Život s podmínkou

Když se Anatolij rozhodl opustit Ukrajinu a odjet do Česka, netušil, co ho tady čeká. Jako mnozí jeho krajané žil nějakou dobu načerno. Nyní již sedm let má povolení k dlouhodobému pobytu, na větší jistotu spojenou s trvalým pobytem však stále čeká.

Dnes třiatřicetiletý Anatolij pochází z malého městečka v Doněcké oblasti na Ukrajině. Bylo téměř nemožné najít si tam práci, s manželkou se rozešel, a tak odjel v devadesátém šestém roce spolu se dvěma kamarády do Česka. Bylo to vůbec poprvé, co jel do zahraničí. „I přesto jsem odcházel s přesvědčením, že se na Ukrajinu již žít nevrátím“, tvrdí rozhodně.

Ke vstupu do Česka tehdy Ukrajinci nepotřebovali vízum, stačil jim turistický voucher, který platil tři dny. Anatolij s kamarády jeli do Olomouce, jelikož jeden z nich tam již v minulosti byl. I když jeho známé nakonec nenašli, brzy se jim podařilo sehnat si práci. Platnost voucheru vypršela a oni zůstali v Česku načerno.

„Hned od začátku jsem se snažil být tady legálně. Nejdřív jsem nevěděl, jak na to, a proto jsem mockrát naletěl. Rok a půl jsem pracoval u lidí, kteří mi slibovali vyřízení potřebných dokladů, ale pořád se na něco vymlouvali. Každopádně vždy jsem stál o zlegalizování svého pobytu tady“, vypráví Anatolij.

Život načerno obnášel mnoho komplikací. Třeba při onemocnění, když.neměli zdravotní pojištění: „V případě nemoci jsme si půjčovali kartičku od krajanů, kteří tady byli legálně. Jednou jsem takhle jel k lékaři kvůli zánětu středního ucha. Když po mě s kartičkou chtěli i občanku, vymluvil jsem se, že si zrovna prodlužuji povolení k pobytu, a proto ji nemám u sebe.“

Navzdory všem problémům o práci nouze nikdy nebyla. „Neznám jediného Ukrajince, který by tady neměl práci. A nemyslím si, že je to jenom tím, že jsou ochotni pracovat za nižší mzdu než Češi. Musí být i šikovní. Přirozeně, mnozí dělají něco zcela jiného než to, čemu se vyučili. Je to ale otázka přežití a vím, že kdo chce, práci si najde.“

Vrátit se... Kam?

Po třech letech života načerno se Anatolijovi povedlo získat povolení k dlouhodobému pobytu, které má roční platnost. Od té doby pracuje v malé zámečnické firmě. Zatím se mu daří prodlužovat dlouhodobý pobyt každý rok, není to ale vůbec jednoduché. Povolení k pobytu se totiž váže na pracovní povolení, které vydávají úřady práce. Ještě nedávno bylo nutné prodlužovat ho každý rok. Úřady to dělaly s čím dál tím větší nevolí. Částečnou úlevou jsou proto nové předpisy, které platí od listopadu letošního roku a umožňují prodlužovat platnost povolení jenom každé dva roky. Podmínkou je zájem konkrétního zaměstnavatele o cizince, ale ani jisté pracovní místo nemusí být vždy zárukou k získání pracovního povolení. Úřad práce ho jednoduše prodloužit nemusí a cizinci jsou nuceni zůstat tady ilegálně, nebo se vrátit do země, ze které pochází. Jenomže oni už obvykle jiný domov nemají. „Znám lidi, třeba z Kazachstánu, kteří doma prodali byt, auto, nábytek, prostě všechno, aby sem mohli i s celými rodinami přijet. Žijí tady osm let a kdyby je vyhostili, nemají se kam vrátit. I pro děti by to byla tragédie. Chodí do českých škol, mají tady kamarády. Ti, co sem přišli s rodinami, se ještě víc než ostatní snaží žít jako normální rodina a integrovat se do společnosti. Na to se ale vůbec nebere ohled,“ stěžuje si Anatolij. Je v podobné situaci, jelikož později se s manželkou udobřili a přivedl ji sem i se synem.

Legálně, ale v nejistotě

Snem Anatolije i mnoha dalších cizinců je získat tady trvalý pobyt. Současné zákony to dovolují až po deseti letech legálního pobytu v Česku. Vzhledem ke komplikacím, se kterými musí každoročně při prodlužovaní povolení k pobytu zápasit, je to často nereálné. Obrovskou výhrou by byl zákon, podle kterého by mohli požádat o povolení k trvalému pobytu již po pěti letech nepřetržitého pobytu v ČR. Tento návrh je v současnosti předložen ke schválení v parlamentu. Anatolij říká: „Legálně jsem tady sedm let, a tak bych mohl požádat o trvalý pobyt již teď.“ Nejde přitom pouze o nějaké formální označení, ale o cosi, co ovlivňuje každodenní život. „ Bez trvalého pobytu nikdy nevím, jestli tady budu moci být i za rok, nebo ne. Nemůžu plánovat budoucnost ani dělat žádné zásadní kroky. Nemůžu si být jistý vůbec ničím. Třeba se změní nějaký zákon a budu tady ještě víc nežádoucí než předtím, nebo budu muset odejít.“ Problémem je pro něj taky to, že jako cizinec nemůže nakupovat na splátky. Rádi by si s manželkou zařizovali domácnost a jelikož nemají mnoho peněz, bylo by to pro ně ideální řešení. „Všechny splátkové společnosti mají v základních podmínkách české občanství. Já samozřejmě chápu, že se bojí, aby jim lidi i se zbožím neutekli. Ale možná by se dalo najít řešení. Třeba kdyby cizincům nákup na splátky povolovali v případě, že by měli ručitele s českým občanstvím. Já osobně mám tady hodně přátel Čechů, kteří mě znají a byli by ochotni se za mě zaručit“.

Podle Anatolije největším problémem Ukrajinců v ČR je nedostatek informací o svých právech a povinnostech, o tom, jak postupovat v problémových situacích. „Kdyby jim v tom někdo byl ochoten poradit, jistě by to hodně uvítali. V Olomouci jsem nikdy nenatrefil na organizaci, na kterou bychom se mohli obrátit. Dopátrat se spolehlivých informací je totiž mnohdy ten největší problém. A zaplatit si právní poradenství si nemůže dovolit nikdo z nás.“

V dnešní době už Česko není natolik atraktivní z hlediska výdělku, navíc předpisy pro cizince jsou hodně přísné. Jelikož vyřídit si vízum do Česka a do jiných zemí Evropské unie je téměř stejně složité, Ukrajinci začínají jezdit jižněji, třeba do Portugalska nebo Itálie. Navzdory tomu bylo v roce 2004 v Česku registrovaných víc jako čtvrt miliónu cizinců. Až na několik šťastlivců je to pro většinu z nich život plný nejistoty.