Volný pohyb pracovníků v Evropské unii v kontextu novelizované směrnice o vysílaných pracovnících
Volný pohyb osob, služeb a kapitálu patří k základním zásadám a výdobytkům Evropské unie. Přesto lze zaznamenat celou řadu politických kroků a názorů, které se snaží omezit volný pohyb jak pracovníků, tak ostatních občanů především z chudších států EU do bohatších unijních států. Volný pohyb občanů EU byl také silně tematizován před německými národními volbami (září 2013), kdy zejména bavorská CSU učinila z ochrany sociálního systému před nepracujícími občany EU (tzv. „Armutszuwanderung“) své ústřední volební téma, které potom našlo odezvu také u kancléřky Merkelové.[1] Německá vláda dokonce zvažuje zákazy vstupu do země pro občany EU, kteří zneužívají sociální dávky.[2] Francouzská vláda podobně vzrušeně reaguje na migraci Romů a dokonce přistoupila k deportacím občanů EU (!) romského původu. V poslední době jsou známy i případy odmítnutí registrace romských žáků do francouzských základních škol.[3] A Španělé zavedli v roce 2011 ochranu svého pracovního trhu před občany Rumunska.[4]České republice je pracovní migrace občanů EU však poměrně málo zmapována a diskutována, přestože její rozsah je spíše potencionálně, nežli reálně, značný. V roce 2011 byly pouze 3,4 procenta pracovní síly v EU tvořeny pracovníky z jiné země Evropské unie[5], což je považováno za „slabý“ fenomén vyvolávající spíše zklamání z nenaplněného očekávání.[6]
Dopad na země původu pracovníků – občanů EU
Stejně tak jako je v Česku slabý fenomén migrace z
jiných členských států, je poměrně slabý i fenomén migrace Čechů do jiných
členských států. V řadě unijních zemí, zejména Polsku, Rumunsku, Bulharsku
a Španělsku hraje migrace do jiných unijních států významnou roli. Ke hlavním
zdrojovým zemím unijních imigrantů patří Polsko, a to jak do Velké Británie,
tak do Německa a dalších zemí. V Británii dokonce patří Poláci
k aktivním a početně významným členům odborů, což britské odbory velmi
oceňují. Jen v Británii žije a pracuje více než 570.000 Poláků.
Nezaměstnanost v Polsku činí 13,2 % a přibližně 50 % Poláků mladších 30-ti
let má problém najít jakékoli uplatnění na polském trhu práce. Pracovní migrace
z Polska do Německa má dlouhou tradici a v posledních 20-ti letech
velmi vzrostla. Problémem je, že zejména vzdělaní Poláci a řemeslníci odcházejí
na západ (údajně každý pátý lékař odchází z Polska), kdežto poměrně
liberální polská migrační politika zajišťuje přísun pracovníků z východu,
především Ukrajiny, avšak do sektorů stavebnictví a zemědělství. Specifikem
polské emigrace je vysoká mobilita žen – odhaduje se, že jen v Německu
pracuje v domácnostech 160.000 Polek a 25 % domácích pracovnic
z Bruselu také pochází z Polska. Problém výše zmíněného Rumunska je
do velké míry demografický, tj. rychle stárnoucí populace. Více než 3 milióny
Rumunů pracují v zahraničí, z toho 1 milión v Itálii. V samotném
Rumunsku pracuje zhruba 4 milióny lidí, na které připadá 6 miliónů rumunských
penzistů. Nezaměstnanost v Rumunsku činí 7,2 %. Především emigrace
vzdělaných Rumunů (tzv. brain-drain) je vnímána jako velký problém, ale významná
je i emigrace nízkokvalifikovaných pracovníků z Rumunska. Pro Rumunsko i
pro Polsko jako zdrojové země, a pro Německo jako zemi cílovou, je velkým
tématem nedávno novelizovaná směrnice EU o vysílajících pracovnících[7], protože právě vysílání zaměstnanců je
považováno jednak za významný kanál emigrace z Polska a Rumunska, ale také
jako způsob obcházení pracovně-právních předpisů a záruk pro zaměstnance
v SRN.
S výše zmíněnými problémy (stárnutím populace, emigrací
svých občanů a vyšší nezaměstnaností) se potýká i Bulharsko. Z celkového
počtu 7,6 miliónu Bulharů se více než 2 milióny z nich nachází
v zahraničí. Mladí vzdělaní lidé opouštějí Bulharsko krátce po studiích
nebo i během studia a nevracejí se zpět. Nicméně nelze hovořit o masivní
emigraci Bulharů do Německa nebo jiné konkrétní země EU, jako je tomu
v případě rumunských občanů v Itálii. Poslední významnou zdrojovou
zemí unijních migrantů z hlediska počtu je Španělsko, které zápasí
s vleklou hospodářskou krizí, jež postihuje v prvé řadě celou
generaci mladých lidí. I absolventi vysokých škol mají velmi malou naději na
nalezení pracovního uplatnění. Oficiální statistika 5 miliónů nezaměstnaných
nezahrnuje celou řadu dalších kategorií de facto nezaměstnaných osob, které se
vůbec nehlásí jako nezaměstnaní nebo vykonávají různé příležitostné brigády.
Zejména pracovníci s vyšší kvalifikací proto Španělsko opouštějí. Směrnice
o vysílaných pracovnících je ve Španělsku vnímána spíše kriticky jako nástroj
podporující mzdový dumping, který je vhodný pro zaměstnavatele k obstarání
velmi levné pracovní síly ze zahraničí.
Novelizovaná směrnice o vysílaných pracovnících a její
předpokládaný dopad
V reakci na problémy spojené s nedostatky a zneužíváním původní Směrnice o vysílaných pracovnících č. 96/71/EC, a také v reakci na rozsudky Soudního dvora EU označované jako Viking, Laval and Rüffert[8], které ve svém důsledku omezily úroveň ochrany pracovníků, možnosti národních vlád přijímat v této oblasti odchylnou národní úpravu a také možnosti odborů vyjednávat kolektivní smlouvy, došlo ke schválení tzv. směrnice o prosazování předpisů v oblasti vysílání pracovníků[9]
- vyslání pracovníků na základě smlouvy mezi vysílající firmou a stranou, pro kterou jsou služby těchto pracovníků vykonávány (contracting/subcontracting)
- vyslání pracovníků do zahraničí do provozu nebo firmy ve vlastnictví stejné firmy/skupiny (intra-corporate transfers)
- pronajmutí zaměstnanců (zápůjčka za úplatu) ze strany firmy nebo pracovní agentury k uživateli služeb do zahraničí.
Společným znakem vyslání pracovníků na základě Směrnice je fakt, že pracovně-právní vztah zaměstnance formálně zůstává u vysílající organizace a že vyslání musí být časově omezené. Nedávno schválená „Enforcement Directive“ má za cíl zpřesnit definici vysílání, zabránit např. používání tzv. p.o.boxových firem v zemi původů („letter-box“companies) založených pouze za účelem vyslání, zvýšit ochranu pracovníků, zabránit mzdovému dumpingu, zajistit informovanost vysílaných pracovníků i firem, zlepšit spolupráci mezi národními orgány při výměně informací, zajistit vymahatelnost práv pracovníků, zavést stížnostní proceduru s možností účastí třetích osob, definovat povinnosti vysílajících firem a v neposlední řadě zajistit vymahatelnost správních pokut také v zemi registrace vysílající firmy. Významné je také zavedení odpovědnosti přímého uživatele v subdodavatelských vztazích (avšak pouze prvního nikoli hlavního zadavatele či stavebníka a pouze ve stavebnictví), což je považováno za pokrok, protože zejména ve stavebnictví se objevila řada případů vykořisťování vysílaných pracovníků, nevyplacených mezd, atp.
Výsledná podoba „prosazovací směrnice“ je ovšem předmětem kritiky z mnoha stran. V Polsku může údajně připravit o práci až 250.000 pracovníků vysílajících firem. Evropská federace úklidového průmyslu zase varuje před vyčerpávajícím výčtem kontrolních pravomocí, protože invence úklidových firem v obcházení předpisů je údajně bezbřehá[10]. Německá odborová centrála DGB je zase přesvědčena, že mělo být zavedeno právo vysílaných pracovníků na právní poradenství – informační povinnost prý není dostatečným nástrojem. Jutta Steinruck, německá europoslankyně (SPD) je kritická k nedostatečnému rozsahu odpovědnosti v subdodavatelském řetězci a její omezení pouze na sektor stavebnictví[11] Britská odborová federace Trade Union Congress pak kritizuje jednak možné omezení kontrolních mechanismů v národních státech a také stále nedostatečnou definici vysílání pracovníků, která nereaguje na problém předstíraného živnostenského podnikání[12]
Závěr
Novelizovaná Směrnice EU o vysílaných pracovnících upravuje jen velmi malou výseč pracovní a ještě menší výseč ekonomicky motivované migrace z chudších zemí EU do těch do bohatších. V oblasti pracovní migrace by mělo platit pravidlo stejné mzdy za stejnou práci na stejném pracovním místě, a to bez výjimky. Primárně ke kontrole tohoto pravidla a ke kontrole předstíraného živnostenského podnikání by měla směřovat kontrolní činnost státu, a nikoli k mediálně vděčným zátahovým akcím, které končí pouze postihem toho posledního zahraničního dělníka na stavbě, jemuž zapomněli říci, že se zátah koná. Struktura quasi-podnikatelských vztahů, v nichž každý závislý pracovník je oficiálně živnostníkem, může vést, a v německé praxi také vede, ke stěhování celých vesnic z Bulharska a Rumunska do Spolkové republiky Německo[13], kde muži jako „živnostníci“ najdou přes zprostředkovatele nepravidelnou práci ve specifických oborech (např. loďařství) a ženy s dětmi buď zůstávají doma a stávají se zátěží pro školský a zdravotní systém hostitelské země, případně spadnou do kriminálních aktivit.[14]
Nezbytná je podle mého názoru informační kampaň o
zaměstnávání pracovníků EU, a to jak směrem k veřejnosti[15], tak směrem k zahraničním
pracovníkům samotným. Evropský sociální fond je pak vhodný nástroj k vyrovnávání
rozdílů v pracovním uplatnění v jednotlivých státech EU a měl by
proto být funkční zejména v těch zemích a místech, kde „Armutszuwanderung“
začíná. My, ve střední a severní části EU, bychom pak měli promyslet
migrační strategie, které budou směřovat k mnohem lepšímu využití
potenciálu migrantů pocházejících z členských i nečlenských zemí EU, a
opustit politiku represe a strachu. Jednoduše se jako stát migrace a migrantů
nebát, ale lépe než ostatní využít jejich kvalifikace, dovedností, kontaktů,
investic a nápadů.
[1] „ Die EU ist keine Sozialunion“ – vyjádření kancléřky Merkelové v souvislosti s požadavkem, aby občané EU, kteří hledají v Německu zaměstnání, nedosáhli na německou sociální podporu v rámci programu Hartz IV. – viz Spiegelonline ze dne 22. května 2014.
[2] Reuters Deutschland ze dne 21. května 2014 – „Einreisesperren für EU-Bürger bei Sozialmissbrauch“
[3] European Roma Rights Center: „No Place in School for Roma Children in France?“, 28. červenec 2014
[4] B. Galgóczi and J. Leschke ‘Intra-EU labour migration after Eastern enlargement and during the crisis’, ETUI, Working paper 2012.13, p. 5.
[5] ‘Employment and Social development in Europe 2011’, DG Employment, Social Affairs and Inclusion, European Union, 2012, str. 49.
[6] Pascouau, Y: Intra EU Mobility: the ‘second building block’of EU labour migration policy, 2013.
[7] Tzv. Posting of Workers Employment Directive, srov. European Commission - MEMO/14/344 13/05/2014 - Posting of workers: EU safeguards against social dumping
[8] Srov. Bücker, A., Warneck, W.: Viking – Laval – Rüffert : Consequences and policy perspectives, vydalo ETUI, 2010.
[9] Směrnice č. 2014/67/EU Evropského parlamentu a Rady z 15. května 2014 o prosazování Směrnice č. 96/71/EC o vysíláných pracovnících v rámci poskytování služeb a změna nařízení (EU) č. 1024/2012 o administrativní spolupráci prostřednictvím Informačního systému o vnitřním trhu (IMI Nařízení)
[10] European Cleaning Journal, 13. červen 2014.
[11] Vyjádření na konferenci Fair Mobilität v Berlíně ze dne 9.4.2014.
[12] TUC: Posted Workers Directive: proposals for reform in the UK and EU, březen 2014.
[13] Der Spiegel, č. 19 z 5.5.2014, článek Lebendtransport, str. 49-53, např. bulharská vesnice Slivo Pole se de facto přestěhovala do Hamburgu Wilhelmsburgu, rumunská Fantanele do Berlína – Neuköllnu, rumunská vesnice Barbulesti do Duisburgu atp.
[14] Focusonline z 30.9.2013: Rassismus und Gewalt – Wie die Flüchtlingswelle ganze Städte einknicken lässt.
[15] Informace německé organizace Pro Asyl s názvem „Ein Monat in Deutschland“ z ledna 2014 zmiňuje 22 ůtoků a výtržností v Německu spojených s nenávistí vůči imigrantům/žadatelům o azyl během jediného měsíce.