Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Samos 2021 – město kultury a humanity?

Samos 2021 – město kultury a humanity?

8. 12. 15
Zdroj: migraceonline.cz
Země: EU
Řecký ostrov Sámos je idylickou destinací pro trávení dovolené, zároveň je ale také místem, kde se odehrávají velká životní dramata. Jako například na konci října, kdy pouze 25 metrů od břehů tohoto nádherného ostrova přišlo o život 6 žen a 5 dětí.

Ostrov Sámos je často popisován jako jeden z nejkrásnějších řeckých ostrovů v Egejském moři. Turisté na ostrov míří pro jeho bohatou, zelenou vegetaci, významné archeologické památky i kvůli jeho překrásným, panenským plážím. Co většina z nich ovšem netuší, je skutečnost, že ostrov Sámos je také místem, kde se mnozí uprchlíci poprvé dostávají na půdu vysněné Evropy. Vzhledem k tomu, že o existenci uprchlíků až do nedávna nevěděla ani většina místních obyvatel, není to zas tak překvapivé. Až doposud byli uprchlíci drženi v detenčním centru vysoko nad městem, daleko od všech turistů i místních. Situace se však radikálně změnila na jaře tohoto roku, kdy na Sámos začalo na gumových člunech připlouvat někdy i 600 uprchlíků denně. 

samos_map.png

Dobrovolníci na Sámosu – příběh Jess

Jednou jsem šla do města na obvyklé nákupy a najednou mi přišlo, že něco není v pořádku, že něco je jinak. Začala jsem si všímat mnoho arabsky vyhlížejících lidí, kteří bloumali po měst, celí otrhaní a vyčerpaní. O uprchlické krizi jsem neměla ani tušení. V televizi se mluvilo pouze o ekonomických problémech Řecka,“ říká Jess Titchener, zaměstnankyně britské cestovní kanceláře Richmond Holidays, operující na Sámosu.  Jess je jedna z těch, kteří se na Sámosu rozhodli přiložit ruku k dílu a pomoci utrmáceným a dezorientovaným lidem, kteří se na ostrově ocitli po životu nebezpečné plavbě mořem. Dělá to z vlastní vůle, ve volném čase, bez nároku na honorář. Odměnou jí je dobrý pocit a vědomí, že i úplná maličkost, jako třeba láhev s vodou, může někomu udělat obrovskou radost. Její první větší dobrovolnická akce směřovala do přístavu, kde se shromažďují uprchlíci čekající na trajekt do Athén. Spolu s několika dalšími členy richmondského týmu nakoupili základní potraviny se záměrem věci na místě rozdat. Na to co následovalo, ale nebyla připravená. „Bylo to šílené. V přístavu se tísnilo nějakých 200, 300 úplně zoufalých lidí, kteří se na nás během pár sekund vrhli jako lavina. V té chvíli mě poprvé zachvátila panika. Proboha, vždyť já vůbec nevím, co dělám, nadávala jsem si,“ přiznává upřímně Jess. Nakonec vše dobře dopadlo, během 10 minut měli vše rozdáno a mohli pokojně odjet. Od té doby na místo jezdí pomáhat pravidelně dvakrát do týdne. Na otázku, jak se rozhoduje, co má nakoupit, Jess odpověděla, že se snaží chodit mezi lidi, mluvit s nimi a všímat si, co potřebují. „Nejdřív to byly takové ty základní věci, voda, sušenky, mléko pro malé děti, ovoce. Později jsem si například všimla, že hodně dětí má jenom jednu botu. Tak jsme šli a nakoupili boty ve všech číslech. Naposledy jsme kupovali deky, hodně lidí tu leží jen tak na tvrdé zemi, v letním oblečení.“ Manažer cestovní kanceláře Richmond Holidays Richard ji v její činnosti podporuje. I mnozí klienti jsou z její činnosti nadšení a často se sami aktivně zapojují. Dobrovolnický tým se tak stále rozrůstá a někdy jich na místo vyráží i 25.

Chris Jones a Sofiane Ait Chalelet

Příběh Jess je pozoruhodný, nikoliv však výjimečný. Na ostrově můžete narazit na řadu Evropanů, kteří se rozhodli dobrovolně pomáhat.  Při mé první návštěvě v přístavu jsem se například setkala se švédskou lékařkou, která na místě poskytuje základní lékařskou pomoc. Tito „turisté”, kteří přišli na delší dobu nebo jen na pár dní jako já, za sebou nemají žádnou organizaci a operují zcela nezávisle, takříkajíc „na vlastní pěst“. Bez jejich pomoci by situace na Sámosu byla neúnosná. Mezinárodní organizace na všechno nestačí, místní samospráva se od problému distancuje a většina obyvatel ostrova je z uprchlíků vystrašená. Nepochybně nejznámějšími a dlouhodobě nejaktivnějšími dobrovolníky jsou na Sámosu žijící Chris Jones a Sofiane Ait Chalalet, autoři blogu Samos Chronicles. Chris, dnes již v důchodu, je britský občan a bývalý profesor sociální práce a sociální politiky na Liverpoolské univerzitě.  Sofiane Aitchalelet, který si na vlastní kůži prožil to, co znamená být uprchlíkem, pochází z Alžírska a na Sámos před šesti lety doplaval. Filosofie této pozoruhodné dvojice je prostá, snaží se pomoci co nejefektivněji a co nejvíce lidem. To se jim daří právě proto, že chodí přímo mezi lidi, kterým pozorně naslouchají. Komunikaci jim značně usnadňuje i fakt, že Sofiane hovoří arabsky, řecky i anglicky. Jejich aktivity ale nejsou omezené pouze na terénní práci. Usilují o to změnit způsob, jakým lidé na ostrově a představitelé tamní městské samosprávy uprchlíky vnímají. Místní lidé se uprchlíků bojí, mají strach z nakažlivých nemocí, terorismu, kriminality,“ říká Chris a doplňujespousta věcí, která se děje, by se dít neměla. My ale nikoho nekáráme, neříkáme ty a ty jste špatní. To, co kritizujeme, je systém.“

I v Řecku mají svou „Bělou Jezovou“

Jeden z problémů, na který se dvojice snaží upozornit již delší dobu, jsou například podmínky v detenčním zařízení, které jsou podle nich otřesné. V zařízení, které bylo postaveno z prostředků EU v roce 2007 a koncipováno k ubytování 250 lidí, se někdy sejde 500, ale i přes 1000 lidí. Lidé, mezi nimi děti, museli celé dny stát na nohou, protože prostor k sezení nebo ležení zde prostě nebyl. Nebylo dost jídla, děti nedostávali mléko, snídaně, chyběly jim pleny. Celé to na starosti mají pouze čtyři policisté, kteří jsou naprosto zoufalí. Oni jsou také pouze lidé, kteří se snaží pomoci, jak jen můžou. Někteří z nich, co sami mají děti, uprchlíkům nosili oblečení a pleny, nebo nakupovali jídlo a pití ze svého, říká Sofiane. Do detenčního zařízení jsou v současné době eskortováni pouze uprchlíci nesyrského původu, nejčastěji Afghánci, Iráčané a Eritrejci - na rozdíl od Syřanů, kteří se evidentně dopustili stejného přestupku (nelegálního překročení hranic) a kteří jsou odbavováni přednostně v místě, kde čekají na trajekt do Athén. Podle Chrise a Sofianeho je zde s nimi zacházeno se zločinci a toto místo, kde mnohdy tráví několik týdnů, nesmí za žádných okolností opustit. Alespoň tak tomu bylo do 13. 10., kdy centrum ze dne na den otevřelo své brány a všichni, kteří v něm byli doposud zadržovaní, ho mohli opustit. Stalo se tak proto, že zodpovědné orgány nebyli schopny místo dále zásobovat. Podle svědectví některých propuštěných uprchlíků museli v zařízení projít ponižující kontrolou, odevzdat peníze i mobilní telefony. Že Vám to něco připomíná? Ano, i v Řecku mají svou Bělou Jezovou a jistě se po Evropě najde i spousta dalších takových míst.

Do Evropy na gumovém člunu

Podmínky v detenčním centru na Sámosu ovšem nebyly o moc růžovější ani v minulých letech. Dnešní uprchlická krize tak v sobě možná skrývá i pozitivní aspekt. To, že se uprchlíci dostali do středu zájmů, včetně toho, jak je s nimi zacházeno nejen v detenčních zařízeních, ale také při jejich pokusech o přeplutí moře, ať již Egejského nebo Středozemního, by mohlo znamenat, že se jejich situace zlepší, protože minimálně přestanou být neviditelní. Náznaky této změny jsou ostatně již vidět dnes. Zatímco předchozí vláda postupovala (podle pokynů EU) proti uprchlíkům tvrdou rukou ve víře, že je tak odradí od cesty do Evropy, přístup té současné je velice odlišný. S případy, kdy byli uprchlíci z vody vytaženi námořní policií, zmláceni a vhozeni zpět do moře, se dnes naštěstí již nesetkáte. Naopak námořní policie má dnes za úkol lidi na moři zachraňovat, což se jim často daří, často však také ne. Jen letos se při pokusu o překročení egejského moře utopilo přes 3000 lidí, včetně dětí. Není se čemu divit. Uprchlíci vyplouvají ve 40-50 lidech na nafukovacích člunech, které jsou navrženy, aby unesli 14 lidí, a ti, kdo člun řídí, bývají naprosto nezkušení.

Obvykle to bývá tak, že se lidí zeptají, kdo nemůže za cestu zaplatit. Toho, kdo se přihlásí, pak během 5 minut „naučí“ řídit člun a tím to hasne,“ říká Sofiane

samos_foto.png

Fouzi, mladý Syřan z Damašku, kterého jsem potkala v přístavu města Sámos, měl v tomto ohledu štěstí. Jejich člun řídil mladík, který se řízení naučil v době, kdy žil v uprchlickém táboře v Turecku. I přesto byla jejich plavba noční můrou, na kterou nerad vzpomíná.

Bylo to opravdu strašné, moře bylo rozbouřené, orientovali jsme se podle navigace v mobilu. Proud nás neustále strhával na opačnou stranu a člun byl pod tíhou všech těch lidí vtahován pod hladinu.“

Plavba měla údajně trvat tři hodiny, ale my jsme pluli osm hodin. Téměř po celou tu dobu jsem spolu s ostatními muži seděl na přídi, potopený do půl těla ve studené vodě,“ říká Fouzi, ihned na to ale dodává, že je moc šťastný a děkuje Bohu a řecké policejní hlídce, která je na moři zachránila. Jsem si jistý, že bez jejich pomoci bychom nepřežili.Za tuto cestu Fouzi zaplatil 1200 dolarů. Taková suma se jeví jako absurdní, obzvláště když víme, že za cestu na trajektu by zaplatil 35 euro. Mnoho lidí, si proto klade otázku, je toto opravdu nutné? Je nutné, aby tito lidé byli vystavování takovému utrpení? A čeho se vlastně obáváme, když odmítáme zaručit legální a bezpečnou cestu do Evropy těm, kteří pomoc skutečně potřebují?

Zima se blíží

Ačkoliv mnozí očekávali a doufali, že nastupující zima uprchlíky od cesty přes moře odradí, není tomu tak. Uprchlíci přicházejí stále, a i když na Sámosu začínají vznikat první „hot spoty“ pro uprchlíky, kteří mají být přerozdělovány do států EU, nevypadá situace na tomto ostrově o moc růžověji, než na začátku léta. Turisté přestali v říjnu na ostrov téměř jezdit, čímž výrazně ubylo dobrovolníků, a místní samospráva problém stále úspěšně přehlíží. Daleko více, než jak naložit s uprchlíky, ji totiž zajímá, jak se připravit na rok 2021, kdy se má Sámos stát městem kultury. Co se začíná pomalu měnit, je přístup místních, kteří podle Chrise a Sofianeho svůj pohled na uprchlíky pod vlivem osobní zkušenosti zcela přehodnocují.Je sice pravda, že mnozí obchodníci na Sámosu v krizi vidí hlavně příležitost, jak si vydělat (což jim lze s ohledem na ekonomickou situaci jen těžko vyčítat), přibývá zde ale stále více těch, kteří, jak říká Chris: „chtějí pomoct, i když často sami moc nemají.“ Podobná solidarita funguje i mezi samotnými uprchlíky, kteří si vzájemně pomáhají třeba tím, že se ujímají opuštěných dětí, nebo mezi sebou dělají sbírky pro ty, kterým už nezbylo vůbec nic. A proto se společně s Chrisem a Sofianem ptám - bylo by to možné? Bylo by možné, aby se Sámos nestal jen městem kultury, ale také městem kultury a humanity? Je tato představa skutečně tak idealistická a naivní? Ještě před tím, než jsem se vydala na Sámos, bych si myslela, že ano. Poté, co jsem zde ale na vlastní oči viděla, co dokáže lidskost a solidarita, aniž by bylo nutné vynakládat obrovské finanční sumy, nejsem si už tak jistá. Asi jsem se na Sámosu nakazila nějakou chorobou, říká se jí naděje a víra v to, že láska umí zázraky a že lidskost je ta nejcennější vlastnost, kterou máme. Když si jí nebudeme pěstovat, žádné předpisy, zákony ani politická opatření za nás uprchlickou krizi nevyřeší.


Finanční příspěvky na pomoc uprchlíkům na Sámosu lze posílat na účet:
GLS Bank
BIC/SWIFT code : GENODEM1GLS
IBAN: DE33 4306 0967 2023 9545 00
Address: Dusternstrasse 10, Hamburg 20355, Germany
Name of account: Samos Chronicles

Více se můžete dozvědět zde: Fb komunita Samos Refugees

Andrea Svobodová
vystudovala obecnou antropologii na FHS UK a v současné době pokračuje v doktorském studiu na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK. Je členkou výzkumného pracoviště GEOMIGRACE a ve svých výzkumných aktivitách se zaměřuje na otázky integrace, migrace, druhou generaci a identitu migrantů. V letech 2007-2010 pobývala v Belgii, kde pracovala v Integračním centru "De Som" na pozici asistentky v integraci. Následně působila tři roky na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde se zabývala agendou integrace cizinců. V MKC Praha pracuje na pozici výzkumnice projektu: Budování respektu na internetu a proti hatespeech.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect