Novela cizineckého zákona aneb konec cizinců v Čechách

Překotnost až absurdnost poslední navrhované změny cizineckého zákona nás přímo vybízí ke kritickému vyjádření k situaci, která po případném schválení novely nastane. Podobně jako Mgr. Pavel Čižinský jsme přesvědčeny o tom, že v právním státu nepřichází v úvahu, aby jedna státní složka, v našem případě Ministerstvo vnitra, zákon tvořila a následně jej v praxi prováděla (viz článek Některé úvahy nad povahou současného zákona o pobytu cizinců). Odhlédneme-li od zvláštního charakteru předmětného zákona, novela přináší nesčetná restriktivní opatření pro cizince. Z postavení neziskové organizace proto považujeme za nezbytné poukázat na její praktické důsledky.

Uvědomujeme si potřebu zákonodárců České republiky reagovat na předpisy ES/EU v oblasti cizinecké problematiky, ale domníváme se, že navrhované úpravy jdou daleko nad rámec požadavků stanovených v těchto předpisech. Novela zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů opakovaně nesměřuje k nápravě největších problémů tohoto zákona, tedy především jeho enormní složitosti, nepřiměřených požadavků na oprávněně pobývající cizince a přílišnou restriktivnost právní úpravy, která spočívá především v neúměrných sankcích za porušení některých ustanovení zákona ze strany cizinců. Naopak v návrhu reaguje, jak z důvodové zprávy vyplývá, na nejnovější a nejdiskutovanější události posledních několika měsíců v oblasti cizinecké problematiky. Skutečnost, že ministerstvo a policie se například nedokázaly vypořádat se skupinou egyptských migrantů, je ještě neopravňuje, aby zavedla taková nová pravidla, která negativně postihují migranty jako celek. V této souvislosti se předkládaný návrh jeví jako naprosto nesystémový a tudíž nepřiměřený zásah do současné právní úpravy, neboť z jednotlivých navrhovaných ustanovení lze vysledovat  pokračující trend kriminalizace cizinců ze strany státní správy.

Ministerstvo vnitra opětovně nereflektovalo dlouhodobě nejkritizovanější aspekt české migrační politiky, a to problematiku přístupu pracovníků cizinecké policie k cizincům a její netransparentní postup v jednotlivých řízeních. Navrhovatel pouze přistoupil k určité změně organizačního uspořádání služby cizinecké policie, avšak bez reálného výsledku. Na neúčinnost takových opatření poukazuje i současný kritický stav, který panuje v nových prostorách pražského oddělení cizinecké policie. Nikdo nemůže být na pochybách o tom, že samotné přestěhování služeben bez návazných systémových změn nijak nevyřešilo přetížení pražského oddělení. Je až tragikomické sledovat reportáž televize Nova zobrazující dav cizinců peroucích se o pořadové lístky. V tomto ohledu můžeme jen těžko souhlasit s vyjádřením mluvčí cizinecké policie, která veřejnosti tvrdí, že je v mentalitě cizinců čekat v dlouhých frontách. Takto si očekávané „zlepšení“ situace opravdu nikdo nepředstavoval. Místo výše popsaných změn  by bylo vhodné se například zamyslet nad prosazením modernějších forem komunikace s cizineckou policií. Inspiraci je možné hledat v zahraničí, kdy např. ve Francii si cizinec vybírá vhodný termín schůzky elektronicky.

Současné situaci neprospívá ani skutečnost, že větší množství řízení upravených v zákoně o pobytu cizinců je vyňato z působnosti správního řádu a neexistuje obecná úprava, kterou by se tato řízení řídila. Rozhodovací praxe jednotlivých oddělení služby cizinecké policie se pak liší, což vede ke značné právní nejistotě. Dle našich zkušeností závisí úspěch cizince při jednání s pracovníky služby cizinecké policie velmi často na jeho/její argumentační schopnosti či na tom, zda je při jednání přítomen právní zástupce. Současný návrh ještě v některých případech rozšiřuje možnost správního uvážení a zavádí pojmy, které nijak nedefinuje a neupřesňuje (např. pojem účelové jednání).

Za učebnicový příklad nesystémovosti předkládaného návrhu zákona lze označit významné omezení možnosti požádat o trvalý pobyt ve zvláštních případech po ukončení azylového řízení (ustanovení §67 předmětného zákona). Zejména se jeví překvapivým, že samo Ministerstvo vnitra v minulých novelách navrhlo začlenit do právní úpravy tento druh trvalého pobytu, neboť doposud připouštělo negativní vliv procedury na život žadatele a vnímalo tento institut jako určitou kompenzaci permanentního pocitu nejistoty způsobeného dlouhotrvající azylovou procedurou. Navrhovatel v důvodové zprávě uvádí, že se zde jedná o snahu omezit zneužívání tohoto institutu některými osobami pro další legalizaci pobytu, a to i v případech, kdy není reálný předpoklad kladného vyřízení žádosti. Takové zdůvodnění je však stěží akceptovatelné, vezmeme-li v úvahu, že osoby, u nichž není reálný předpoklad kladného vyřízení žádosti, si nyní pobyt na území prodlouží maximálně v řádu týdnů – jejich žádost posléze stejně neuspěje a ony musí vycestovat. Pokud je skutečně ministerstvo vedeno citovanou obavou, byť se to zdá značně nepravděpodobné, bylo by vhodnější zkrátit lhůtu pro rozhodování prvoinstančního orgánu o těchto žádostech. Nový režim však postihne i cizince, kteří jsou na území České republiky integrováni a které měla právě původní úprava chránit. Původní humánní postoj tak ustupuje před rostoucím podezříváním cizinců ze zneužívání systému.

Démonizace cizinců se projevuje i v zeslabení postavení rodinných příslušníků občanů ČR/EU, neboť návrh rozšiřuje okruh podmínek pro odebírání přiznaných pobytových oprávnění na základě rodinné příslušnosti s občanem ČR/EU. Do navrhované úpravy se dostává pojem účelového jednání, které není nijak specifikováno a umožňuje tedy nepřiměřeně širokou interpretaci ze strany správního orgánu. Zároveň se ze zákona vytratila ochrana rodinných vztahů. Především chybí ochrana vztahů mezi rodiči a dětmi, a ochrana  dětí narozených z manželství cizinců (byť třeba účelově uzavřených). Do budoucna se totiž smíšeným rodinám nevytváří téměř žádné sociální a životní jistoty, které jsou nutné pro zdravý a spokojený rodinný život a pro vybudování  nerušeného prostoru pro výchovu dětí. Absence této ochrany evokuje otázku, zda si  rodinné vztahy mezi občany ČR respektive občany EU a cizinci ze třetích zemí nezasluhují stejné ochrany jako vztahy mezi Čechy.  Z navrhované úpravy totiž nepřímo vyplývá , že se naše společnost dělí na osoby první a druhé kategorie. Vždyť každý sňatek lze z určitého hlediska interpretovat jako účelový, neboť přináší do společného života určité výhody. Proč je tedy toto jednání odsuzováno pouze u cizinců? Domníváme se, že i dosud platná úprava obsahuje nástroje, které lze použít k zabránění uzavírání fiktivních sňatků pro získání trvalého pobytu, a je pouze na odpovědných správních orgánech, aby tyto nástroje efektivně a dostatečně využívaly.

Z pohledu nestátní neziskové organizace (NNO) rovněž považujeme za nepřijatelné omezení vstupu NNO do zajišťovacích zařízení pro cizince. Snaha Ministerstva vnitra podmínit vstup NNO do detencí uzavřením smlouvy znovu odráží vyhrocené události uplynulých měsíců. Kvůli neshodám ohledně poskytování právní pomoci se ministerstvo rozhodlo zamezit nezávislou kontrolu podmínek v detencích přímo v zákoně. Důsledkem ovšem nebude pouze omezování NNO, ale v prvé řadě dojde k zásadnímu zhoršení postavení zajištěných cizinců, kterým bude takto ztížen přístup k právním službám. Ministerstvo si tímto způsobem vynucuje poslušnost NNO, neboť v případě nesouhlasu pouze smlouvu vypoví a znemožní jí tak přístup do zařízení. Neziskovým organizacím by tak bylo zabráněno vykonávat jednu z hlavních rolí kontroly dodržování zákonů ze strany státních orgánů. Proti takovému stavu se nelze než bránit.

Podíváme-li se na chystanou novelu jako celek, za jedinou pozitivní změnu lze snad pouze vnímat zavedení požadavku znalosti českého jazyka pro osoby žádající o trvalý pobyt. Konkrétní provedení je sice prozatím nejasné, nicméně souhlasíme, že pro plnohodnotné začlenění do společnosti cizince je schopnost komunikovat v češtině nutností.  S napětím očekáváme, jakým směrem se bude ubírat realizace tohoto návrhu.

Obecně je z návrhu zákona patrné, že Ministerstvo vnitra zneužívá svého postavení navrhovatele a realizátora v jedné osobě, kdy zákon koncipuje čistě ve svůj prospěch opomíjejíc prvotní účel zákona.  Z podstaty své definice mají právní předpisy upravovat pravidla pro celou společnost a ne jednostranně zvýhodňovat a ulehčovat práci exekutivy. Na závěr můžeme s politováním konstatovat, že žádné námi předložené připomínky nebyly přijaty a že zpřísňování režimu pobytu cizinců na území ČR se zatím zdá být bez konce.