Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Dilemata a paradoxy německé azylové a integrační politiky

Dilemata a paradoxy německé azylové a integrační politiky

7. 6. 16
Zdroj: http:/www.blog.aktualne.cz
Země: Německo
Německo je jako cílová země největšího počtu do Evropy přicházejících uprchlíků také oblíbeným cílem českých debat - ať už politických, mediálních nebo hospodských. Jeho uprchlická politika je snad nejčastěji vykreslována jako nezodpovědná a neudržitelná (“stejně je všechny Merkelová pozvala do Evropy”, “Německo to nezvládne”, atd.), jindy naopak jako ta jediná humánní a v souladu s evropskými hodnotami. Mnoho prohlášení zároveň spojuje chybějící hlubší vhled do německé praxe.

Díky organizaci tří vícedenních výjezdů do Drážďan, Berlína a Norimberka určených pro politiky, úředníky, občanské aktivisty či novináře v rámci projektu zaštítěného Institutem aktivního občanství, jsem mohl tamní azylovou a integrační politiku nahlédnout o mnoho plastičtěji. Nehledě na to, že příchod statisíců uprchlíků je tamní společností chápán jako nová normalita, se německá azylová a integrační politika zdá být plná dilemat a paradoxů, na něž se velmi těžko hledají uspokojivé odpovědi. Zde se pokusím rozvést ty dle mého soudu nejzásadnější.

1. Otevřené vs. zavřené hranice


Angela Merkelová dlouhodobě hlasitě odmítá opevňování evropských hranic. Nesouhlasila ani se zavřením tzv. Balkánské trasy a zasadila se alespoň o zmírnění příslušného prohlášení Evropské rady. Tento postoj také pravděpodobně odráží převládající názor německé občanské společnosti. Zároveň však výrazné – mezičtvrtletně cca. dvoutřetinové – snížení počtu příchozích migrantů do Německa znamenalo významné omezení tlaku na kapacity státu, obcí, církví i neziskových organizací, kterým doslova rozvázalo ruce k zahájení intenzivní práce na integračních programech. Loni statisíci žádostí přehlcený azylový systém se znovu rozbíhá a nově příchozí se už také nemusí bát, že stráví několik týdnů ve stanech.

2. Individuální vs. skupinový přístup k žadatelům 


Dilema, které se týká nejen Německa, ale také celého evropského azylového systému. V zásadě jde o to, zda je žádoucí a možné vyhodnocovat azylové žádosti všech migrantů přísně individuálně, nebo zda je naopak nezbytné brát na prvním místě v potaz jejich státní příslušnost. Německo po dlouhou dobu prosazovalo individuální přístup. V souvislosti s přehlcením systému žádostmi občanů ze zemí západního Balkánu v posledních letech (z nichž jen malé procento mezinárodní ochranu skutečně dostalo) na úkor nově příchozích uprchlíků (např. ze Sýrie), ale tuto politiku změnilo. Aktuálně jsou v Německu definovány čtyři “privilegované” státy původu: Sýrie, Eritrea, Irák a Írán. Žadatelé z těchto zemí se ve srovnání s ostatními nachází ve významně lepší pozici. 

3. Etika vs. ekonomika

Obecně se má za to, že převažující pozitivní přístup Německa k nově příchozím (tzv. Wilkommenskultur) tkví ve specifickém hodnotovém nastavení společnosti vycházejícím mj. z historické zkušenosti s nacismem a holocaustem. Jakkoliv je tento aspekt nepochybně v mnohém relevantní, až překvapivě významné místo v německé diskuzi náleží ekonomickým otázkám. Uprchlíci jsou nezřídka chápáni jako mladá (a levná) pracovní síla, kterou budou německé hospodářství a stárnoucí společnost v dalších desetiletích potřebovat pro udržení stávající životní úrovně.

4. Dobrovolníci vs. profesionálové


V reakci na nárůst počtu přicházejících uprchlíků došlo v Německu k významné aktivizaci občanské společnosti. Tisíce lidí se v krátkém čase zapojily jako dobrovolníci – skrze poskytování humanitární pomoci, výuku němčiny, doprovázení uprchlíků na úřady či vytváření příležitostí k setkávání starousedlíků s nově příchozími. V loňském roce tato aktivizace představovala klíčovou podporu pro přehlcené státní, zemské i komunální struktury. Ty si však také často zvykly na práci dobrovolníků spoléhat, místo aby začaly samy hledat udržitelná systémová řešení. Výsledkem je velké množství přetížených a vyhořelých dobrovolníků, stejně jako nevládní organizace obviňující veřejnou správu ze zneužívání jimi nabídnuté pomocné ruky. 

5. Integrace příchozích vs. integrace starousedlíků

Integrace je – oproti populární představě – dvoustranný proces. Na straně jedné nepochybně vyžaduje snahu nově příchozích najít své místo v přijímající společnosti. Zároveň však i po většinové společnosti žádá empatii s uprchlíky a vůli porozumět jejich zvyklostem a kultuře. Sasko je příkladem spolkové země, kde celá řada původních obyvatel tuto vůli nemá nebo se dokonce staví vůči příchozím otevřeně nepřátelsky. Na pořadu dne pak už není pouze integrace nově příchozích, ale stejně tak i integrace této xenofobně naladěné části společnosti. Vše se v jiné perspektivě překlápí do v Česku známého dilematu mezi nasloucháním obavám většiny a nastavením jasné hranice pro to, co je legitimní (a legální) o uprchlících veřejně prohlašovat či jak se přímo stavět proti jejich příchodu.

6. Integrační politika vs. politika kontrol a restrikcí

K výše uvedenému je třeba dodat, že ze strany německých úřadů neexistuje snaha integrovat všechny přicházející migranty. Vždy záleží na jejich aktuálním statusu i zemi původu. Podle v současnosti projednávaného návrhu integračního zákona by navíc měla být povinnost zdržovat se v určené spolkové zemi nebo dokonce konkrétním městě, dosud spadající pouze na žadatele, rozšířena i na osoby s již přiznanou ochranou. Tím by se azylanti jednou provždy stali občany druhé kategorie a byl by potvrzen jejich charakter jakožto „objektů správy“, spíše než jedinců nadaných svobodnou vůlí. V Německu zároveň dlouhodobě žijí desítky tisíc osob v režimu tzv. strpění, které jsou pod permanentní hrozbou vyhoštění, a které jsou proto také například téměř nezaměstnatelné. 

7. Leitkultur


Kromě všeho řečeného se v Německu již dvě desetiletí vede debata o tzv. leitkultur (otrocky přeloženo „vůdčí kultura“). Tou je myšlena kultura, která má tvořit základní rámec fungování německé společnosti a k jejímuž přijetí by měli být všichni nově příchozí vedeni. Veškeré snahy o bližší definici tohoto pojmu ovšem naráží. Má být leitkultur hledána v křesťanských kořenech – a pokud ano, spíše v protestantismu, nebo v katolicismu? Jde ve své podstatě o statický koncept, nebo o koncept dynamicky se vyvíjející spolu s proměnami struktury samotné společnosti? Původní, ve své podstatě multikulturní chápání pojmu bylo v průběhu času přehlušeno agresivními interpretacemi národoveckých a xenofobních hnutí. Debata však zjevně není u konce.

V sedmi bodech jsem se pokusil nastínit hlavní dělící linie německé azylové a integrační politiky. Přítomnost zmíněných dilemat a paradoxů nutně neznamená, že by tato politika byla špatná či dokonce zcela nefunkční. Ve skutečnosti je ve srovnání s tou českou pravděpodobně o mnoho rozvinutější a především otestovaná příchodem statisíců uprchlíků. V zájmu vedení upřímné a informované diskuze však považuji za důležité, být si zmíněných rozporů vědom a klást si související nepříjemné otázky. Jedno je, myslím, jasné. Je v zájmu nás všech, aby na ně Německo dokázalo nacházet uspokojivé odpovědi. 


Se souhlasem převzato z http://blog.aktualne.cz/ 

Tomáš Jungwirth
je policy officer Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Dále působí jako analytik Asociace pro mezinárodní otázky, spoluzakládal iniciativu Česko vítá uprchlíky.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect