Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Západní Evropa sleduje spíše liberalizační trend v otázkách přístupu cizinců k občanství. Rozhovor s Rainerem Bauböckem

Západní Evropa sleduje spíše liberalizační trend v otázkách přístupu cizinců k občanství. Rozhovor s Rainerem Bauböckem

6. 4. 05
Zdroj: migraceonline.cz
Politolog Rainer Bauböck v krátkém rozhovoru pro migraci online srovnává přístupy k občanství v různých částech Evropy. Především se vyjadřuje ke změnám politik občanství v západní Evropě a v Rakousku. Domnívá se, že politiky týkající se občanství jsou v současnosti hlavně ovlivňovány debatami o integraci imigrantů. Historickou analýzu těchto politik, která je vysvětluje v návaznosti na typ národního státu (spíše etnického nebo občanského), jak je popsal na začátku devadesátých let Rogers Brubaker, nepovažuje dnes za příliš relevantní. Podle Bauböcka komparativní průzkum ukazuje, že všeobecným trendem v západní Evropě je slaďování politik: krátí se požadovaná doba pobytu nutná pro naturalizaci, kombinují se občanství na základě původu (ius sanguinis) s určitými elementy ius soli (občanství na základě narození na území) a je větší shovívavost ke dvojímu občanství. Je však několik zemí (například Dánsko, Rakousko, Řecko a ze současné doby Nizozemí), které jsou v opozici vůči tomuto liberalizačnímu trendu.

Migrace online: O středoevropských zemích se občas tvrdí, že tam má historická tradice převážně etnicky definovaných národních států hluboké kořeny. Pokud bychom měli vysvětlit změny v politice občanství v zemích Evropské unie, jejichž vývoj sledujete, jaká je podle vás současná role historické tradice ve srovnání s rolí dalších faktorů?

Rainer Bauböck: Ve své známé knize z roku 1992 srovnává Rogers Brubaker politiku občanství ve Francii a Německu a tvrdí, že historicky odlišné tradice těchto zemí založené buď na občanském nebo na etnickém pojetí příslušnosti k národu vysvětlují, proč je získání občanství mnohem snazší pro přistěhovalce ve Francii než v Německu. V roce 1999 byl však v Německu přijat nový zákon o občanství, který je v určitých ohledech více inkluzivní než francouzská legislativa. Například dítě, které se narodí přistěhovalcům legálně pobývajícím v zemi alespoň 8 let, se automaticky po narození stává německým občanem, zatímco ve Francii by muselo na nabídku francouzského občanství čekat až do své plnoletosti.

Historické tradice a rozlišování mezi zmíněným etnickým a občanským pojetím příslušnosti k národu jsou pro vysvětlení legislativních změn čím dál méně důležité. Politiku v oblasti občanství v západní Evropě ovlivňují všeobecné debaty o integraci přistěhovalců. Polarizace mezi různými stanovisky v těchto debatách je v podstatě shodná v těch evropských zemích, do kterých přicházejí přistěhovalci po více než 20 let. Některé nové přistěhovalecké země na jihu Evropy dosud debatu o udělování občanství přistěhovalcům úplně nezahájily, ale možná tak nakonec učiní.

V mnoha zemích střední a východní Evropy se zdá, že politika udělování občanství je mnohem více ovlivňována ohledy na krajany, diaspory a etnicky příbuzné menšiny žijící v sousedních zemích než přistěhovalectvím. To nám pomáhá vysvětlit, proč je podhoubí etnického nacionalismu v tomto regionu často mnohem silnější. Je však třeba uvést, že řada zemí v západní Evropě včetně Německa, Portugalska, Španělska, Itálie a Řecka po dlouhou dobu též praktikovala strategii přednostního udělování občanství osobám, které byli považovány za etnicky nebo jazykově spřízněné.

MOL: Jak obtížné bylo dosáhnout změny zákona o občanství, která by odrážela novou přistěhovaleckou realitu v Rakousku?

R.B.: Velmi obtížné. Poslední novela rakouského zákona o občanství z roku 1998 stanovila podmínku znalosti německého jazyka pro udělení občanství a znemožnila získat občanství lidem, kteří byli odsouzeni i za velmi nepodstatné delikty. Zachován byl obecný požadavek na předchozí pobyt v délce 10 let stejně jako požadavek pobytu v délce 30 let na zákonný nárok na udělení občanství. Zákon neobsahuje žádná ustanovení ius soli a je jedním z nejvíce restriktivních v celé Evropě co se týče dvojího občanství. K velkému překvapení autorů zákona se i přesto v posledních letech počet udělených občanství dramaticky zvýšil, konkrétně z méně než 10.000 ročně v roce 1990 až na 45.000 v roce 2003. Důvodem není příliš liberální legislativa, ale spíše skutečnost, že velká skupina přistěhovalců z let 1990-1993 nyní dosáhla na onen práh 10 let. Další důležitý faktor je změna přístupu k občanství ze strany tureckých přistěhovalců, která je důsledkem legislativních změn v Turecku (nikoliv v Rakousku), a která jim umožňuje ponechat si majetková i dědická práva a vyhnout se vojenské službě v Turecku v případě, že v zahraničí získají občanství.

V reakci na rostoucí počet nových občanů nedávno rakouský ministr vnitra oznámil, že se připravuje další zpřísnění podmínek pro udělení občanství s cílem snížit uvedená čísla. Rakousko si tedy zatím nezvyklo na to, že být přistěhovaleckou zemí znamená podporovat přistěhovalce k získání občanství, a ne je od toho odrazovat.

MOL: Podílel jste se na srovnávacím výzkumu politik udílení občanství. Mohl byste v krátkosti popsat současné trendy v oblasti občanství v Evropě?

R.B.: Srovnávací výzkum ukazuje na obecnou, avšak nestejnoměrnou, tendenci přibližování západní Evropy ke kratším pobytovým nárokům pro získání občanství, směrem ke kombinaci občanství na pokrevním základě (ius sanguinis) s nějakou formou ius soli (občanství na základě narození na daném území) a vyšší tolerance dvojího občanství (nejen získaného při narození, což je dnes obecně přijímáno, ale také s ohledem na pozdější udělování občanství).

Existuje však několik zemí, které tomuto liberálnímu proudu odolávají (mimo jiné Rakousko, Dánsko a Řecko), a také země, které v nedávné době zavedly nová omezení. Například Nizozemí je nyní méně tolerantní vůči dvojímu občanství a provádí novelizaci legislativy s cílem učinit získání občanství obecně obtížnější. I řada jiných zemí zpřísnila nebo nově zavedla požadavek, že žadatelé o občanství musí absolvovat jazykový test nebo test znalostí o dané zemi a její ústavě.

Je důležité si uvědomit, že Evropská unie jako taková hrála v tomto přibližování jen malou roli. EU nemá s ohledem na zákony o občanství žádné formální politické pravomoci, takže 25 členských států může libovolně regulovat dostupnost společného občanství Unie skrze své zvláštní zákony. Evropská rada však na svém jednání v Tampere v roce 1999 deklarovala, že členské státy by měly nabídnout občanům třetích zemí s dlouhodobým legálním pobytem příležitost získat občanství státu, ve kterém žijí. To dokládá zájem o podporu vzájemné výměny zkušeností mezi členskými státy a počátek standardů dobrých politik.

Marek Čaněk
Vystudoval sociologii na Středoevropské univerzitě ve Varšavě, mezinárodní vztahy na FSV UK a absolvoval doktorské studium v oboru politologie na FF UK. Věnuje se dlouhodobě regulaci pracovní migrace v České republice, postavení cizinců na trhu práce a politickým právům imigrantů. Je ředitelem Multikulturního centra Praha.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect