Příběh Anastasie Hagen aneb mýtus "padlé ženy" v českém mediálním prostoru

Příběh Anastasia Hagen rozvířil v posledních měsících stojaté vody české mediální scény. Zaujal bulvární i takzvaně seriózní média, zaměstnal neziskové organizace i orgány státní správy a stal se tématem společenských debat. Ústředními aktéry toho příběhu jsou paní Hagen a její tři nezletilé děti na straně jedné a Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP) na straně druhé. Úředním jazykem řečeno žádala výše jmenovaná příslušný úřad o udělení mezinárodní ochrany (azylu) z důvodu pronásledování v zemi původu. Její žádost byla zamítnuta jako neopodstatněná, přičemž dané rozhodnutí potvrdil dne 24.07.2013 Nejvyšší soud v Brně a Anastasii Hagen byl vystaven výjezdní příkaz.[1] Ta ovšem z  České republiky neodcestovala a podala žádost o vízum za účelem strpění, které bylo vyhověno. Jmenovaná tak mohla setrvat na území a vyčkat spolu se svými dětmi na rozhodnutí o další žádosti, kterou Ministerstvu vnitra předložila – žádosti o trvalý pobyt podle ust. § 67 zákona o pobytu cizinců. Jedná se o speciální druh pobytu, o který mohou požádat neúspěšní žadatelé a žadatelky o mezinárodní ochranu, v jejichž případě existují takzvané „důvody hodné zvláštního zřetele“, pro které by jim mělo být umožněno setrvat na území České republiky.[2] Ministerstvo vnitra v průběhu správního řízení takové důvody hodné zřetele nalezlo a vyhodnotilo je jako natolik závažné, že jmenované a jejím dětem prominulo nesplnění podmínky délky pobytu, která je u tohoto typu pobytového oprávnění vyžadována. Tolik ve stručnosti příběh, který prožila a prožívá řada dalších migrantů a migrantek, přicházejících z důvodů politického, náboženského aj. pronásledování do České republiky s nadějí, že jim bude nabídnuta pomocná ruka a ochrana.

Celá kauza je ale mnohem komplexnější a neomezuje se pouze na výčet pobytových oprávnění, paragrafů a formálního průběhu jednotlivých správních řízení. Příběh paní Hagen a její rodiny totiž obsahuje velké množství dalších skutečností, díky nimž se mu dostalo (ať už negativně nebo pozitivně konotované) pozornosti, která ostatním žadatelům a žadatelkám o azyl věnována není. Nejde pouze o míru pozornosti, kterou česká média, neziskové organizace a veřejnost Hagen zahrnula, ale především o to, jakým způsobem byla daná věc tematizována. Paní Hagen opustila domovskou Ukrajinu motivována strachem z uvěznění a odebrání dětí do ústavní péče, a to z toho důvodu, že v minulosti účinkovala v pornografických snímcích. Ukrajinská legislativa umožňuje trestat produkci a distribuci pornografického materiálu až několika lety vězení, a jak uvedla sama Hagen v řadě rozhovorů pro česká média, tamní úřady začaly prověřovat (a zároveň zpochybňovat) její schopnost zajistit svým dětem adekvátní výchovu z důvodů, které by se daly označit jako „morální nekompetentnost“.

Při zběžném pohledu na titulky (lhostejno zda bulvárních nebo tzv. seriózních) médií je zjevné, že se téma pornografické kariéry ústřední hrdinky stalo referenčním bodem téměř všech článků, které byly na toto téma publikované. Výrazy jako „bývalá pornohvězda“ nebo „pornomáma“ dávají čtenářům a čtenářkám tušit, proč si média vybrala z migrantského prostředí právě výše nastíněný příběh.[3] Nejde ale pouze o prvoplánovou bulvarizaci ve stylu „sex prodává“, která by měla médiím zajistit zvýšenou čtenářskou přízeň. Mnohem zajímavější je narativní linka, kterou mediální představivost kolem Anastasie Hagen vystavěla. Na začátku stojí mladá dívka, která byla okolnostmi donucena přijmout zaměstnání v pornoprůmyslu, aby uživila sebe a svého malého syna. Následuje střet s (údajně zkorumpovanou) ukrajinskou státní mocí a dramatický útěk za svobodou. Namísto pomocné ruky ale v České republice přivítá hrdinku odosobněný byrokratický aparát a zamítavý postoj k její žádosti o pomoc. Ta již nicméně není médii vykreslována jako hvězda filmů pro dospělé, ale především jako matka, která právě díky mateřství prozřela a symbolicky se očistila od své „pochybné“ minulosti.

Česká společnost patří ve východoevropském kontextu spíše k těm liberálním, které otázku pornografie potažmo sexuální promiskuity nahlíží shovívavěji. Neexistuje zde žádný právní základ, který by umožňoval klasifikovat účinkující pornografických snímků (nepočítáme-li takové případy, kdy jsou ve věci zahrnuty zvířata, děti, projevy násilí a neúcty k člověku apod.) jako osoby nekompetentní zastávat rodičovskou roli nebo přímo jednající v rozporu se zákonem. To ovšem neznamená, že by v souvislosti s danou problematikou neexistovaly v rámci českého veřejného diskurzu žádné stereotypní představy. Právě takovou představou je i mýtus „padlé ženy“, která – stejně jako Máří Magdaléna – nejprve zabředla do „morálního bahna“, aby mohla následně prozřít a vyjít z něho jako napravená světice. Daný topos ještě posílily sympatie, které projevili směrem k paní Hagen představitelé církve, a o nichž média referovala ve stylu „Faráři se zastali nahé ukrajinské matky, kterou chce Česko vyhostit“ a dále „Jejího příběhu prý dokonce využije [katolický farář Václav Vacek] i při nedělní mši, kdy se lidem pokusí životní příběh matky tří dětí spojit s biblickým textem“ (Lidovky.cz, 13.12.2012).[4] Nicméně i když je „padlá žena“ symbolicky očištěna, stále naráží na překážky a obtíže, které musí překonávat. V případě Hagen představuje takovou překážkou zdlouhavý boj s českým úřednickým aparátem, který jakoby ignoroval humanitární aspekt kauzy a soustředil se pouze na formální náležitosti a technické detaily. Média tak paní Hagen („pornomámu“, která je v současné době spíše „máma“ než „porno“) představila jako oběť, která svádí zoufalý boj s technokratickou mašinérií. Finální vyvrcholení, tedy šťastný konec v podobě udělení trvalého pobytu, pak završuje celou narativní linku a je médii vykreslováno jako důkaz toho, že ani „zatvrzelého českého úředníka“ nenechává příběh napravené hříšnice chladným.

Bulvarizující (a především genderově stereotypní) způsob, jakým česká média informovala o případu „Hagen versus OAMP“, ještě více vynikne, pokud ho postavíme do kontrastu k postoji, který k celé kauze zaujal neziskový sektor. Zejména pak iniciativa Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), kterou následně přejaly a dále šířily ostatní subjekty působící v oblasti integrace migrantů a migrantek. OPU na svých webových stránkách zveřejnila prohlášení, ve které představila složitou situaci paní Hagen a její rodiny a nastínila způsoby, jakými ji lze řešit. Zároveň vyzvala všechny k projevu solidarity a podpory skrze zaslání oficiální žádosti adresované OAMP o kladné vyřízení jejího trvalého pobytu případně skrze finanční pomoc na transparentní účet organizace. Ve vzoru oficiálního apelu pak OPU odkazuje zejména na nezletilé děti, když uvádí: „Paní Hagen spolu s dětmi žije v naší zemi již 2,5 roku, což je v případě takto malých dětí dlouhá doba. S ohledem na okolnosti celého případu paní Hagen, a zejména pak s ohledem na její nezletilé děti se proto domnívám, že se jedná o případ hodný zvláštního zřetele“.[5] O pornografické minulosti se ve výzvě, natož v  oficiální žádosti, nedočteme ani slovo. Rétorika neziskového sektoru do jisté míry také pracuje s „mateřským faktorem“, nicméně tak činí se záměrem argumentovat s odkazem na samotný zákon o pobytu cizinců a související právní normy (jako je např. Úmluva o právech dítěte).

Bez ohledu na způsob tematizace příběhu paní Hagen zůstává tím nejdůležitějším skutečnost, že OAMP vydal v její žádosti o trvalý pobyt kladné rozhodnutí, a ona tak může zůstat společně se svými dětmi na území České republiky. Námětem pro diskuzi nicméně zůstává, nakolik výše popsaná publicita a pozornost, kterou věnovala celé kauze česká média a neziskový sektor, přispěly ke zdárnému konci příběhu. Pomohlo bulvární zabarvení kauzy zvýšit zájem veřejnosti o osud rodiny Hagenových, a tak v konečném důsledku vyvinout jistou formu nátlaku, která přiměla příslušný odbor rozhodnout v dané věci souhlasně, a navíc v zákonné lhůtě? Anebo to byl naléhavý a střízlivý apel neziskového sektoru, díky kterému nemusí paní Hagen a její děti opustit svůj domov v Kounicích u Prahy? Šlo o kombinaci obou vlivů, nebo by celá záležitost dopadla obdobně i bez jakékoliv intervence? OAMP musí postupovat nestranně a v souladu s příslušnými předpisy, nicméně které důvody vyhodnotí jako „hodné zvláštního zřetele“ a které nikoliv, to už záleží na interpretaci jednotlivých případů. Svobodná média a neziskový sektor představují důležité pilíře občanské společnosti. Jejich zapojení do záležitostí, které má na první pohled ve své gesci výlučně sektor státní moci, je předpokladem vyvážené a fungující demokracie. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že by v rámci této informačně-advokační činnosti nemělo docházet k využívání a upevňování genderových stereotypů (tak jak tomu bylo v řadě českých médií), které v konečném důsledku zakrývají komplexnější povahu celého problému. Příběh Anastasie Hagen se totiž neomezuje na zjednodušující dichotomie „porno“ nebo „máma“ a „děvka“ nebo „světice“, ale otevírá daleko závažnější témata, kterých se česká média bohužel vůbec nedotkla.

Takovým tématem je např. úvaha nad tím, jak může stát perzekuovat účinkování v pornografických snímcích, když se k němu dotyčná uchýlí poté, co jako mladá matka bez prostředků propadne zcela nedostatečným sítem sociální podpory? Tuto skutečnost ostatně popisuje sama Hagen v (anglickém) rozhovoru pro Rádio svobodná Evropa (RFE/RL), když uvádí, že jí ukrajinský stát podporoval v dané době 90 hřivnami měsíčně, přičemž balení dětských plenek stálo hřiven 80. Nejde ale pouze o otázku sociálního případně legislativního systému konkrétního státu. Na obecnější rovině jde o základní právo žen nakládat svobodně se svým tělem a osudem, aniž by musely čelit společenskému pohrdání a ostrakizaci nebo přímo šikaně ze strany úřadů. Nejvýstižněji to vyjadřuje opět paní Hagen ve zmíněném rozhovoru: „Bojuji za právo žen rozhodovat o tom, jak nakládat se svým tělem a jakou vykonávat práci. Je to jejich právo. My všichni máme právo zvolit si svůj vlastní způsob života“ (RFE/RL, 22.12.2012).[6] Českým médiím tedy nezbývá než doporučit, aby namísto poněkud otřepaných variací na téma „pornomáma“ dala napříště větší prostor samotným aktérům a aktérkám jednotlivých kauz. Jejich hlas je totiž ten, který má být nejvíce slyšet.

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.