zdroj odlišnosti a není podstatná pro hodnocení jejich výkonu. Etnicita romských žáků je naopak učiteli vnímána velmi negativně a to především skrze postoje ke vzdělání jejich rodičů. Z šetření vyplývá, že za výkonem, aspiracemi a integrací minoritních dětí do školního kolektivu jsou spatřovány jako určující charakteristiky integrace jejich rodičů. Tam kde se hodnotový přístup rodičů ke vzdělání blíží přístupu české střední třídy (píle, sebezapření, investice do budoucna) převládá pozitivní hodnocení žáků.    

Lepší než nejlepší

Pátá kapitola je odpovědí na otázku, co je zdrojem školního úspěchu a aspirací druhé vietnamské generace v České republice. Představuje pohled vietnamských rodičů (první generace) na vzdělání v kontextu jejich migrace a rodičovských strategií. Lepší život a vzdělání dětí představuje pro vietnamské rodiče hlavní důvod k migraci. Hlavním úkolem rodičů v České republice je poskytnutí ekonomického kapitálu, který má být jejich dětmi proměněn v kapitál kulturní, jenž má zajistit kvalitní startovní pozici na trhu práce. Hlavní ambice vietnamských rodičů, které přenášejí na své děti, je překonat stigma cizince, tj. překonat znevýhodněnou pozici dětí migrantů ve společnosti skrze vzdělání („musí být lepší než nejlepší“) a následně trh práce (kde musí nabídnout více než ostatní, protože jsou jiní). Jde také o překonání stigmatu stánkaře tj. vymanění se z migrantských ekonomik. Pracovní zkušenost rodičů má být pro děti odstrašující případ, který je zároveň hnací silou kupředu.

Šestá kapitola pak představuje perspektivu vietnamských dětí a odpovídá na otázku, jakou roli má vzdělávání v procesu začleňování migrantských rodin. Vzděláváním je myšleno neformální vzdělávání vietnamských dětí – skrze jejich výchovu prostřednictvím českých chův (tedy vzdělání v nejširším smyslu slova nabyté výchovou nikoliv školním kurikulem). Jak je to s integrací vietnamských rodin, pokud výchova a hlavní péče o děti přechází na české chůvy? V důsledku intenzivního pracovního života, kterému čelí první generace vietnamských migrantů v ČR, jsou vietnamští rodiče nuceni delegovat péči o své děti na české chůvy. Autorka upozorňuje, že najímání českých chův nepředstavuje primárně integrační strategií, ale nejsnazší cestu k harmonizaci pracovního a rodinného života. Zprostředkovatelkou mezi rodinou a českou majoritou se stává nejdříve chůva, následně tato role (tlumočníka- zprostředkovatele) přechází na dítě, které na rozdíl od jeho rodičů ovládá jazyk a orientuje se v české společnosti. Autorka představuje chůvy jednak jako „most do majority“. Ten však v některých případech může způsobit dočasné odcizení mezi dítětem a rodičem, stejně jako jeho původní kulturou a jazykem. To sebou přináší řadu ambivalencí a nezamýšlených důsledků.  

Sedmá kapitola je obecnou přehledovou kapitolou, která představuje základní koncepty a teorie v oblasti vzdělávání a migrace v evropském kontextu. Obsahuje také stručný přehled základních kvantitativních údajů o dětech migrantů na českých školách.  

Osmá kapitola přibližuje historický kontext etnického složení České republiky. Snaží se připomenout, že v období první republiky a mezi dvěma světovými válkami měla třetina obyvatel na našem území jinou než českou národnost. Skrze historické ohlédnutí popisuje, proč vymizela z naší kolektivní paměti někdejší etnická rozmanitost. Kapitola se zároveň věnuje historii příchodu dnešních migrantů na území v ČR.

Absence krajských vzdělávacích politik vůči menšinám a migrantům

Poslední devátá kapitola přináší kritickou analýzu současných vzdělávacích politik na úrovni státu a krajů. Autoři si všímají nekonzistentního užívání klíčových pojmů „sociální znevýhodnění“ a „speciální vzdělávací potřeby žáků“, jež tvoří jádro vzdělávacích politik zaměřených na menšiny a cizince. Největší nekonzistence se objevují v krajských  koncepčních dokumentech. Potvrzují je také výsledky rozhovorů s učiteli v druhé kapitole, kteří užívají tyto kategorie rovněž nepřesně. Podle autorů krajské dokumenty dále nerozvíjejí obecné záměry MŠMT, nevytvářejí své vzdělávací politiky vůči menšinám a migrantům, spíše kopírují obecná opatření celostátních dokumentů. Fakt, že na úrovni státu existuje množství zpracovaných koncepcí, které vzdělávací potřeby dětí migrantů/menšin řeší, přivádí autory k závěru, že jde spíše o formální snahy, které se však zatím neodrážejí v praxi.

Jedním z klíčových závěrů knihy je, že etnicita (migrantů či romských žáků) čelí ve vzdělávacím systému značné segregaci (viz závěry druhé, třetí a čtvrté kapitoly). „Očekávání stejnosti“ je princip všudypřítomný v českém školství. Vyučující zpravidla neuplatňují žádné pedagogické metody odrážející heterogenní povahu třídy.

Podle autorů by se školy měly naléhavě vyrovnat s otázkou, jak se ve své praxi vypořádat s jinakostí a různorodým žákovským kolektivem. 

Nejedná se o první publikaci upozorňující na tento problém. Dosud však kritika vycházela především z publikací, které se věnují tématu vzdělávání romských žáků. Velký přínos knihy vidím v jejím širším analytickém záběru, který se zaměřuje na etnickou jinakost jako takovou a srovnává přístupy škol k různým typům etnicit (žáci migranti/romští žáci), nejen k romským žákům. Jak ukazuje druhá kapitola, v českém školském systému se objevují podobné segregační tendence v případě romských žáků i žáků migrantů. Žáci migranti jsou postupně koncentrováni v několika specializovaných školách a většina školních tříd v České republice zůstává etnicky homogenních.   

Kniha otevírá aktuální témata, která mohou oslovit široké publikum z řad odborníků na poli vzdělávání a integrace (pedagogů, neziskových organizací), sociálních vědců, ale i neodborné veřejnosti. Je napsána jazykem, který je přístupný i čtenářům mimo akademické prostředí. Obzvlášť empirické kapitoly jsou velmi čtivé a prostoupeny množstvím citací „z terénu“, které čtenáře vtáhnou do děje. Velkým přínosem pro mnohé čtenáře je všudypřítomná  kritická perspektiva, která problematizuje samozřejmý předpoklad etnické homogenity české společnosti a ukazuje, jakým způsobem se „očekávání stejnosti“ promítá ve školních třídách a českém školství obecně. Celkově je kniha cenným příspěvkem do aktuální odborné diskuse v oblasti vzdělávání i na poli domácího kvalitativního výzkumu.
Klára Vomastková

Klára Vomastková je absolventkou magisterského studia sociologie a filozofie na Palackého univerzitě v Olomouci, studuje postgraduální program sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Mezi témata jejího výzkumného a profesního zájmu patří etnické menšiny, sociální marginalizace, integrace a vzdělávání.



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect