Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Studie: nucená kriminalita v ČR

Studie: nucená kriminalita v ČR

Nucená kriminalita, respektive obchod s lidmi za účelem nucené kriminality a nuceného žebrání je jedním z nových nebo málo diskutovaných témat v oblasti (ekonomické) migrace, kterými se zabývá evropská směrnice o prevenci obchodování s lidmi z roku 2011 [1]. Nucené kriminalitě postupně začíná být v členských státech věnovaná pozornost, přičemž problémy, se kterými se v tomto ohledu státy potýkají, bývají velmi podobné. Zejména se jedná o určení hranice, zda se opravdu jedná o donucení ke kriminální činnosti a pachatel má být posuzován jako (potenciální) oběť. Jako těžko řešitelné se rovněž ukazuje nastavení systému komunikace s těmito pachateli/oběťmi a vůbec identifikovaní těchto případů, a to ať již v počátku jejich šetření nebo i v pozdější fázi.

S postupnou pozorností, které se nucené kriminalitě dostává, se jasněji rýsují oblasti, které jsou pro tuto problematiku typické. Zejména se jedná o: nucené žebrání, kriminalitu spojenou s bankomaty, krádeže kabelek, prodej padělaných DVD, podvody v oblasti sociálních dávek, podvodné svatby a výroba drog, zejména pěstování cannabis. Z těchto forem je pak nejčastěji zaznamenáno nucené žebrání a nucená práce v oblasti pěstování cannabis. V souvislosti s pěstírnami cannabis Antislavery International (2014) zmiňuje nejen trend významného nárůstu za poslední roky (z 3000 odhalených pěstíren v roce 2008 na téměř 8000 v roce 2011), ale i skutečnost, že tyto kriminální aktivity, které jsou z velké míry spojené s vietnamskou populací [2], poukazují, že jedna z častých cest těchto Vietnamců ve Velké Británii (a i v jiných státech západní Evropy) je i skrze Českou republiku, která pro ně byla vstupní zemí do Evropy a nezřídka i zemí, kde se již s nějakým druhem pracovního vykořisťování setkali.

Tato studie pojednává téma nucené kriminality v ČR, které dělí do dvou provázaných leč specifických podkapitol. V první z nich se zabývá nuceným žebráním v ČR, tedy tématem, které je v perspektivě zahraniční migrace významné především z důvodu, že oběťmi jsou nezřídka děti a dospívající ze zemí jihovýchodní Evropy, které jsou k žebrotě nuceni skrze značně propracované taktiky organizovaného zločinu. Ten pak operuje v různých zemích EU. Druhá část se zaměřuje na téma nucené kriminality, kterému začala být v ČR věnována (okrajová) pozornost v několika posledních letech, a to především díky medializované kauze tzv. zazděného vietnamského zahradníka, který pěstoval konopí. Studie proto rozebírá zásadní aspekty, které se k nucené kriminalitě zahraničních pracovníků váží – a to od legislativního nastavení až po problematiku řešení konkrétních kauz.

Část první: Žebrání a nucené žebrání v České republice

Žebrání jako takové není v ČR trestným činem, jeho existenci většinou upravují vyhlášky jednotlivých obcí. Jednotnou definici toho, co je a není žebrání, stát nepoužívá. Obce si proto někdy vymezují obsah žebrání samy, někdy opisem toho, co za žebrání nepovažují (např. brněnská vyhláška č. 6/2010 [3]) či co je žebrání více nerozebírají a postupují výčtem, kde je zakázáno žebrat (viz např. Vyhláška hl. m. Prahy 14/2000).  Nejčastěji bývá zakázáno žebrat v MHD a jejích zastávkách a okolí těchto zastávek, u muzeí, divadel, v centru měst. Povoleno bývá někdy žebrání u kostelů a na okraji měst. Žebrání s hudební produkcí bývá někdy tolerováno [4]. Na konci roku 2012 přijala sněmovna návrh o možnosti vykázat z města až na tři měsíce osobu, která se dopustila opakovaně přestupku žebrání v místech, kde to obecní vyhlášky zakazují.

Trestným činem se žebrání, respektive přinucení k žebrání, v ČR stává pouze v případě prokázání, že se jedná o tzv. „jinou formu vykořisťování", která spadá pod trestný čin obchodu s lidmi. Ten je upraven v § 168 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník. První a druhý odstavec definuje obchod s lidmi následovně:

(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.


(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání.

Za jiné formy vykořisťování uváděné v písmenech e) pak lze považovat právě drobnou trestnou činnost či žebrání za podmínek, že při něm dochází k vykořisťování dítěte. Z rozdílu mezi odstavcem 1 a 2 je pak patrné, že vyjmenovaným situacím nemusí docházet proti vůli dítěte a, na rozdíl od osob starších 18 let, nemusí být použito ani násilí, pohrůžky, ani lsti, využito omylu, tísně nebo závislosti.

Přestože nucená žebrota zdá se není v ČR ve větší míře zastoupena (viz dále), věnovala česká státní správa (z podnětů nevládních organizací zabývajících se touto problematikou a ve spolupráci s policií a příslušnými orgány, které se tímto tématem zabývají) poměrně velkou pozornost vytvoření podrobného návodu postupu veřejné správy v případě žebrání dětí a dalších podobných aktivit. Tento návod je dobře zpracován v příručce Obchodování s dětmi - doporučení pro postup orgánů veřejné správy (2011). Za pozornost stojí, že deklarovaným leitmotivem příručky je, že postup všech orgánů veřejné správy při kontaktu s dítětem (zejména dítětem – cizincem) by měl být takový jako by se jednalo o oběť obchodu s lidmi, a to do doby než bude případně potvrzen opačný závěr [5].

Stručné shrnutí doporučovaného postupu v případě, že služba pořádkové policie v rámci výkonu hlídkové služby, kontrolní akce nebo na základě oznámení, nalezne dítě-cizince, které je podezřelé z činu jinak trestného, provinění nebo přestupku, je následující:

Policie dítě zadrží (nejčastěji k tomu v praxi u žebrání dochází na základě podnětů od občanů) → přivede dítě na služebnu a v případě, že je mu více než 15 let, zahájí s ním přestupkové řízení → zajistí přítomnost pracovníka OSPODu (Orgánu sociálně-právní ochrany dětí) [6], [7] případně, pokud policisté vědí o práci nevládních organizací v případě dětí cizinců, kontaktují i NNO či přímo Zařízení pro děti cizince (k jeho funkci viz dále) (ZDC), které většinou zařizují v případě potřeby i tlumočníka. (Pokud policie NNO či ZDC nekontaktují, většinou jsou kontaktovány následně skrze OSPOD)  →  Pokud předvedené dítě není doprovázeno zákonným zástupcem, plní funkci opatrovníka za dítě OSPOD, a to až do doby, než je dítě předáno zákonnému zástupci nebo než je dítěti stanoven opatrovník soudem. → OSPOD se snaží najít rodiče dítěte, rovněž kontaktuje ambasádu země původu zadrženého dítěte, která v tomto bývá nápomocná [8]. (Ambasádu nekontaktuje pouze v případech, že z informací dítěte vyplývá jeho zásadní ohrožení v zemi původu.) → Děti-cizinci nejsou předáváni nikomu jinému než zákonnému zástupci (podrobně k této problematice viz dále), kterého vyhledávají pracovníci OSPODu, a to často za mezinárodní spolupráce jim podobných zařízení v zemi původu dítěte. Rolí  OSPODu je rovněž prošetřit, jak rodiče vykonávají svoji rodičovskou povinnost → Pokud se jedná o ohrožení dítěte a/nebo není možné, aby se o dítě postaral zákonný zástupce, podává pracovník OSPOD návrh na předběžné opatření (dále jen PO) podle § 76 nebo § 76a občanského soudního řádu (Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Po vydání PO je dítě umístěno do zařízení, které mu poskytne na přechodnou dobu zázemí a bezpečí. V případě dětí cizinců se do roku 2012 jednalo o Zařízení pro děti cizince nazývaného Modrá škola, které se nacházelo v Praze. Během jejich pobytu zde se zjišťovalo, v jakém jsou psychickém stavu, jaké mají vzdělání atp. Z Modré školy pak bývaly děti přemístěny do Zařízení pro děti cizince Permon, kde pobývaly dlouhodobě a mohly navštěvovat školu. V roce 2012 byla tato praxe, na základě problémy vyskytujících se v Zařízení pro děti cizince Permonu (geografická i sociální izolace, nedodržování předpisů ve vztahu k dětem, pravděpodobně neřešené sexuální delikty atp.), změněna a Permon byl zrušen. Zároveň byla v roce 2011 přijata nová koncepce péče o nezletilé bez doprovodu. Děti by v současnosti měli být po přijetí umístěny do Zařízení pro děti cizince, diagnostický ústav, dětský domov se školou, výchovný ústav, středisko výchovné péče, základní škola a praktická škola, se sídlem v ulici Radlická na Praze 5.  Poté by měly být, pokud je to možné, navráceny do rodiny, či pokud to možné není nebo je o děti dlouhodobě třeba pečovat, do příslušného dětského domova. V těchto případech je snahou umisťovat děti primárně do zařízení dle místa pobytu. To, zda jsou poslány do dětského domova v Rumunsku/Bulharsku nebo v ČR závisí na míře spolupráce OSPODů a ambasád, zjednodušeně se dá říct, pokud ambasády nevyvíjí příliš tlak na to, aby bylo dítě odesláno do země původu, je v ČR v současnosti tendence – s ohledem na lepší zájem dítěte – ponechat děti v ČR. Na tomto místě je třeba přiblížit českou praxi, kdy stát nese veškeré náklady spojené s životem nezletilých bez doprovodu do věku 18 let a v případě, že se soustavně připravují na budoucí zaměstnání (tedy studují) až do věku 26 let!

Závěrem k celému procesu postupu veřejné správy je třeba zdůraznit, že první a nejdůležitější zásada má být „nejlepšího zájmu dítěte“, díky kterému může být výše popsaný a ve zmiňované příručce podrobně rozpracovaný postup měněn.  Podrobně k postupu veřejné správy pak viz citovanou příručku Obchodování s dětmi - doporučení pro postup orgánů veřejné správy. Pohled do praxe pak ukazuje, že policie si žebrajících dětí začne všímat spíše až na základě podnětů občanů nebo v případě dalších problémů. Na druhou stranu jsou policisté o vhodném postupu opravdu většinou informováni a kontaktují mimo OSPODU i NNO či Zařízení pro cizince, které již mají praxi v tom, jak postupovat. A přestože v praxi OSPODů byl spatřován prostor pro zlepšení, v zásadě v praxi k doporučeným postupům dochází.

Rozsah žebroty a nucené žebroty

Ačkoli mezinárodní šetření ukazují, že většina dětských linek důvěry přijímá telefonáty od migrujících dětí, které se velmi často svěřují s problémem svého zneužívání k žebrání (Vasquezová, 2007 dle Míčková 2012, s. 10), pracovnice českých linek důvěry tuto skutečnost v ČR nepotvrzují ba dokonce se dle svých slov s tímto problémem na telefonní lince ani nesetkávají. Ovšem rozsah žebrání, natožpak žebrání dětí, není v ČR téměř vůbec zpracován. Jedinou výjimku tvoří etiologický výzkum žebráků v ČR ze začátku tisíciletí, který analyzoval žebráky podle věkového složení, přičemž z celkového počtu pozorovaných žebráků bylo 3,08 % dětí ve věku do 15 let, a z toho 33 % cizinců (Vančatová, Butovskaya, Pavelková, 2003, s. 11). Bohužel druhou věkovou hranici autorky rozšířily na 15-35 let, v této skupině bylo 15,3 % žebráků a 20 % z nich byli cizinci. Podle výsledků tohoto výzkumu se žebráci-cizinci vyskytovali v naprosté většině v Praze, přesto cizinci mezi žebráky netvořili v Praze většinu, jednalo se zhruba o čtvrtinu ze všech pražských žebráků. Na rozdíl od českých žebráků, kde bylo mužů-žebráků třikrát více než žen, žebráci-cizinci byli zhruba generově vyrovnáni. Ovšem, mezi českými žebráky nebylo ani jedno dítě, aktivně žebrali zejména rumunské (případně bulharské) děti a mladiství. Co se týče popisu žebráků cizinců, uvádí výzkum následující:

Zvláštní pozornost musíme věnovat přítomnosti žebrajících cizinců v Praze. Jsou to především rumunští Romové. Na rozdíl od Čechů, kteří žebrají celý rok, tyto skupiny přijíždějí do Prahy především v létě a v období vánoc. Žebrají hlavně ženy a děti nebo handicapovaní. Jsou dobře organizovaní. Často používají pro komunikaci mezi sebou mobil. Na rozdíl od Čechů jsou velice dotěrní, neodbytní, často tahají chodce za oděv. Po oslovení odmítají komunikovat. Většinou jsou schopni pojmenovat jakékoliv město, kde probíhá válečný konflikt (Kosovo, Sarajevo atd.). Část žebrajících rumunských žen nosí s sebou kartičku s písemnou žádostí o peníze. Převážná většina těchto žebráků chodí, na jednom místě sedí jenom ženy s malými dětmi (do 2 let). Jedna rodina, kterou jsme pozorovali delší dobu, žebrala pohromadě. Na zemi seděla matka s malým dítětem a asi 15-20 metrů od ní žebrali její dva synové - asi 5 a 10 roků staří. Tato rodina (děti) přijímala i jídlo (ovoce). Některé z jiných dětí jídlo odmítaly, chtěly peníze. Někteří z těchto žebráků se pohybují v restauracích rychlého občerstvení (McDonalds, KFC). Tam žádají o peníze s kartičkou (písemná žádost), pokud jim peníze odmítnou dát, ukazují na jídlo a žádají jídlo.

Další skupinou cizinců jsou děti, které většinou chodí ve dvojicích ve vagónech metra. Zpravidla jeden hraje na harmoniku a druhý vybírá peníze do kelímku. I když v Praze převažují žebráci - Češi, sdělovací prostředky vyvolávají u obyvatelstva dojem, že žebrají hlavně cizinci. (Vančatová, Butovskaya, Pavelková, 2003, online zdroj – nestránkováno)

Výpovědi právníků a sociálních a terénní pracovníků nevládních organizací pak v oblasti žebroty a nucené žebroty dětí popisují následující situaci. Žebrající děti – cizinci, u kterých existuje podezření, že se jedná o nucenou práci, se v České republice vyskytují, ovšem v poměrně omezeném počtu – v současnosti i minulosti se jednalo pravděpodobně pouze o jednotky osob, pouze v období mezi lety 2006 – 2009 šlo o jednotky až desítky osob.

V devadesátých letech se Český republika poprvé setkala s fenoménem žebrajících dětí cizinců – pokud byla případům věnována pozornost, byly děti odejmuty rodině (či opatrovníkům) a poslány do diagnostických ústavů [9]. Tato praxe se ale ukázala jako zcela neúčinná, protože děti utíkaly zpět ke svým blízkým/známým. Výraznější obrysy dostal problém nucené žebroty dětí-cizinců kolem roku 2006, kdy v ČR, převážně v Praze, začala operovat skupina dětí z Rumunska a Bulharska, které byly vysílány žebrat do turistických zón. Žebrání bylo spjato i s prostitucí dospívajících dívek. Praxi toto vedlo až k absurdním situacím, jedna právnička z NNO, popisoval dokonce případ, kdy 17 letá Bulharka, která toho času pobývala v Zařízení pro děti cizince, dostala pokutu za prostituci, přestože jí podle jí předložených dokladů bylo teprve 17 let, teprve při druhém zachycení ověřila policie její věk.

Co se týče postupu vůči dětem, byla praxe zhruba do roku 2008 následující. Policie žebrající děti většinou na popud občanů zadržela a kontaktovala OSPOD a ambasádu s krátkou informací, co se stalo včetně jména dítěte. Poté přišel tzv. zmocněný zástupce, který se prokázal plnou mocí od zákonných zástupců. Soud následně zrušil předběžné opatření o umístění dětí do Zařízení a děti mu vydal. Vzhledem k platným mezinárodním smlouvám nebyla ani nutná superlegalizace předmětné plné moci. V této situaci proto nebylo třeba zkoumat pravost podpisu rodičů na dokumentech zmocňující k péči o dítě. V praxi se ovšem ukázalo, že zejména pro bulharské děti chodí stále stejný zmocněný zástupce, který byl dle svědectví pracovníků nevládních organizací napojen na bulharskou ambasádu. Tato situace by naznačovala, že pracovníci bulharské ambasády volali někomu, kdo byl napojen nějakým způsobem na skupinu, která žebrotu dětí organizovala. Děti, které byly vyzvednuty „zmocněnými zástupci“ se znovu vracely žebrat. Vzhledem k podezření některých soudců, že by se v případě těchto dětí mohlo jednat o nucenou práci, nechtěli, zejména když se scénář stejné situace opakoval stále znovu, tito soudci děti zmocněným zástupcům dále vydávat, protože se dle nich nejednalo o postup v souladu s principem “nejlepšího zájmu dítěte“ (viz Úmluva). Z právního hlediska se proto hledal způsob, jak tuto situaci řešit. Ministerstvo spravedlnosti pak  doporučilo výklad, kterým dovodilo, že rodičovská zodpovědnost je nepřenositelná, tudíž dítě nelze vydat pouze na základě plné moci a dítě je možné vydat pouze zákonným zástupcům, kteří tuto skutečnost soudu prokáží.  Rozhodnutím, že rodičovská zodpovědnost je nepřenositelná, přitom není porušením mezinárodních závazků ČR. Navíc i v těchto situacích je možné argumentovat „nejlepším zájmem dítěte“. Tento právní výklad nikdy nebyl zpochybněn. Reakce operující skupiny byla ovšem taková, že do ČR přivezla rodiče dítěte (případně tento rodič přijel skrze kontakt bulharského OSPODu). Rodiče si děti převzali a následně opět předali děti organizované skupině, v některých případech dokonce odcházeli děti od soudu nikoli se svými rodiči, ale s těmi, kdo je posílali žebrat. Tento poměrně komplikovaný a finančně náročný postup spolu se součinností státní orgánů (policie, OSPOD, soud) způsobil přesun tohoto jevu z území ČR. Po několika měsících se její činnost přesunula dle informací policie do Itálie. Od roku 2009 dále je výskyt žebrajících dětí cizinců v ČR velmi nízký. V současnosti se jedná o jednotlivé případy a nikoli o rozsáhleji operující organizovanou skupinu.

Současná situace

Některá šetření (např. Míčková 2012) ukazují, že mezi žebrajícími dětmi cizinci je (jako ostatně všude ve světě) i v ČR nezanedbatelná část těch, kteří tak činí dobrovolně, respektive kteří vidí žebrání jako příležitost zlepšit svůj ekonomický standard, který v jejich rodině nebývá příliš uspokojivý, přestože jejich základní potřeby pokrývá. Oslovení odborníci se nicméně shodují na tom, že většina žebrajících dětí-cizinců je ale pravděpodobně rodiči prodaná. Příčiny tohoto fenoménu jsou dobře známé - rodiče žijí v chudobě, mají hodně dětí a děti neuživí. Přestože některým dětem může tento styl života vyhovovat, nemění tento fakt nic na tom, že se jedná o manipulaci a nucení a tyto děti se nerozhodují dobrovolně.

Pokud k nucené žebrotě dětí-cizinců v ČR dochází, jedná se nejběžněji o romské rumunské nebo romské bulharské děti, které sami nebo ve dvojici až trojici, procházejí metry či tramvajemi a hrají na nějaký hudební nástroj (nejčastěji harmoniku) a vybírají peníze. Další, méně běžnou strategií bývá obcházení čekajících lidí na vlakovém nádraží a žádání o peníze.

Současná česká legislativa nucenou práci dětí, ke které v praxi dochází, kriminalizuje. Rozsudky týkající se nucené práce dětí v ČR, pokud víme, neexistují. Lze se ovšem domnívat, že tento fenomén není častý. Zejména pokud děti žebrají někde déle, bývá jejich situace prošetřena policií i OSPODem. V případě, že nejsou nalezeny jejich rodiče nebo v případě, že je tyto rodiče nechtějí, jsou/budou děti umisťováni do dětských domovů, kde je o ně plně do věku 18, respektive 26 let v případě studia, postaráno. V praxi ovšem děti z těchto institucí poměrně často utíkají.

Část druhá: Obchod s lidmi za účelem nucené kriminality

Povaha a počty obětí

Problematika nucené kriminality a jejího ne/postihování se v ČR teprve začíná tematizovat. Rozsah tohoto fenoménu lze proto jen obtížně charakterizovat. Většina dotazovaných (pracovníci cizinecké policie, celní správy, úřadu práce, NNO, advokáti, terénní a sociální pracovníci) si ale byla jen velmi zřídka schopna vybavit případy, které řešili, kde se nucená kriminalita mohla objevovat, ale nebyla identifikována.

V současnosti je v ČR známo několik případů možné nucené kriminality Vietnamců v konopném byznysu. O nejvíce diskutovaném případu zazděného vietnamského „zahradníka“ se pracovníci La Strady dozvěděli z médií. Prvek zazdění v pěstírně indikoval, že se může jednat o oběť obchodu s lidmi. La Strada se tedy obrátila na generální ředitelství věznic s cílem kontaktovat dotyčného Vietnamce, zjistit o případu více a nabídnout potenciální oběti své služby. Kontakt ovšem nebyl kvůli ochraně osobních údajů umožněn. Vstřícnější přístup byl v tomto případě ze strany ředitele Národní protidrogové centrály Jakuba Frydrycha, který sice byl otevřený vyslechnout argumenty, týkající se obětí případné nucené kriminality, ale i tak zůstala jeho pozice striktní v tom, že dané osoby, které se podílely na trestné činnosti, je třeba stíhat a případně přihlédnout k polehčujícím okolnostem. Tento v ČR zatím převažující pohled je patrný i z rozsudků, kdy pracovníci v pěstírnách cannabis, u kterých je jasné, že činnost neorganizovali, většinou dostávají tresty na nižší možné hranici (kolem tří let) [10]. Praktické dopady implementace směrnice o prevenci obchodování s lidmi z roku 2011 a jí explicitně stanovené podmínky ne-trestání těchto obětí/pachatelů tak zůstává v ČR, i s přihlédnutím k tomu, že ani ve zmiňovaném případu se o nucenou kriminalitu jednat nemuselo (nicméně případ z dostupných informací z tohoto pohledu šetřen nebyl), stále otázkou.

Informace z tisku poukazují na to, že zejména bulharští občané mohli být v ČR oběťmi nucené kriminality během práce na linkách na nelegální výrobu cigaret. V ČR bylo takových linek odhaleno několik (dle informací z tisku jedna na Rakovnicku a v Dubé, dvě na Zlínsku – ve Všemině [11] a v Lužkovicích), v některých případech byla tato činnost spjata i s nelegálním pěstováním cannabis. Podle výpovědi příslušníka celní správy, měli zaměstnaní Bulhaři neúnosnou pracovní dobu a očividně neměli jakékoli rozhodovací pravomoci [12]. Jiné zdroje (tisk) pouze uvádějí, že někteří pracující Bulhaři byli velice profesně zdatní, protože měli zkušenosti ze zkrachovalých tabákových firem v Bulharsku, a o jejich postavení nehovoří. Lze očekávat, že postavení zapojených Buharů-dělníků se může zásadně lišit případ od případu. V některých případech byli Bulhaři-dělníci vyhoštěni (případ z Dubé, který se řešil od roku 2004 tedy před vstupem Bulharska do EU), udělené tresty byly uloženy zejména za krácení daně, poplatku a podobné povinné platby v rozsahu do 7 let pro organizátory [13].

Na jednu stranu se v případech, které se v ČR ve vztahu k obchodu s lidmi za jiným než sexuálním účelem, řešili, aspekt nucené kriminality neobjevuje (zejména se jedná o případy Boicius, Flora, Spargel a Mlékárna – jejich podrobný popis viz publikace Discovering Trafficking in Human Beings for the Purpose of Labour Exploitation and Forced Labour: European Perspective, La Strada ČR, Praha 2013, dalším případem je pak ve zmiňované publikaci nepopsaná práce bulharských občanů na polích se solárními panely [14]). K případu Stromkařů je pak třeba zmínit zkušenost jednoho z postižených rumunských dělníků, kterou prošel ještě před kauzou stromkaři. Po ztrátě práce v ČR kývl na nabídku manuální práce, poté byl odvezen jemu neznámo kam v ČR, kde pracoval ve varně pervitinu, byly mu přitom odebrány doklady, neměl co jíst a bylo mu vyhrožováno zabitím, po několika týdnech se mu podařilo z místa utéct.

Na stranu druhou tyto a řada dalších, jak potvrzuje provedený malý terénní výzkum mezi občany Rumunska a Bulharska v ČR [15], pracovní postavení cizinců v ČR (zejména pak na nízko kvalifikovaných pozicích) je z pohledu vymáhání pracovních práv natolik problematické, že tyto skupiny jsou vystaveny velmi vysokému riziku nezdravě silné závislosti na svém zaměstnavateli, která je lehce uvrhne do stavu snadno využitelné tísně. Problematický přístup cizinců k (pracovním) právům v ČR, tak tvoří - obrazně řečeno - dostatek podhoubí pro rekrutaci obětí nucené kriminality.

Zkušenosti obětí

Zkušenosti obětí nucené kriminality jsou v podstatě neprozkoumané, protože jim dosud nebyla věnována pozornost. Z případů, o kterých víme zejména z tisku (nelegální linky na výrobu cigaret, zkušenost ve varnách pervitinu atp.), je zřejmé, že nad tím, že se nejedná primárně o pachatele ale o oběti, se nikdo nepozastavil a oběti tedy byly v pozici najatých pachatelů-dělníků. Velká část z nich se nikdy do soudního procesu nedostala (viz zkušenost z varny pervitinu či útěk bulharských dělníků z linky na cigarety ve Všemíně), část cizinců dostala výjezdní příkaz, část byla odsouzena [16]. I ve vysoce medializovaných případech pěstíren cannabis, byl prvek toho, že se může jednat o nucenou kriminalitu vnesen až pracovníky NNO.

Perspektiva toho, jakým způsobem bude ČR přistupovat k obětem nucené kriminality, není s ohledem na situaci v oblasti nucené práce, povzbuzující. Na jednu stranu sice dochází ke stále se zvyšujícímu povědomí o problematice obchodu s lidmi i vypracovávání postupů vzájemné spolupráce mezi zúčastněnými zastupujícími a vyšetřujícím orgány, na stranu druhou se ti, kdo se zabývají zejména právy obětí, tedy NNO, neustále potýkají s bojem o prostředky, který rovněž značně omezuje rozsah jejich práce. Stejně tak, jak je zmíněno i dále, je role občanské společnosti včetně role NNO zastupující v této oblasti poškozené, nezřídka strukturálně zpochybňována.

Ještě více zásadní obraz pak nabízí obraz role poškozených ve třech pravomocně odsouzených trestných činech obchodu s lidmi za účelem nucené práce a pracovního vykořisťování. Ve všech případech byla jejich role pasivní, a o některá svá práva (např. náhradu škody) se všichni ani nepřihlásili. S ohledem na současnou praxi i další neodsouzené případy, přitom tuto skutečnost nelze smést ze stolu často jistě platnými argumenty strachu poškozených a jejich neznalostí institucionálního prostředí, jazykovou bariérou atp. Přestože i tyto a další argumenty vysvětlující pasivitu obětí mohou být někdy platné, vypovídá celkový obraz o tom, že ČR zoufale selhává v prosazování práv poškozených i podpoře osob v trestním řízení (viz i Otáhalová 2013). Částečně k tomu přispívají problémy s aplikací trestného činu obchodu s lidmi uváděné v závěru této kapitoly, dále pak mimořádně velká nejistota a zdlouhavost vedeného procesu, dále často obtížná nebo nemožná podpora osob v trestním řízení (či pouze informace o těchto osobách a jejich existenci) i nabídka terénního a nízkoprahového poradenství.

Mimořádnou pozornost si zaslouží to, jakým způsobem je přistupováno k výpovědím poškozených, kteří často bývají ve velmi špatném psychickém stavu. Přestože to není pravidlem, bývají svědci v případech obchodu s lidmi v ČR často znevěrohodňováni. Častěji se tak děje ze strany pachatelů (např. bývají označeni za alkoholiky) nebo (což je běžnější spíše v oblasti sexbyznysu) jsou kvůli posttraumatickým projevům (ke kterým došlo v důsledku obchodování) znevěrohodněni jako svědci soudním znalcem v oboru psychiatrie.

Kutálková et al. (s. 154, 2013) k pozici svědků, kteří jsou často v roli oběti, uvádí, že: „
  • svědci/svědkyně jsou v průběhu trestního řízení zastrašováni nebo nejsou motivováni k tomu, aby se podíleli svou svědeckou výpovědí na trestním řízení zejména v jeho pozdějších fázích (řízení trvá přibližně tři roky), což může vést k nedostatku důkazů nutných pro odsouzení pachatelů/pachatelek (…)
  • v některých případech dochází k instrumentalizaci svědků/svědkyň ze strany OČTŘ,
  • bez asistence zmocněnce/zmocněnkyně nejsou poškozeným dostupná plně jejich práva.“

Stručnou zmínku si zaslouží i Program podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi [17], který obětem obchod s lidmi může poskytovat určité zázemí během soudního procesu, ale mimo to příliš nenabízí. Zejména se jedná o to, že obětem neumožňuje po skončení řícení v ČR zůstat, a to ani ne v případech, kdy jsou poškozeny dvakrát (tím, že pachatel nebyl odsouzen a tím, že jim končí legální pobyt).

Legislativa

Přestože v ČR zatím rozsudek vztahující se k nucené kriminalitě v ČR absentuje, nabízí se několik skutkových podstat trestných činů, které by – v závislosti na dané situaci – mohly být použity. 

První z nich je přirozeně trestný čin obchodu s lidmi (viz § 168 odst. 1 a 2 a dále trestního zákoníku), český trestní zákoník pojímá tento trestná čin následovně:

“§ 168 Obchodování s lidmi:
(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo
kdo kořistí z takového jednání,
bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo
kdo kořistí z takového jednání.“
(…)

Kriminalizace nucené kriminality tak může být aplikována nejspíše na základě podmínek zneužití omylu, tísně nebo závislosti k (viz písmeno d) a e)) k otroctví nebo nevolnictví, nebo nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování.

Aplikace trestného činu ve vztahu k nucené kriminalitě se mimo rozsáhlé problémy, se kterými se potýká současný výklad tohoto trestného činu (podrobně k tomu viz Šmíd 2013), se pravděpodobně bude potýkat s dalšími problémy. Mimo podmínky prokázání trojstrannosti (1. existence „obchodníka“, který si oběť pro někoho najímá, přiměje ji k určitému jednání, přepravuje ji na určité místo apod., 2. prvek nedobrovolnosti, donucení 3. samotná činnost) (srov. Otáhalová 2013), je v tomto ohledu i zásadní výklad „zneužití tísně“ (podrobně k tomu Bellak 2013, s. 22 a dále). ČR, na rozdíl například od Nizozemí, bohužel zatím (příliš) nezačleňuje zneužívání zranitelnosti do svého chápání vykořisťování [18]. I přes rozumnou českou trestněprávní definici tísně a závislosti (viz pozn. pod čarou č. 6) jsou tak pojmy/situace závislost a tíseň vykládány velmi rigidně a z laického pohledu i přísně. Mimo obtíže, které toto pojetí přináší do soudně řešených případů, je toto zásadní i pro aplikovanou praxi. Mnoho potenciální případů [19] obchodu s lidmi totiž není šetřeno již od samého počátku, protože orgány činné v trestním řízení čin jako podezření z trestného činu obchod s lidmi nevyhodnotí.

Co se týče porozumění výrazu „jiným formám vykořisťování“, přiklonil se český Vrchní soud v případu Spargel (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2T 12/2009) k definici/názoru, že podstatné je ekonomické vykořisťování obětí (podrobněji viz Šmíd 2013). Jak ovšem ukazuje praxe z oblasti pěstování cannabis, k ekonomickému vykořisťování oběti nemusí v oblasti nucené kriminality docházet! Ovšem, v  jiném případu (případ Klacek, Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 6/2010) český soud „jiné formy vykořisťování“ vyložil jako jakýkoliv způsob, jímž pachatel ze svého jednání získává majetkový prospěch (Šmíd, s. 112, 2013). Záleží tedy na tom, jakým vývojem se bude v ČR výklad toho, co jsou „jiné formy vykořisťování“, ubírat.

Stejně tak je v ČR různorodě vykládán pojem „nucená práce“. Momentálně se praxe českých soudů odlišuje od pojetí Úmluvy [20], která ji definuje jako situaci, ve které osoby buď vstoupí do práce nebo služeb proti svojí vůli a/nebo nemohou odejít bez trestu nebo výhružky trestu (srov. Bellak, s. 17, 2013). Soudy, stejně jako odborná veřejnost, odkazují na indikátory nucené práce Mezinárodní organizací práce (MOP) a za nucenou práci bývá považována „každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se osoba nenabídla dobrovolně“. Ovšem prvky „pohrůžka trestu“ a „nedobrovolné nabídnutí“, a to jak jim dle rozpracování MOP rozumět, je v praxi problematické. Závažnost pojmů, které indikátory definují – např. přítomnost hrozby fyzického násilí, omezení svobody pohybu či psychický nátlak - , je chápána soudci (ale i státními zástupci, policisty a kriminalisty!) značně rozdílně. Ze tří pravomocných rozsudků v oblasti nucené práce a vykořisťování se zatím jeví, že situace musí být skutečně naprosto neúnosná a jednání obětí pochopitelné i vnějším pozorovatelům, aby situaci bylo skutečně možno kvalifikovat jako trestný čin obchodu s lidmi. Neméně závažné, ale skrytější a na první pohled méně nápadné stavy zneužití tísně, které nucenou kriminalitu nezřídka doprovází, tak budou v ČR pravděpodobně velmi těžko dokazovány.

Další případně aplikovatelné trestné činy

Je možné, že část případů nucené kriminality, při kterých došlo k omezení či zbavení osobní svobody či útisku, při kterých dochází k nucené kriminalitě, by bylo možná kvalifikovat i na základě následujících trestných činů.

  • § 170 Zbavení osobní svobody
    (1) Kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. (…)
  • § 171 Omezování osobní svobody
    (1) Kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (…)
  • § 175 Vydírání
    (1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem. (…)
  • § 177 Útisk
    (1) Kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. (…)
  • § 199 Týrání osoby žijící ve společném obydlí
    (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.
    (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
    a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,
    b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
    c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo
    d) páchá-li takový čin po delší dobu.
    (…)
  • § 342 Neoprávněné zaměstnávání cizinců
    (1) Kdo soustavně, opakovaně, za zvlášť vykořisťujících pracovních podmínek nebo ve větším rozsahu neoprávněně zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizince, který se zdržuje neoprávněně na území České republiky nebo nemá platné povolení k zaměstnání, pokud je podle jiného právního předpisu vyžadováno, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo zákazem činnosti.

    (2) Stejně bude potrestán, kdo zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizince, který je dítětem a zdržuje se neoprávněně na území České republiky nebo nemá platné povolení k zaměstnání podle jiného právního předpisu.
    (3) Odnětím svobody až na jeden rok bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
    a) jako člen organizované skupiny,
    b) za úplatu, nebo
    c) opětovně.
    (…)

Z výše uvedených trestných činu se jeví po trestném činu obchodu s lidmi jako dále potenciálně nejpoužitelnější trestný čin neoprávněného zaměstnávání cizinců. A to zejména s ohledem na zmiňované „zvlášť vykořisťující pracovní podmínky“. Nicméně, tento poměrně nový trestný čin (TZ ho zavedl s účinností od 1. 1. 2010 je v TZ pod Hlavou X: Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných). má především postihovat nelegální migraci, navíc není zřejmé, jak pojmu „zvlášť vykořisťující pracovní podmínky“ rozumí [21] (srov. Šmíd, s. 98, 2013).

Lze také v tomto kontextu uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku, kde je však problematické prokázat  „donucení“. V případech nucené kriminality, zejména tam, kde je práce vykonávána semi-dobrovolně, což se zdá být časté, by, v perspektivě znalosti současný judikátů, bylo dokázat donucení mimořádně těžké.

Překážky a výzvy

Mimo zmíněných problémů při aplikaci a porozumění trestnímu činu obchodu s lidmi, čelí ČR několika zásadním problémům, které účinnému postihování pachatelů nucené kriminality (i nucené práce a vykořisťování) značně brání.

Po identifikaci potenciálního případu obchodu s lidmi je klíčová role kriminalistů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Obecně tento úřad prošel několika silnými personálními turbulencemi, během kterých odešla řada zkušených kriminalistů. V současnosti se kauzám spojených s obchodem s lidmi může věnovat zhruba 10-11 kriminalistů, jejich počet má přitom dlouhodobě klesající tendenci, například v minulosti bylo oddělení kriminalistů, které se zabývalo obchodem s lidmi za účelem sexbyznysu a oddělení, které se zabývalo dalšími oblastmi obchodu s lidmi, nyní jsou tato oddělení sloučena. K postupnému poklesu počtu kriminalistů (a jejich fluktuaci) navíc dochází v situaci, kdy indicie (např. počet známých problematických případů) naznačují, že problém obchodu s lidmi a s ním spjatá další trestná činnost je spíše na vzestupu. Navíc vnímání toho, co je a není podle české právní úpravy obchod s lidmi lze u mnoha kriminalistů považovat za velmi rigidní. V praxi se proto NNO setkávají s tím, že bývá obtížené přesvědčit příslušné kriminalisty, aby daný problém byli ochotni šetřit jako možný případ obchodu s lidmi. Poměrně časté je tedy konstatování ze strany UOOZ, že dochází k vážné a vysoce problematické situaci, kterou ovšem nechtějí kvalifikovat jako podezření z trestného činu obchod s lidmi. K této rigidnosti je navíc tlačí i postoj různých státních zástupců. Ač se to zdá možná neuvěřitelné, mnohdy se kriminalisté rozhodují, zda daný problém řešit jako podezření na trestný čin obchodu s lidmi dle toho v jakém kraji se nachází, protože dle svých zkušeností již vědí, jací státní zástupci tento trestný čin pojímají šířeji a jací velmi omezeně. Svým přístupem tak mnozí státní zástupci již ve fázi předběžného šetření zastaví mnohé případy, které se pracovníkům v oboru zdají být jako možné případy obchodu s lidmi. Toto má navíc multiplikační efekt, policisté a kriminalisté, kteří se setkají s odmítnutím státního zástupce šetřit daný problém jako potenciální trestný čin obchodu s lidmi mají (přirozeně) v budoucnu nižší tendenci se podobnými případy zabývat.

Další výzvou je i informovanost ostatních aktérů zapojených v procesu – zejména žalobců a soudců. V potaz je třeba dbát i to, že diskurs kolem problematiky obchodu s lidmi je do značné míry určován několika osobami, které se tímto tématem v rámci justiční akademie zbývají. Různé zdroje (např. Kutálková et al. 2013) se pak shodují na tom, že do české praxe nebývají aplikovány novější poznatky, a to zejména s ohledem v posuzování skutkové podstaty obchodu s lidmi.

Významnou roli hraje i postavení nevládních organizací, kterou jsou zejména na poli kontaktu s oběťmi obchodu s lidmi v této oblasti nepostradatelné. Na jedné straně jsou NNO aktivně se státní správou spolupracují a společně různé kauzy řeší, na stranu druhou své postavení musí neustále balancovat a v podstatě bojovat o to, aby byly brány jako partneři. K tomu často nedochází například při pořádání různých seminářů k tématu nebo spolupráci v kauzách, kde by mohly být zásadní podporou (potenciálním) obětem obchodu s lidmi. Ani pohled do NNO není pouze pozitivní. V mnohých z nich dochází ke značné fluktuaci, ztráty odborníků na tak malém herním poli, jaký pomoc obětem obchodu s lidmi a uchopování tohoto fenoménu, jsou přitom citelné. Stejně tak mají NNO ještě dost prostoru pro růst v oblasti účinnějšího přístupu k odškodění pro oběti či prosazování pojetí skutkové podstaty obchodu s lidmi tak, aby byla v praxi skutečně používaná [22].

Závěr

Při uvažování o vývoji postoje ČR k problematice nucené kriminality je tedy třeba se držet zdravého skepticismu. První odsuzující rozsudek pro trestný čin obchodování za účelem nucené práce a jiných forem vykořisťování byl vynesen až po osmi letech od zavedení této skutkové podstaty do trestního zákoníku (v roce 2012) a dosud jsou pravomocně odsouzeny pouze čtyři případy pracovního vykořisťování v kontextu obchodování s lidmi. A to i přesto, že nucenou práci trestný čin obchodu s lidmi explicitně zmiňuje a tyto pojmy jsou i přes svou obtížnější uchopitelnost mezinárodními organizacemi jasně definovány. Situace, kdy nucenou kriminalitu český trestný čin explicitně nezná v kombinaci s obtížně dokazatelnými prvky nedobrovolnosti, tísně a zneužití závislosti, a navíc ještě v perspektivě podílení se na vážnějších trestných činech, postihování nucené kriminality příliš nenahrává. Na druhou stranu dosud známé případy nucené kriminality ukazují k tomu, že většina z nich se odehrává ve velice specifických oblastech – zejména pěstování cannabis, varny pervitinu a případně i nelegální výroba cigaret. Určitou nadějí je tedy budování kontaktů a informačních kanálů s trestními orgány, které tento (většinou organizovaný) zločin vyšetřují tak, aby došlo ke včasné identifikaci obětí. Role mezinárodní spolupráce a společného vytváření diskursu ohledně nucené kriminality se v této oblasti ukazuje jako nezastupitelná.

Pozn. Autorka děkuje Magdě Faltové ze Sdružení pro integraci a migraci za poskytnutí informací v oblasti nezletilých bez doprovodu.


esf_eu_oplzz_podporujeme_horizontal_cmyk_2.jpg

Dokument vznikl v rámci projektu „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha. Mezinárodními partnery projektu jsou Caritasverband für die Diezöse Osnabrück z Německa a Anti - Slavery International z Velké Británie.


Použitá literatura:

Bellak, B. Vývoj v diskuzích o obchodování s lidmi. In: Střítecký, V., Topinka, D. et al. Novodobé otroctví: obchod s lidmi za účelem pracovního vykořisťování v teorii a praxi. La Strada Česká republika, o.p.s.., Praha 2013.

Bodnárová, B. (2010): Analýza fenoménu žobrania detí [online]. Dostupné na: http://www.sspr.gov.sk/IVPR/images/IVPR/vyskum/2010/Bodnarova/Bodnarova.pdf

ICMPD (2012): Study on Typology and Policy Responses to Child Begging in the EU [online]. Dostupné na: http://research.icmpd.org/1492.html

Janovská, A. (2013): Regulace pouličního umění - Jak zkrotit žebrající narkomany [online]. Dostupné na: http://www.krajskelisty.cz/praha/1090-regulace-poulicniho-umeni-jak-zkrotit-zebrajici-narkomany.htm

Kutálková et al. Strategické zastupování: od teorie k praxi. In: Střítecký, V., Topinka, D. et al. Novodobé otroctví: obchod s lidmi za účelem pracovního vykořisťování v teorii a praxi. La Strada Česká republika, o.p.s.., Praha 2013.

Míčková, M. Explorace jevu dětského žebrání v Česku a na Slovensku. Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta. Diplomová práce. Olomouc, 2012.

MV ČR (2011): Obchodování s dětmi: Doporučení pro postup orgánů veřejné správy [online]. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/docDetail.aspx?docid=2164113 l&doctype=ART

Obecně závazná vyhláška č. 11/2010 kterou se mění a doplňuje obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 6/2010, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje žebrání, v účinném znění ke dni 15. 7. 2010.

Obecně závazná vyhláška č.6/2010 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezuje veřejná prostranství, na nichž se zakazuje žebrání, v účinném znění ke dni 4. 6. 2010.

Otáhalová, L. V posledním roce padly tři rozsudky za pracovní vykořisťování (nejen) cizinců. Migraceonline.cz, 2013. Dostupné na: http://www.migraceonline.cz/cz/e-knihovna/v-poslednim-roce-padly-tri-rozsudky-za-pracovni-vykoristovani-nejen-cizincu

Střítecký, V., Topinka, D. et al. Novodobé otroctví: obchod s lidmi za účelem pracovního vykořisťování v teorii a praxi. La Strada Česká republika, o.p.s., Praha 2013.

Šmíd, M. Komparativní analýza evropských rozsudků v oblasti obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování. In: Střítecký, V., Topinka, D. et al. Novodobé otroctví: obchod s lidmi za účelem pracovního vykořisťování v teorii a praxi. La Strada Česká republika, o.p.s.., Praha 2013.

Vančatová, M., Butovskaya, M., Pavelková, J. (2003). Fenomén žebrání v Praze -etologická analýza. Lidé města, č. 5, st. 11. Dostupné na: http://lidemesta.cz/index.php?id=551

Vyhláška hl. m. Prahy č. 14/2000 o omezujících opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v souvislosti se žebráním.

Vyhláška města Brno č. 6/2010 K zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje žebrání

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí



[1] Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV.

[2] Například dle Antislavery International (2014) bylo v roce 2011 61 % cizinců odsouzených za pěstování cannabis občany Vietnamu.

[3] Celým názvem: Vyhláška k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje žebrání.

[4] V několika dnech v roce je vybírání peněz určitou skupinou osob nebo za určitým cílem v ČR povoleno a běžné (svátek Tří králů – vybírání peněz na charitativní tříkrálové sbírky, Velikonoční pondělí – koledování vajec či peněz muži, oslava ukončení střední školy – vybírání příspěvku studenty na maturitní večírek), toto vybírání peněz, které nebývá považováno za žebrání, přestože mnohé znaky žebroty splňuje, patří mezi národní zvyky.

[5] Jako první a hlavní zásada je v příručce uvedeno:
Postup orgánů veřejné správy při kontaktu s dítětem (zejména dítětem-cizincem), které se na našem území dopustí činu jinak trestného, provinění nebo přestupku zvláště v oblasti, kde je účelem takového jednání dosažení majetkového prospěchu (kapesní krádeže, krádeže v obchodech, loupeže, ale i jednání, která nejsou kriminalizovaná: př. žebrání) by měl být do doby, dokud nebudou zjištěny skutečnosti odůvodňující opačný závěr, takový, jako by se jednalo o oběť obchodování s lidmi. V praxi to znamená, že všechny relevantní subjekty by měly důsledně zjišťovat veškeré skutečnosti, které by tuto domněnku buď potvrdily, nebo vyvrátily.“ (viz s. 3 příručky, zvýraznění dodáno)

[6] A informuje OSPOD tak o tom, že „ (...) rodiče, popř. jiná odpovědná osoba za výchovu dítěte neplní či nemůže plnit, popř. porušuje povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, na dítěti byl spáchán trestný čin, nebo je podezření ze spáchání takového činu, dítě spáchalo provinění, nebo jde-li o děti mladší než 15 let, spáchalo čin, který by jinak byl trestným činem" (MV ČR, 2011, s. 8).

[7] Rychlá spolupráce policie a OSPOD je zaručena díky tzv. dosahovým sociálním pracovníkům, kteří jsou dostupní nonstop. Sociální pracovník vystupuje podle zákona o sociálně právní ochraně dětí ( 359/1999 Sb.)v roli člověka, který má podnikat nezbytné kroky k zajištění nejlepšího zájmu dítěte.

[8] Dle informací poskytnutý sociálními pracovníky, nebývali v těchto případech dotyčné ambasády příliš aktivní ani příliš úspěšné, byly rodiče hledány skrze mezinárodních spolupráci OSPODů.

[9] Respektive, v závislosti na případu, jindy probíhala snaha děti rodině navrátit.

[10] Například v případu pěstování cannabis v Jankovicích na Kroměřížsku dostali spolupracující Vietnamci, kteří se o rostliny starali, tři roky nepodmíněného trestu a vyhoštění z ČR na dobu neurčitou. Organizátorovi byl přitom vyměřen trest desíti let.

[11] Ve Všemině se nepodařilo dělníky zatknout, utekli a na místě zůstali jen jejich poznámky psané azbukou. Továrnu jako takovou řídili moldavští státní příslušníci.

[12] Pozn. autorky: Bohužel jakmile zjistili, že mě to zajímá, tak přestali komunikovat, teď čekám na čísla rozsudků z jiného zdroje a info k tomu dodám, jak nejdřív to půjde.

[13] Jak dopadli dělnici, dodám dle informací z rozsudků.

[14] Dle informací pracovníka NNO se jednalo o skupinu lidí, kteří kolem roku 2010 montovali na polích solární panely. Marně se domáhali mzdy nebo záloh, bydleli v izolované odlehlé ubytovně. Na skupinu 40 lidí dostávali minimum jídla, po dvou měsících prohlásili, že pokud nedostanou zaplaceno, nepůjdou do práce. Reakcí pachatele bylo, že přijela skupina mužů, která pracovníkům vyhrožovala a nakonec, když odmítli dále pracovat, je vyhodila z ubytovny. Protože v té době již mrzlo, ušla skupina ve sněhu a mrazu cca 30 km do nejbližšího města. Pomáhající NNO byla v kontaktu se 12 Rumuny z celkového počtu zhruba 40 obětí. Tento případ ale nebyl nakonec vyhodnocen jako obchod s lidmi, ale jako méně závažné trestné činy – vyhrožování a nevyplácení mzdy, případ se pak řešil jako občansko-právní spor.

[15] Jedná se o cca 12 volnějších rozhovorů s Rumuny a Bulhary, kteří v ČR za problematických podmínek pracovali nebo se účastnili organizace práce svých spoluobčanů či přímo jejich zaměstnávání.

[16] Konkrétnější informace bude dodaná dle rozsudků s bulharskými dělníky.

[18] Gřivna (Trestní zákoník II Komentář, s. 1522, dle Šmíd, s. 91, 2013) k tomu uvádí, že „stav tísně je trestněprávní naukou definován, jako stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. Stavem závislosti se poté rozumí stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí fakticky poměr závislosti.“

[19] Alespoň z pohledu terénní a sociálních pracovníků NNO.

[20] Úmluva o nucené práci č. 29 přijatá Mezinárodní organizací práce v roce 1930.

[21] K tomu Šmíd (ibid.) uvádí, že implementovaná směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. června 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ) k tomuto pojmu uvádí, že se jedná mimo jiné i o pracovní podmínky, které jsou v rozporu s lidskou důstojností. Jak k tomu ovšem přistoupí česká justice, není dosud možné určit.

[22] Na okraj je možné zmínit i roli ambasád dotyčných zemí. Rumunská ambasáda se zúčastňuje jednání k tématu a některé konkrétní větší kauzy i pečlivě sleduje (pracovníci ambasády jeli například na místo vzniklého problému do Plzně), dá se říct, že až na opravdové výjimky zastává rumunská ambasáda pasivní roli přiměřeně zasvěceného pozorovatele. Ve vztahu k Rumunsku je ovšem třeba zdůraznit, že jejich právní úprava a aplikace trestných činu týkající se nucené práce a obchodu s lidmi za účelem pracovního vykořisťování je efektivnější než česká (více viz Šímd in Střítecký, Topinka, s. 80 – 86, 2013), částečně zřejmě i proto, že mimo trestného činu obchodu s lidmi výslovně upravuje samostatný trestný čin nucené nebo povinné práce. Role bulharské ambasády je silně aktivitou jednoho jejího zaměstnance, který se v tématu dlouhodobě dobře orientuje. Za zmínku stojí, že dle informací pracovníka NNO byla v jednom z případů obchodu s lidmi bulharská ambasáda schopna zařídit návrat do Bulharska pro oběti rychleji než k tomu specializovaný český program.

Marie Jelínková
Marie Jelínková, Ph.D. vystudovala sociologii na FSV UK. Ve své diplomové práci se zabývala porovnáním české a australské integrační politiky. V současnosti pokračuje v doktorandském studiu veřejné a sociální politiky, ve kterém se zaměřuje na zkoumání kvality života přistěhovalců v ČR. Také se zabývá problematikou sociální exkluze a inkluze, o které vede kurz.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect