Město stínů










Výzkum: Daiva Tereščenko  |  Fotografie: Cyril Horiszny

Polské hlavní město je cílem velkého počtu ukrajinských dělníků. Ukrajinci, kteří chtějí pracovat v Polsku legálně, musejí mít vízum a pracovní povolení. Ve skutečnosti ale spousta migrantů předpisy obchází – přijíždí s turistickým vízem a pracuje bez řádných dokladů. Ilegální práce paradoxně ekonomickou situaci migrantů zlepšuje, protože kdyby museli ze svých nízkých mezd platit všechny daně, mnoho z nich by nezvládlo uživit své rodiny. Práce načerno nicméně představuje zásadní překážku pro jejich pozdější integraci. Vystavuje je většímu riziku vykořisťování a znemožňuje jim sehnat práci, která by odpovídala jejich schopnostem a kvalifikaci. Proto mnoho oslovených migrantů, především z řad těch, kteří jsou již ve Varšavě delší dobu, doufá v udělení amnestie pro nelegální migranty. Pravdou ale také je, že mnozí ukrajinští pracovní migranti ani nepřemýšlejí o možnosti se v Polsku usadit - tam totiž nežijí, jen vydělávají na život, který žijí doma, na Ukrajině.






Konečně směrovka: „Warszawa: 30 km.“ Olha[1], žena,  sedící vedle mě, si vyměňuje SIM kartu ve svém mobilním telefonu a volá zaměstnavateli, který slíbil, že ji vyzvedne na autobusovém nádraží a zaveze do práce a do místa ubytování: „Autobus má zpoždění, protože se protáhla celní kontrola. Když bude doprava v pohodě, budeme tam ani ne za hodinu.“ Stejně jako ostatní moji spolucestující podniká Olha cestu ze Lvova do Varšavy kvůli práci. Odjezd ze Lvova ve večerních hodinách a ranní příjezd do Varšavy se zdá být pro Olgu i další cestující běžná rutina. Jenže třeba Halyna, mladá dívka z malého města v Haliči, tuto cestu absolvuje poprvé. Je tedy vděčná za jakékoli informace. Marija, která v Polsku žije už zhruba osm let, jí vypráví o své vůbec první cestě za prací do Varšavy: „Nevěděla jsem, co mám čekat, o samotném městě jsem nevěděla vůbec nic. Na nádraží na mě čekal můj zaměstnavatel a zavezl mě tam, kde jsem měla pracovat a bydlet.“  


Turisté si nastudují kapesní průvodce, v předstihu si rezervují ubytování v hotelu a k prohlídkám města využívají služeb turistických informačních center, průvodců a map. Naproti tomu, když přijíždějí poprvé do Varšavy pracovní migranti z Ukrajiny, většinou ani netuší, co mají čekat. Jak se přizpůsobí životu ve městě? Najdou tam příjemná i méně příjemná místa? Je pro ně město místem k životu nebo pouhým zdrojem výdělku? Najít odpovědi na tyto otázky jsem se pokusila během dvou terénních výzkumných pobytů ve Varšavě, ve kterých jsem se zaměřila na to, jak migranti z Ukrajiny město vnímají. Kromě sledování cesty migrantů ze západní Ukrajiny do Evropské unie bylo cílem mé studie též rozebrat jejich motivaci k migraci, organizaci cesty a podívat se na to, jak se jim v jejich cílové stanici žije.


Nejvýznamnějším zdrojem informací byli sami migranti, neboť mým cílem bylo získat jejich popis zážitků i problémů při jejich pobytu ve městě. Během svých dvou pobytů jsem si povídala se šestnácti ukrajinskými migranty. Musím ovšem upozornit, že ne všichni migranti chtěli o svých problémech hovořit. Během cesty autobusem jsem se setkala s lidmi, kteří si se mnou během jedné ze zastávek otevřeně povídali u stolu. Dali mi na sebe kontakt a přislíbili schůzku. Později si to nicméně rozmysleli s tím, že „na jejich zkušenostech nezáleží“ a „jeden rozhovor nic nezmění“. Jedna žena, která se také odmítla osobně sejít, mi o sobě vyprávěla alespoň po telefonu a tvrdila, že „naše příběhy jsou stejné, tvrdě pracujeme a nikdo se o nás nestará“. Informace získané od migrantů jsem doplnila rozhovory se zástupci organizací, které migrantům pomáhají.[2]


Jak získat dokumenty a překročit hranici


Cesta autobusem ze Lvova do Varšavy přijde na 234,86 ukrajinských hřiven (cca 500 Kč) a trvá zhruba jedenáct hodin (mně trvala déle, než bylo uvedeno v jízdním řádu, takřka třináct hodin, a to kvůli delším celním prohlídkám na hranicích s EU). Nicméně Ukrajinci, kteří plánují cestu do Varšavy, ji musejí připravovat ve značném předstihu a do vyřizování potřebných dokumentů musejí před odjezdem ze Lvova investovat další prostředky. Zkušení migranti jako Olha, která začala ve Varšavě pracovat ještě před vstupem Polska do Evropské unie, si vzpomínají na nejrůznější opatření a omezení určená k regulaci přesunu migrantů mezi oběma sousedními zeměmi. V reakci na požadavky EU zavedlo Polsko koncem roku 2003 vízovou povinnost pro občany Ukrajiny. Přechod přes hranice se dále zkomplikoval, když Polsko v roce 2007 vstoupilo do schengenského prostoru. Od té doby platí polské turistické vízum pro volný pohyb v rámci celé schengenské zóny. Tuto výhodu však vyvažuje skutečnost, že vyřizování víz je dnes složitější. Kromě toho si musejí Ukrajinci k vízům obstarat též pracovní povolení, aby mohli pracovat legálně. Žádost o povolení musí za cizince podat jeho potenciální zaměstnavatel.[3] Ve skutečnosti ale řada migrantů tato nařízení obchází tím, že do Polska cestují na turistická víza a pracují bez řádných dokumentů.


Ukrajinci vízovou povinnost považují za nákladnou mrzutost a vědí, že pokud za prací do Polska opravdu chtějí, nějak se tam vždycky dostanou. Volodymyr, který patří k nepravidelným migrantům pracujícím ve Varšavě, k tomu poznamenává: „Můžete si koupit pozvání. Do Polska se dostanete za 2-3 tisíce hřiven (4-6 tisíc korun). Ale nemáte jistotu, že seženete práci.“ A dodává: „Z tohoto systému nemá zisk ani Polsko, ani ukrajinští migranti, jenom zprostředkovatelé, kteří inkasují peníze za vyřízení dokumentů.“ Ti, kteří mají řádné pracovní povolení a do Varšavy pravidelně dojíždějí, se často podivují, kdo má ze složitých postupů, v nichž je obtížné se vyznat, skutečný prospěch. Ljudmyla, Ukrajinka ve středních letech, si v této souvislosti stěžuje: „Pokaždé, když máte platit za vízum, musíte se strachovat, jestli ho dostanete a co se pak bude dít na hranicích.“

Zároveň však podle samotných migrantů stávající nařízení nezaručují pocit jistoty, že dostanou práci a slušný výdělek. Saša, který pracoval pro stavební firmu, se při vzpomínce na svou první cestu do Polska rozčílí. Pracovní agentura, která mu cestu z Ukrajiny do Varšavy zajišťovala, původně slíbila, že na něj bude její zástupce čekat ve Lvově, potom ve Varšavě, ale nakonec se neukázal nikdo, aby mu po příjezdu pomohl.


Příjezd do města


Autobus přijíždí do své cílové zastávky Stadión hned vedle areálu bývalé obrovské tržnice zvané „Jarmark Europa“. Dnes uzavřený prostor tržnice okolo varšavského legendárního Stadiónu desetiletí byl od začátku devadesátých let téměř dvacet let největší evropskou tržnicí, který živil tisíce obchodníků z východní Evropy a Vietnamu. Okolí stadiónu je dnes tmavé, špinavé a nedělá zrovna bezpečný dojem. Někteří migranti proto raději vystupují o zastávku dříve na ústředním autobusovém nádraží. Člověku se jistým způsobem uleví, že má cestu za sebou. Jenže pro migranty přijíždějící na zastávku Stadión je to jen další začátek. Na některé z nich přímo na nástupišti čeká zaměstnavatel, jiní se vydávají na cestu do města ve snaze dojet na určené místo bez cizí pomoci.

Noví migranti mnoho nevědí ani o městě samotném, ani o svých právech, a tak bývají často závislí na svých zaměstnavatelích. Proto je přístup zaměstnavatelů na začátku pracovního vztahu velmi významným faktorem, který má vliv na sociální i psychologický stav migrantů, na jejich vnímání města a společnosti i na míru jejich budoucí integrace v dané zemi obecně. Takováto závislost pochopitelně svádí ke zneužívání. Jak dokládá například příběh zdravotní sestry Svitlany, existují však také harmonické vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kde nelze o zneužívání vůbec hovořit: „Vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes: ve čtvrtek 11. října 2001 jsem do Varšavy přijela na pozvání. Od začátku se ke mně chovali jako ke členovi rodiny. Nikdy na ta slova nezapomenu: „Můj dům je tvým domovem. Tvoje děti jsou našimi dětmi.“ A tak to bylo po tři roky.“ 

Společenské kontakty jsou pro migranty a jejich život ve městě důležité či dokonce zcela zásadní. Přátelům a známým se mohou svěřit s problémy při hledání zaměstnání či ubytování a mohou také získat důležité informace spojené s jejich postavením: Jedna migrantka vzpomíná: „(...) To, když jsme měli tu paní Emmu, která nám hodně pomáhala, věděli jsme, kam jdeme, ke komu a jakou práci budeme dělat.“ Význam společenských kontaktů zdůrazňuje také další mladá žena, Ivanka z Ukrajiny, která má vysokoškolské vzdělání a žije ve Varšavě: „Přátelé věděli, že hledám práci a že na Varšavské univerzitě je volné místo, takže jsem tam poslala životopis. Předtím jsem ho poslala na řadu míst, ale moc odpovědí jsem nedostala. Takže mi moje kontakty s přáteli pomohly. Byty, ve kterých jsem bydlela, jsem si také našla přes známé a kolegy.“

Dalším zásadním bodem v topografii varšavských imigrantů jsou nevládní organizace, které hrají významnou roli zprostředkovatele společenských kontaktů. Pochopitelně mají největší význam pro ty migranty, kteří žádné jiné kontakty ve městě nemají. Pozoruhodnou institucí je například Centrum Powitania w Warszawie, jakési uvítací centrum nabízející pomocnou ruku migrantům, kteří potřebují poradit nebo mají potíže s bydlením, se zneužíváním zaměstnaneckých práv nebo s vyřizováním potřebných dokumentů. Centrum v roce 2009 otevřely dvě ženy, které samy přišly do Polska za prací. Slouží jako průvodce migrantům po městě a na jeho webových stránkách se dočteme o jeho poslání: „Tak jako řada imigrantů přicházejících do Polska, obě tyto ženy se po příjezdu do Varšavy setkaly s mnoha obtížemi. Rozhodly se své vlastní niterné zkušenosti využít a založit místo, kde mohou imigranti přijíždějící do Polska najít pomocnou ruku. Hlavní město, které leží v samém srdci Evropy, dosud takové místo postrádalo, místo, kde mohou imigranti využít podpory v těch nejzákladnějších, ale zároveň složitých otázkách.“[4]


Vzhůru do města


Dokonce i po delším pobytu může Varšava zůstat pro migranty poměrně neznámým městem. Nejvýznamnějším faktorem určujícím vztah mezi migrantem a městem je povaha migrantova zaměstnání. Jedna z žen, se kterou jsem hovořila v autobuse při cestě do Varšavy, mi vyprávěla o svém úmyslu pracovat v oděvnictví a vysvětlovala, že všechny ženy žijí a pracují ve stejné budově. Jediný volný den využívají ke spánku anebo k nákupům. Pro pracovníky v domácnosti, kteří poskytují služby 24 hodin denně, je příležitostí dostat se do města ještě méně. Práce v domácnosti a v oděvním průmyslu je doménou žen. Ovšem muži, kteří pracují pro stavební firmy, čelí podobným problémům. Ubytování mají zpravidla v blízkosti stavenišť a daleko od centra, kam skoro nejezdí, a pokud ano, pak jen nakupovat.

Migranti, kteří ve městě žijí delší dobu a přestěhovali si sem už i své děti a rodinné příslušníky, pohlížejí na město jinak. Druhá generace se jim stává průvodcem a též tlumočníkem z polštiny, která už město vnímá zcela jinak.

S Ljubou jsem se setkala v sobotu poté, co vyzvedla své neteře z ukrajinské školy. Zašly jsme k nim domů. Během krátké cesty tramvají dívky vesele ukazovaly na stavby starého města a popisovaly nám historii Varšavy. Ljuba nám vysvětlila, že když jdou do města, děti jim ukazují různá místa a vyprávějí, o čem se dozvěděly ve škole.

Druhá generace imigrantů vnímá město a jeho život odlišným způsobem. Zatímco jejich zaneprázdnění rodiče a příbuzní pracují, děti a dospívající členové druhé generace se bez obtíží naučí ovládat místní jazyk a seznamují se s městem. Navíc v sobě spojují jak životní styl místních lidí, tak migrační zkušenost svých rodičů, čímž si osvojují dvojí pohled na město. Zatímco zkušenosti druhé generace imigrantů zasluhují další rozbor, moje poznatky dávají tušit nové perspektivy pro různé formy integrace imigrantů ve městě.


Místa, která jsou vidět


Palác kultury a vědy, náměstí na Starém městě, Zámek – to jsou nezbytné zastávky každého turisty, který navštíví hlavní město Polska. Jenže Varšava ukrajinských migrantů vypadá docela jinak. Základními body jejich mapy by nebyly ani známé památky, ani instituce často navštěvované samotnými Varšavany, jako například divadla či univerzita. Byly by to hlavně autobusová a vlaková nádraží, ubytovny, centra pro vyřizování povolení k pobytu a k práci, tržnice, supermarkety a uniatský kostel. Když migranty doprovázíme na jejich cestě mezi těmito místy, vynoří se nezvyklý a málo známý místopis Varšavy.

Neexistuje jen jedno „město migrantů“, protože samotní migranti upozorňují, jak je důležité být v kontaktu s různými místy. Migranti zaměstnaní v domácnostech žijí a bydlí v jednom místě. Zpravidla poměrně často cestují domů na Ukrajinu, a tak je síť jejich společenských kontaktů ve Varšavě omezená. V důsledku toho obsahuje „mapa města“ pracovníků v domácnostech zřejmě největší bílá místa. Přestože tito migranti ve městě pracují, nejsou téměř vidět a také pro ně zůstává samotné město neviditelné a neprozkoumané. Pohybují se v kruhu. Migranti potřebují více příležitostí naučit se jazyk a získat nové sociální kontakty, aby měli přístup k lepším pracovním nabídkám, jenže tomu jejich současný styl života brání. Šance nastoupit cestu integrace se tímto velmi snižují.

V případě jiných profesí jsou možnosti migrantů seznamovat se s městem méně omezené. Nicméně většina lidí, se kterými jsem hovořila, si podle všeho nemůže či nechce život v cizím městě příliš užívat. Nemají totiž čas na návštěvy centra a nemají chuť utrácet peníze navíc, například za jízdenky a další s tím spojené náklady: „Sem jezdíme vydělávat, ne žít. Peníze posíláme domů, aby naše děti měly z čeho žít.“ Dokonce ani o kulturní a společenské aktivity, které jsou k dispozici zdarma, není nijak velký zájem, protože jen málokdo z migrantů si je může vzhledem k omezeným časovým možnostem dovolit.

Situace vypadá jinak pouze v případě těch, kteří si s sebou přivezli rodinu, kteří přišli i s dětmi a pobývají ve městě delší dobu. Ivanka, která žije ve Varšavě s manželem už čtyři roky, mi vypráví, jak s manželem objevili Varšavu až tehdy, když si pořídili kola a začali jezdit po městě. Svitlana, se kterou přijel do Varšavy i její syn a přes prázdniny si na brigádách vydělává na studia, mi ukazovala fotografie, na nichž její syn projíždí na kole varšavské parky a pamětihodnosti.

Moje studie vykresluje obrázek spíše rozdrobené komunity, jejíž členové se odlišují několika faktory, například profesí, délkou pobytu ve Varšavě a zejména pak tím, zda si s sebou přivezli rodinu a děti, či nikoli. Pro většinu migrantů z Ukrajiny jsou pouta k vlasti podle všeho silnější než pouta k jejich novému prostředí. Přesto jsme jim položili následující otázku: existují místa, kde se migranti z Ukrajiny mohou setkávat, povídat si a utvářet tak svoje společenství?

Pravděpodobně nejvýznamnějším takovým místem je uniatský kostel. Zde se každou neděli schází větší počet migrantů: „V kostele můžete samozřejmě lidi potkávat. Dříve bylo dost volných míst k sezení. Na mši o deváté chodilo poměrně málo lidí. Teď se slouží v devět, v jedenáct a ve tři a je tak plno, že uvnitř není místo ani na stání.“

V rámci varšavského života ukrajinských migrantů hraje tento kostel mnohem významnější roli než jen jako náboženské centrum. Kostel je právě tím místem, kde jsou migranti vidět. V důsledku nárůstu počtu migrantů začal sloužit širším potřebám, takže je dnes také neformálním místem pro setkání a komunikaci, výměnu zkušeností, ale poskytuje také informace ohledně pravidel pro právní postavení migrantů.


Jak migranti bydlí


Zkušenosti migrantů s bydlením jsou důležité pro popis praktického života ve městě a strategických rozhodnutí jeho nových obyvatel. V průběhu studie bylo důležité zaznamenat vyprávění migrantů o místech, kde v hostitelské zemi žijí, aby bylo možné vysledovat, jak si migranti ubytování vyhledávají a jaký typ ubytování volí, a to před vypuknutím ekonomické krize i v jejím průběhu. Jakým způsobem jejich výdělky ve Varšavě ovlivňují podmínky jejich domácností doma ve vlasti?

Výběr zaměstnání je spojen s možnostmi ubytování. Když migranti tvrdě pracují za nejnižší možnou mzdu, logicky hledají taková místa, kde mohou pracovat a zároveň i bydlet. To platí zejména v případě dočasných migrantů a u těch, kteří přijíždějí poprvé. Významným faktorem v otázce bydlení je rovněž pohlaví migranta, přičemž ženy, které si vyberou práci v oblasti ošetřovatelství, hlídání dětí nebo služeb v domácnosti, mají možnost bydlet přímo v rodině, zatímco muži pracující na stavbách mohou bydlet buď ve větší společné ubytovně nebo si několik mužů společně pronajme menší dům.

Ekonomická krize obzvlášť těžce dolehla na trh s bydlením na celém světě. I přesto však někteří migranti hlásí pozitivní zkušenosti. Kvůli zvýšenému zájmu médií o trh s bydlením ceny nemovitostí poklesly a Ljudmyla, která v Polsku pracuje dlouho a vždycky měla problém najít cenově dostupné bydlení, obdržela hypotéku na nákup bytu, kam se mohla nastěhovat i s dětmi: „V roce 2007 jsem získala trvalý pobyt. Pak už jsem nemusela platit za pracovní povolení ani víza. Bylo mi jasné, že se mi rozšířili možnosti. Ale moje děti musely na trvalý pobyt čekat ještě rok a půl. Mezitím jsem musela pro ně připravit zázemí, najít vhodné bydlení. O koupi bytu jsem začala přemýšlet, když začala krize. Informací o možnostech získat půjčku byla spousta. V roce 2008 jsem začala hledat byt a uvažovat o hypotéce. Našla jsem ten nejlevnější. V roce 2009 jsem ho koupila a bydlím tam dodnes. Je to pro mě velká úleva. Bydlení je pro migranty ten největší problém.“

Další příklad toho, jak využít krizi, vidíme na příběhu Ukrajinky Svitlany, která ve Varšavě začala pracovat, aby uživila děti, které ještě bydlí ve Lvově. Poté co ekonomická krize zapříčinila kolaps ukrajinského trhu s nemovitostmi, si mohla Svitlana dovolit doma na Ukrajině koupit byt.


Flexibilita - ilegalita


Z průzkumů veřejného mínění by se mohlo zdát, že migranti berou místním lidem nekvalifikovanou práci a zvyšují tak nezaměstnanost. Avšak akademické výzkumy a ekonomické teorie ukazují, že skutečný dopad imigrace na pracovní vyhlídky domácí pracovní síly s nízkou kvalifikací je menší, než jak si řada lidí myslí.

V případě Ukrajinců v Polsku by bylo zavádějící hovořit o přímé pracovní konkurenci, a to zejména kvůli velmi nízké úrovni mezd. Nezaměstnaní Poláci by sice mnohdy neodmítli méně kvalifikovanou práci jako takovou, ale mzda za ni je často tak nízká, že by své rodiny v Polsku zkrátka neuživili. Poláci proto za takovou prací odjíždějí do ciziny, kde si vydělají více. Proč je ale potom tak mizerně placená práce stále lákavá pro Ukrajince? Při hledání odpovědí na tuto otázku si musíme uvědomit tři faktory, které osvětlí, jaké migrační strategie jsou pro Ukrajince z ekonomického hlediska smysluplné.

Zaprvé je to omezený pohyb Ukrajinců. Vzhledem k vízovým povinnostem a ochraně pracovních trhů v Evropě před občany tzv. třetích zemí nemohou Ukrajinci na rozdíl od Poláků jednoduše reagovat na ekonomické pobídky tím, že by se přestěhovali do Velké Británie či Irska. Pochopitelně existují i oblíbenější země než Polsko, jako například Španělsko, Portugalsko nebo Itálie, kde jsou platy vyšší. Jenže i při fungování Schengenu má cesta do každé z těchto zemí svá konkrétní úskalí. Díky geografické blízkosti a jazykové blízkosti polštiny a ukrajinštiny Polsko láká především ty, kteří chtějí vyjet za prací do ciziny na kratší dobu (anebo mají v plánu delší pobyt a zároveň chtějí zůstat ve stálém kontaktu s vlastí).

Druhým, poněkud absurdním faktorem je ta, že Ukrajinci mohou práci nabízet za nižší cenu kvůli svému nelegálnímu postavení. Larysa, která ve Varšavě žije už více než osm let, nám to přibližuje následovně: „S velmi malým platem okolo 600 zlotých (3600 Kč) je tu velmi obtížné vyžít. Pracuji načerno, protože jinak by to pro mě bylo nesnadné. Proč je to tak těžké? Spousta lidí pracuje za minimální mzdu. Nikdo z ní nechce platit daně. Zaměstnanci dostávají 1200 zlotých (zhruba 7200 Kč) – to je minimum –, ale i tak musejí ještě čtyřicet procent z toho odvést na daních. Mají nájemní smlouvu a z té také platí daně. A takhle to už nikdo nechce. Nejhorší je práce na částečný úvazek. Taková práce se vůbec nevyplatí, protože pak už z ní nikoho neuživíte.“

Třetím faktorem jsou rozdíly mezi úrovní životních nákladů v Polsku a na Ukrajině. Ukrajinští migranti tohoto rozdílu využívají, když přejíždějí tam a zpátky mezi svou vlastí a zemí, kde pracují.

Migranti určitě jednají racionálně, když se snaží přizpůsobit životní a migrační strategie výše zmíněným skutečnostem. Výsledkem je však stav, který v mnoha případech zamezuje lepší integraci. Klíčový je v tomto ohledu právní status migrantů. Je známým faktem, že za nedostatkem občanské angažovanosti migrantů stojí jejich pololegální status v hostitelské zemi, s čímž souvisí potřeba zůstat pokud možno „neviditelný“. A práce načerno má své výhody i nevýhody.

Je určitým paradoxem, že nelegální status znamená pro migranty lepší ekonomickou situaci a sociální mobilitu. Jak poznamenává Valerija, která již řadu let pracuje ve Varšavě legálně: „Nelegální zaměstnanci pracující v Polsku jsou flexibilní, vydělávají více, ale mají taky své problémy. My máme řádné dokumenty, ale dostáváme minimální mzdu. To nám nestačí. Abychom přežili, musíme pracovat více.“ Na druhou stranu nelegální status neumožňuje migrantům strategický přístup k trhu práce, což je nevýhoda obzvlášť pro ty, kteří ve městě pobývají delší dobu. Proto také někteří z námi dotazovaných migrantů, kteří již získali určité zkušenosti i jistotu, hovoří o potřebě být vidět, což znamená obstarat si legální status. Příkladem problému nelegálního statusu je Volodymyr, který založil vlastní stavební firmu, ale nemá řádné dokumenty. Vzhledem k této vážné překážce v budoucím rozvoji jeho podnikání uvažuje o legalizaci a doufá v amnestii pro nelegální migranty. Také Larysa si po letech strávených poskytováním služeb v domácnosti a hlídáním dětí hodlá založit vlastní firmu, a je tedy v podobné situaci: „Ráda bych rozjela vlastní firmu. Napadlo mě nabízet služby při přípravě rodinných oslav. Možná jednou skutečně dojde i na amnestii pro nelegální zaměstnance z Ukrajiny. V jiných zemích to migranti mají lepší. Mohou žít legálně, začít podnikat a využít toho, co umějí.“

Otázka legálního statutu je důležitá nejen z pohledu jednotlivých migrantů, ale též z pohledu přijímající společnosti. Když migranti obdrží stejná práva jako místní občané, mohou snadněji hledat práci podle svých kvalifikací, snadněji se integrují do společnosti a zvýší se jejich příspěvek místní ekonomice. S touto otázkou souvisí také problém uznávání kvalifikací. Jak je bohužel vidět na příkladu Ljuby, které je 40 let a má vysokou školu, migranti zažívají problémy s uznáváním kvalifikací nejen při pobytu v Polsku, ale také po návratu na Ukrajinu: „Svou práci mám moc ráda a chci pracovat na Ukrajině. Jenže naše vláda za posledních pět let nic nezměnila. Během prvního roku po návratu na Ukrajinu jsem nemohla sehnat práci. Ptali se mě „kde jste ty čtyři roky pracovala?“ Odpověděla jsem, že jsem pracovala v cizině. A oni na to, že pokud jsem pracovala v cizině, už nejsem profesionál v oboru. Možná čekali nějaký úplatek. Bylo pro mě těžké poslouchat ve vlastní zemi, že už nejsem odborník a že jsem přišla o kvalifikaci. Teď mám tedy práci v zahraničí, která mým kvalifikacím odpovídá. Naše firma spolupracuje s Ukrajinou.“



[1] Jména všech respondentů byla pro zachování jejich anonymity změněna.

[2] Fundacja Rozwoju „Oprócz Granic”, Centrum Powitania w Warszawie; nevládní organizace Stowarzyszenia Interwencji Prawnej.

[3] Immigration to Poland: policy, employment, integration [Imigrace do Polska: politika, zaměstnanost, integrace], Grabowska-Lusińska Iza. Górny Agata, Magdalena Lesińska, Marek Okólski (editoři). 2010. Wydawnictwo Naukowe Scholar. Warszawa, s. 135 

[4] To je také myšlenka stojící za vytvořením instituce Centrum Powitania w Warszawie, http://www.centrumpowitania.org.pl/ 


LOGIN/LOGOUT

Admin-Login

CLOSE...