Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Záznam z kulatého stolu: Zahraniční zaměstnanci - pracovníci druhé třídy?

Záznam z kulatého stolu: Zahraniční zaměstnanci - pracovníci druhé třídy?

Dne 10. dubna 2014 se na velvyslanectví České republiky v Berlíně konal kulatý stůl na téma „Zahraniční zaměstnanci – pracovníci druhé třídy?“, během něhož spolu diskutovali představitelé Německa a České republiky problematiku měnících se forem zaměstnávání zahraničních pracovníků v těchto dvou zemích.

Cílem neveřejného kulatého stolu byla výměna informací a zkušeností mezi státními i nestátními subjekty zúčastněných zemí – České republiky a Německa. Většina diskuze se zaměřovala na různé formy obcházení pracovněprávních předpisů při zaměstnávání cizinců ze třetích zemí v obou zemích a o možných způsobech řešení skrze různá legislativní či jiná systémová opatření. Za českou stranu přiblížili své zkušenosti PhDr. Kateřina Štěpánková z Ministerstva práce a sociálních věcí, JUDr. Jaroslav Stádník z Oblastního inspektorátu práce, PhDr. Marie Jelínková, PhD. z nevládní organizace Sdružení pro integraci a migraci a JUDr. Vít Samek z Česko-moravské konfederace odborových svazů. Za německou stranu pak byl přítomen Dr. jur. Armin Knospe ze Spolkového ministerstvo práce a sociálních věcí, Dr. Marta Böning ze Spolkového svazu odborů DGB, Dr. Sebastian Klähn ze síťě EURES a Spolkového svazu odborů DGB a Dr. Barbara Weiser z nevládní organizace Caritasverband für die Diözese Osnabrück. Debatou provázel JUDr. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Po představení projektu Zahraniční zaměstnanci na trhu práce, v rámci kterého se kulatý stůl konal, vystoupila Dr. Barbara Weiser, která představila, jak vypadá situace se zahraničními pracovníky v Německu a jaké hlavní faktory ji ovlivňují. Po představení obecné situace se zaměřila na účelové smlouvy o dílo, účelovou samostatně výdělečnou činnost, delegování pracovních sil a pracovníků a propůjčování pracovníků přes agentury. Na otázku, proč jsou zahraniční pracovníci více ohroženi pracovním vykořisťováním, odpověděla, že zejména u občanů třetích zemí je to spojeno s nutností udržet si povolení k práci a k pobytu, které jsou podmínkou pro to, aby daná osoba mohla v zemi pracovat. Tento fakt je staví do pozice, kdy jsou na svých zaměstnavatelích závislí. Svou roli hrají i zákazy a omezení týkající se vstupu na trh práce pro různé profese či také přístup k systému sociálního zabezpečení. Dále si Dr. Weiser kladla otázku, co pro zahraniční pracovníky znamená pracovat na smlouvu o dílo. V praxi si zadavatel objedná u jiného subjektu či osoby vyhotovení určitého díla, pokud ale tento dodavatel zaměstná další subjekty, začíná se jednat o komplikovanější systém subdodavatelů či podřízených zaměstnanců, který je někdy v praxi těžké či ba dokonce nemožné rozklíčovat a například prověřit, že dodavatel vykonává dílo na základě určitých pokynů [1]. Dalším tématem, se kterým se v současnosti Německo potýká, je vysílání zaměstnanců. Jedná se zejména o situace, kdy jsou do Německa vysláni pracovníci v rámci například rumunské nebo bulharské firmy. Vyslání těchto pracovníků se řídí příslušnými normami EU, zejména směrnicí o vysílání pracovníků (směrnice 96/71/ES) a nově (květen 2014) přijatou směrnicí o prosazování předpisů v oblasti vysílání pracovníků. Zjednodušeně lze říct, že například dodržení minimální mzdy, se řídí pravidly země, kde pracovník práci vykonává a téměř vše další (pracovní předpisy atp.) se řídí pravidly vysílající země. V praxi lze však odlišné systémy těžce kontrolovat a například zajistit, aby i tito pracovníci byli dostatečně chráněni a mohli například v případě potřeby nastoupit na nemocenskou dovolenou atp. Německo se potýká i s problémem v ČR dobře známým - tzv. švarcsystémem, kdy se například práce o dílo pouze předstírá a ve skutečnosti se jedná o práci závislou. Častou motivací pro švarcsystém je obcházení zejména daňových předpisů. Řešení těchto nešvarů vidí Dr. Weiser například v doporučeních německé profesní odborové organizace DGB z roku 2013, která navrhují zajištění srovnatelných podmínek sociálního zabezpečení, zejména úrazové a další pojištění, které je pro zaměstnance běžné, i u delegované práce a dalších flexibilnějších forem zaměstnávání. Mimo to tato doporučení vyzdvihují i nutnost šíření informací mezi pracovníky, poskytování poradenských služeb a zajištění struktur, které budou postižené osoby podporovat.

Pohled na situaci v ČR nabídla prezentace PhDr. Marie Jelínkové, PhD., která se zabývala dopadem veřejných politik na strukturu zahraničních pracovníků v ČR. Ve svém příspěvku se zabývala zejména opatřeními, která v oblasti migračních politik Česká republika přijala a jaká měla, pokud vůbec, tato opatření vliv na počet migrantů v ČR a jejich postavení na českém trhu práce. Prezentace nepříliš uspokojivého vývoje ukázala na zásadní problémy nedostatku analýz a mikroanalýz na lokální úrovni a především na fakt, že počet cizinců, kteří pracují na méně jistých a méně bezpečných pracovních pozicích, se i v důsledku státních politik prudce zvyšuje.

Tohoto vývoje si rovněž v Německu všiml i Dr. jur. Armin Knospe, který ale upozornil na to, že se tento problém začíná postupně týkat i domácí populace. V Německu například až jedna pětina pracovníků pobírá „maximální zvýhodněnou mzdu" (německy Geringfügige Beschäftigung, tj. mzdu do 450 Eur/měsíc), což v praxi znamená, že z pohledu sociálního zabezpečení nejsou dobře chráněni. Zároveň je v Německu aktuální debata o stárnutí populace a potřebě zajistit pracovní sílu. Při pohledu do novin ale vyvstává spíše jiný problém, a to, jaká je domácí nezaměstnanost, což migraci, která by byla částečnou odpovědí na první problém, příliš nenahrává. Stejně tak se dnes v Německu objevuje i debata o tzv. sociálním turismu, pojmu naprosto zavádějícím a nevhodném, který vykresluje uchazeče o práci v Německu jako někoho, kdo primárně přijíždí zneužívat německý sociální systém. To nemění nic na faktu, že se s pracovní migraci pojí i stinné, nezákonné stránky. Zde je ovšem zásadní porozumět tomu, proč k těmto nezákonnostem dochází, a dívat se na ně různými prizmaty, aby i řešení byla odpovídající a komplexní. Například z hlediska segmentů pracovního trhu bývá pracovní postavení zahraničních pracovníků v Německu nejproblematičtější či nejprekérnější nejčastěji ve stavebnictví, zemědělství a v masném průmyslu. Mnoho zahraničních pracovníků v těchto oborech navíc pracuje na pozici osob samostatně výdělečně činných, třebaže fakticky se jedná o závislou činnost. Dalším problémem je, že v některých odvětvích, například v pohostinství, nefungují odbory a zaměstnanci v nich mají výrazně horší pozici než jinde. Na závěr pak Dr. jur. Knospe zdůraznil, že boj proti porušování pracovních práv může být účinný pouze tehdy, pokud budeme mít odpovídající zákony.

PhDr. Kateřina Štěpánková představila agendu oddělení zahraniční zaměstnanosti MPSV a statistiky v oblasti zahraniční migrace a zaměstnanosti v ČR, během níž zmínila pro ČR citlivé téma obrovského poklesu zaměstnanců ze zemí mimo EU po roku 2008 a zároveň otázky, co se s nimi stalo. Stejně tak byly prezentovány oficiální počty Bulharů a Rumunů žijících v ČR s tím, že se tato skupina cizinců pravděpodobně stala na pracovním trhu vysoce zranitelná. Na tuto skutečnost reaguje i nový projekt MPSV Inovacemi k prevenci pracovního vykořisťování, který je zaměřen zejména na prevenci pracovního vykořisťování občanů Bulharska v ČR.

JUDr. Jaroslav Stádník přiblížil statistiky v oblasti odhalování nelegální práce v ČR a výši uložených pokut s tím spojenou. Postih občanů, kteří vykonávají nelegální práci, není pro inspektoráty práce prioritou, vyšší snaha je sankcionovat zaměstnavatele. 91 % cizinců, kteří v ČR nelegálně pracují a byli kontrolováni, jsou Vietnamci a Ukrajinci. Nejčastěji pracují v oblasti restaurátorství, na staveništích a demolicích či v oblasti pronájmu bytových a nebytových prostor. V případech, kdy cizinci pracují v pozici OSVČ, což je jeden ze způsobů, jak zlehčit přístup zahraničních pracovníků ze zemí mimo EU na trh práce v ČR, dochází k závislé práci, která bývá takto zastíraná a na jejíž prokázání se inspektoráty rovněž zaměřují. V poslední době řešily inspektoráty práce rovněž podněty ze strany bulharského velvyslanectví, které se na ně obrátilo s tím, že řadě jejich občanů nebyla po měsíce u různých zaměstnavatelů vyplácena mzda. Následné kontroly ukázaly, že tito Bulhaři nebyli vedeni v seznamu zaměstnanců a ani nebyli pojištěni. Bulharské velvyslanectví však nemělo ponětí, kde se tito lidé, od kterých byla potřeba získat další informace a svědectví, nacházejí. Kontroly proto žádné výsledky nepřinesly. JUDr. Stádník rovněž doplnil, že v popisu práce inspektorátů práce je rovněž poskytovat bezplatné poradenství. Dle jeho slov je tato služba hojně využívaná, ovšem převážně jen ze strany českých pracovníků.

Dr. Sebastian Klähn přiblížil práci v oblasti přeshraničního partnerství Sasko/Česko/Polsko. Uvedl, že mobilní pracovníci jsou z 99 % nečleny odborů a nemají tedy v Německu přístup k jejich službám, které jsou financovány z členských příspěvků. Přesto existují způsoby a projekty, jak toto prolomit, a to třeba skrze členství v Evropské odborové radě, ze kterého vyplývá, že například polský pracovník v kovozpracujícím průmyslu má nárok na ochranu při práci v Německu. Ve většině případů však dochází k tomu, že mobilní pracovníci z ČR a Polska, kteří v Sasku pracují, nemají dostatek financí na právní pomoc. I tak ale existují pozitivní případy, kdy se spolupráce podařila. V nedávné době se několik českých žen obrátilo na české úřady práce s tím, že pracovaly v Německu v oblasti úklidu v hotelích, kde jim nebyly propláceny přesčasy, v případě nemoci nemohly nastoupit na nemocenskou dovolenou atp. České úřady práce pak navázaly spolupráci se sítí EURES [2], která situaci rovněž začala ve spolupráci s německými odbory šetřit a pořádat semináře, co lze v takovýchto situacích dělat. Postižené pracovnice vstoupily do odborů a nyní spěje celý případ k soudu, který pravděpodobně dopadne v jejich prospěch.

Dr. Marta Böning poukázala zejména na fakt, že se debata o postavení zahraničních pracovníků točí kolem dvou druhů problémů. Prvním z nich je to, jaké jsou právní podmínky, které jsou dle ní dnes nedostatečné a neumožňují adekvátně reagovat na nově vznikající situace. Druhým z nich jsou faktické problémy vedoucí k tomu, že zahraniční pracovníci v realitě mohou svá práva uplatňovat pouze v omezené míře. Co se týče řešení prvního problému, přicházejí odbory s návrhy norem. Nová německá vláda se dohodla, že bude postupovat proti zneužívání smluv o dílo i jiným formám nelegální práce, kdy v německých firmách nezřídka dochází k švarcsystému a mnoho závislých pracovních poměrů je skryto pod rouškou smlouvy o dílo nebo pod přenecháváním zaměstnanců. Na jednu stranu je tedy třeba se zaobírat kritérii, která definují smlouvu o dílo a smlouvy o přenechání zaměstnanců, a tato pravidla zrevidovat. Na druhou stranu je třeba stanovit minimální rámcové podmínky používání těchto smluv, například, aby kmenoví zaměstnanci nemohli být nahrazováni agenturními. Německé odbory předkládají konkrétní návrhy, které reagují na ne úplně uspokojivou praxi. Dále je třeba prosazovat co nejpodobnější mzdové podmínky pro různé formy zaměstnání a stále pracovat na zlepšení definic závislé práce atp., aby nedocházelo k účelové samostatně výdělečné činnosti. Německé odbory vytvořily pět kritérií, dle kterých by se švarcsystém mohl posuzovat, a doufají, že se jim je podaří ukotvit do zákona, aby bylo možné v případě nenaplnění těchto kritérií začít soudní proces se zaměstnavatelem/zadavatelem práce. Za obzvláště zranitelnou skupinu zahraničních pracovníků pak Dr. Böning pokládá ty, kdo přijdou do Německa jen na několik měsíců – jejich problémy jsou často neřešeny a je velmi obtížné tuto skupinu pracovníků sledovat. Co se týče pracovníků z Rumunska a Bulharska pracujících na německém území, tak Dr. Marta Böning s politováním poukázala na jejich nízkou snahu vstupovat do odborů. To je dle jejích slov dáno jak kulturně-historickým aspektem, tak i samotným faktem, že tito pracovníci bývají v Německu na kratší dobu. Určitou pomocí by mohly být v podstatě neexistující nadnárodní odbory, v tomto ohledu vítá nadnárodní spolupráci v rámci Německa, Polska a Česka.

Poslední diskutující JUDr. Vít Samek, ve svém příspěvku upozornil, že české odbory ze zákona zastupují všechny zaměstnance, nikoli pouze členy odborů. České odbory vidí svou zásadní činnost v diskutovaných tématech v oblasti legislativy – od lobbingu a konkrétních návrhů legislativy (např. vymezení závislé práce). Jako klíčový problém vidí JUDr. Samek politiku dvojí tváře, kdy Evropa zavírá oči nad dvojí cenou práce – pojištěného zaměstnance versus OSVČ. Tento sociální dumping ve formě OSVČ je třeba zlikvidovat, pokud se tak nestane, stát si zadělává na sociální problémy. Problematický je i často skloňovaný cíl - politika snižování vedlejších nákladů práce, což je sice hezké heslo, ale skrývá se za ním cena pojištění – zdravotního, sociálního, nemocenského, důchodového. Tato cesta vede k chudobě ve stáří a je časovanou bombou, která předznamenává sociální krizi, jež přichází do Evropy a propukne, pokud se i nadále budou rozevírat nůžky mezi výší příjmů ze strany kapitálů a nákladů práce. Současně s tím se ztrácí princip kolektivní ochrany a vynutitelnosti práva, což je dopad priorit a postoje minulé české vlády. Ze svého pohledu vidí JUDr. Samek tato možná/nutná řešení: 1) růst minimální mzdy a povinnost zavedení minimálních daní a minimálního pojistného pro OSVČ – sblížit dvě ceny práce (zaměstnanci x OSVČ), 2) posílení poradenské činnosti a zejména bezplatné právní pomoci, která je v ČR vysoce nedostupná (možná inspirace z rakouských pracovních komor), 3) posílení inspekční činnosti, 4) efektivní boj proti organizované ekonomické mafii na evropské úrovni, 5) systémové nástroje pro boj proti mafiím, které ovládají některé cizinecké skupiny v ČR. Pozici migrantů je třeba vnímat v perspektivě toho, že Evropa vymírá a migrace se stane daleko běžnější, než se nám v současnosti zdá. V ČR jsou dosud problémy s migrací marginální, dnes je ovšem třeba vytvořit fungující struktury, které nebudou založeny na dobročinnosti, a které budou funkčně nastaveny pro dobu, kdy se počet migrantů zásadně zvýší. Moderátor JUDr. Rozumek k této problematice podotkl, že NNO čekají a snaží se iniciovat vizi české migrační politiky již 15 let, ale stále marně a že české ministerstvo vnitra není této vize schopné. JUDr. Samek v reakci na to uvedl, že se jedná o vizi, která by měla přijít především ze strany politiků a že se při pohledu do historie dějin nejedná o nic nového ani převratného. Dějiny Austrálie, Kanady či Nového Zélandu jsou toho zářným příkladem.

Následná diskuze u kulatého stolu se točila kolem opatření proti pracovnímu vykořisťování. V tomto ohledu si Německo slibuje výraznou pomoc od nově zavedené paušální minimální mzdy. Z české strany zazněl v reakci na to povzdech, že v ČR minimální mzda činí 300 Euro, a protože je tak nízká, tak ochranou funkci příliš neplní a naopak podporuje vedlejší formy práce. Jako účinná byla z obou stran hodnocena myšlenka pracovních komor, které jsou například v Rakousku u různých profesí běžné. Pokud by totiž cizinci byli členy pracovních komor, vztahovala by se na ně nejen dobře definována práva a povinnosti, ale i dobře strukturálně nastavená možnost právní pomoci a zastupování. Dlouho byla diskutována i výše načrtnutá idea fungujících struktur pro přijímání cizinců, která byla zejména z české strany hodnocena jako oblast, kde existuje značný a potřebný prostor pro zlepšení.

Dalším tématem diskuze bylo, že u pracovníků ze třetích zemí nelze mluvit o „rovných pracovních podmínkách“, protože pracovní podmínky nejsou jen dovolená, ochranné pomůcky, ale i možnost změnit zaměstnavatele a svobodně se na trhu práce pohybovat, což cizinci mimo zemí EU (do doby než získají trvalý pobyt) nemohou. Tito jsou bohužel veřejnoprávními metodami drženi u jednoho zaměstnavatele. Problémem je pak i to, že tito zaměstnanci mohou být kvůli své faktické závislosti na zaměstnavateli pro něj také výhodnější než domácí pracovní síla, protože bývají ochotni přijímat horší pracovní podmínky.

V perspektivě vykořisťování zahraničních pracovníků byla diskutována i otázka, do jaké míry k tomuto jevu dochází ze strany jejich soukmenovců. Zaznělo, že i když k těmto situacím jistě dochází, není možné se na problematiku dívat perspektivou, že to je „jejich“ problém, naopak na českém či německém území mají platit zákony dané země pro každého. Navíc, samotné nastavení české migrační politiky, kdy cizinec ze třetí země přijíždí na pracovní místo neobsaditelné občanem ČR/EU v perspektivě toho, že z Hanoje či třeba z Kyjeva se taková pozice nehledá snadno, v sobě již zahrnuje mnohdy nutnost zprostředkovatele. Rozšíření těchto struktur, které ne vždy fungují pouze jako zprostředkovatelé či dle zákona, v sobě nese i značné riziko vytvoření následných alternativních a někdy i vykořisťujících způsobů zaměstnávání. Důležité rovněž je, že pokud se jednou alternativní způsoby zaměstnávání rozšíří, pak je velmi nelehké je odstranit. Částečnou replikaci uvedených struktur je možné vidět, což je velmi znepokojivé, i u současného zaměstnávání Bulharů a Rumunů. V této souvislosti zaznělo, že minimálně pro část situací by pomohlo, kdyby existovalo ručení hlavního zadavatele. Tedy to, aby ten, kdo práci zadává, nesl zodpovědnost za dodržování pracovních práv u svých dodavatelů, respektive subdodavatelského řetězce. Dodržování pracovního práva a sankce za jeho případné porušení, může dát zadavatel práce do smluvních vztahů se svými dodavateli. V současnosti lze odpovědnost za nedodržování pracovních práv v případě složitějších subdodavatelských řetězů velmi těžce, pokud vůbec, vymáhat.

V závěru kulatého stolu zaznělo, že dochází k citelnému tlaku na rozšiřování prekérních forem práce, které jsou dnes předkládány jako běžná alternativa k zaměstnaneckému pracovnímu poměru. To, co dříve bylo normou (například pracovní smlouva na dobu neurčitou), již dnes běžné není a trh práce se vyvíjí směrem k flexibilitě, což zažívají (nejen) zahraniční pracovníci. Tato flexibilita ale nebývá doprovázena dostatečnou sociální ochranou. Bez nadsázky lze tvrdit, že diskutovaná témata se stávají pro ČR mimořádně aktuální a že mnohé oblasti, kterých se kulatý stůl dotkl jen okrajově (např. situace vyslaných pracovníků) se během měsíců až let stanou i pro ČR podstatným a rozhodně ne snadným tématem.


esf_eu_oplzz_podporujeme_horizontal_cmyk_2.jpg

Dokument vznikl v rámci projektu „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha. Mezinárodními partnery projektu jsou Caritasverband für die Diezöse Osnabrück z Německa a Anti - Slavery International z Velké Británie.


[1] Zde přednášející narážela na četné případy zastřené závislé pracovní činnosti, kdy jsou smlouvy o dílo používané v situacích, kdy se jedná o závislou činnost a pracovnici by měli být v zaměstnaneckém poměru (pozn. redakce).

[2] EURES (Evropské služby zaměstnanosti, angl. European Employment Services) je síť, ve které spolupracují veřejné služby zaměstnanosti. Cílem sítě EURES je napomáhat volnému pohybu pracovních sil v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP; tvoří jej 27 členských států Evropské unie plus Norsko, Lichtenštejnsko a Island) a Švýcarska. Více viz https://ec.europa.eu/eures/main.jsp?acro=faq&lang=cs&catId=2547&parentCategory=2547.

Marie Jelínková
Marie Jelínková, Ph.D. vystudovala sociologii na FSV UK. Ve své diplomové práci se zabývala porovnáním české a australské integrační politiky. V současnosti pokračuje v doktorandském studiu veřejné a sociální politiky, ve kterém se zaměřuje na zkoumání kvality života přistěhovalců v ČR. Také se zabývá problematikou sociální exkluze a inkluze, o které vede kurz.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect