Veřejná debata: Šátkový zákon ve Francii
Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) uspořádala dne 4. března 2004 v prostorách Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy veřejnou diskusi na téma „Šátkový zákon ve Francii“. Veřejnou diskusi moderoval Lukáš Sedláček, který si k diskusi nad sporným francouzským zákonem pozval čtyři významné hosty: profesora Univerzity Karlovy a prezidenta České křesťanské akademie Tomáše Halíka, dále čelního představitele české muslimské komunity a vedoucího Islámské nadace v Praze Vladimíra Sáňku, socioložku Akademie věd České republiky a doktorandku FF UK a IEP Paris Markétu Sedláčkovou a politologa Francouzského centra pro výzkum v sociálních vědách (CEFRES) Nicolas Maslowski.
Moderátor Lukáš Sedláček nejprve přítomnému publiku připomenul faktické údaje o přijatém zákonu, který zakazuje viditelné nošení jakýchkoli náboženských symbolů ve francouzských státních školách. Dolní komora francouzského parlamentu, Národní shromáždění, zákon drtivou většinou schválila 10.února a Senát jej podpořil 3.března 2004. Každý z pozvaných účastníků veřejné diskuse měl během deseti minut přiblížit svoje stanovisko k přijatému zákonu. Zbývající čas, celkem 25 minut, byl vyhrazen diskusi.
Úvodního slova se chopil profesor Tomáš Halík, který francouzský zákon přirovnal doslova k „hanbě Západu“ a „hanbě Francie“. Podle něj je zákon kontraproduktivní a ještě zhorší vztahy mezi islámskou komunitou a majoritní společností. V době, kdy v Evropě sílí vliv islámu, který je mnohdy konfrontován se světovým terorismem, má pro přijetí francouzského zákonu několik vysvětlení.
Domnívá se, že jde buď o reakci francouzské společnosti diktovanou strachem, která může vyústit až v prosazení křesťanského fundamentalismu. Podle tradic západního křesťanství je nošení šátků vnějším znakem nerovnoprávnosti žen s muži. Přijetí francouzského zákona může být podle Halíka i názorným příkladem násilného sekularismu, který se ve svém důsledku může sám stát jistým druhem intolerantního náboženství. Na vině může být podle Tomáše Halíka i „naivita“ obsažená v teoriích multikulturalismu, která způsobuje nekritické přijímání všech náboženství (tzn. i těch náboženství, která nerespektují práva žen a nemají vypracovaný koncept svobody, jaký známe ze západního křesťanství). Tomáš Halík si uvědomuje, jak je obtížné najít rozumný kompromis mezi svobodou vyznání (zakotvenou ve francouzské ústavě) a oficiálním neuznáním náboženství, jehož projevy jsou v ostrém kontrastu s liberální společností (v České republice jsou uznávaná náboženství regulována státem v tom smyslu, že je zákonem upraven minimální počet lidí, kteří jej vyznávají a minimální doba existence náboženství ve společnosti, jako podmínky pro oficiální uznání náboženství).
Tomáš Halík zdůrazňuje, že každé náboženství by mělo být společností tolerováno. Podmínkou však je dodržování platného právního řádu jeho představiteli. Tomáš Halík doporučuje přehodnotit staré schéma separace státu od církve (r.1905), neboť vyšlo z konkrétní situace, kdy se církev chránila před zásahem občanského státu a stát se chránil před dominancí církve. Tento koncept již neodpovídá realitě. Církev podle Halíka ztratila monopol na náboženský život a stát na život politický. Tomáš Halík podporuje hledání kompatibilních hnutí s liberální společností/státem. Tomáš Halík je příznivcem politiky uznání a přijetí různosti, tj. chování se podle vlastních principů do té míry, dokud nenarušují svobodu druhého.
Jako druhý vystoupil vedoucí Islámské nadace v Praze Vladimír Sáňka, který poznamenal, že nošení šátku není náboženským symbolem, nýbrž způsobem života muslimů. Západní společnost podle něj mylně považuje šátek za náboženský symbol. Tato skutečnost podle něj stojí i za kritikou, která byla kolem kontroverzního „šátkového zákona“ vyvolána. Povinnost nosit šátek vychází z Koránu (Súra 33) a z výroků posledního proroka Mohameda (ten říká, že žena smí odhalit pouze obličej a ruce po zápěstí).
Podle Vladimíra Sáňky je rozhodnutí neukazovat vlasy vlastním právem každého. Z tohoto důvodu považuje přijetí francouzského zákona za zásah do osobních práv muslimů. Sáňka také řekl, že přijatý francouzský zákon rovněž porušuje svobodu vyznání obsaženou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, která je součástí preambule francouzské ústavy. Podle muslima Sáňky je nošení šátku pro muslimky velmi významné, neboť jim dodává pocit jistoty, volnosti, svobody a chrání je před pohledy mužů.
Vladimír Sáňka rovněž upozorňuje na skutečnost, že obsah smluv o lidských právech a základních svobodách západních křesťanských společností se v průběhu let může měnit, v islámu jsou základní hodnoty a lidská práva dána Bohem, a tudíž neměnná. Ve správné islámské společnosti jsou občané podle Sáňky tolerantní vůči ostatním náboženstvím. Příklad, bohužel, uvést nemohl.
Závěrem Vladimír Sáňka dodal, že politika sekulárního francouzského státu by měla spíše spočívat v obsahu výuky oproštěné od náboženských prvků, než v zakazování nošení náboženských symbolů školákům.
V pořadí třetí se svým úvodním projevem vystoupila socioložka Markéta Sedláčková, která se soustředila na charakteristiku role náboženství v postmoderní společnosti, demokratické společnosti a nakonec ve společnosti francouzské.
Postmoderní společnost je podle Markéty Sedláčkové charakteristická vysokou individualizací, kdy se náboženství stává otázkou jedince a přestává být „tmelem“ společnosti. Klade si proto otázku, z čeho budovat společenský prostor.
Společnost ve Spojených státech amerických se podle Sedláčkové vytvářela zespoda (absorbováním mnoha kultur). Naproti tomu Francie navazovala na monarchistické tradice, kdy je příliš mnoho názorů vnímáno jako pro společnost nebezpečné.
Ve druhé polovině minulého století se mělo za to, že dochází k tzv. privatizaci náboženství (náboženství je soukromou volbou jedince), ovšem na počátku století 21. se přesvědčujeme o opaku. Náboženství se stále častěji dostává do veřejného prostoru a politického života. Ve 21. století se rovněž setkáváme s rostoucí spiritualitou, kdy jedinec a společnost hledá smysl života a ideologii. Tato skutečnost se podepsala na nárůstu počtu nacionalistických hnutí a fundamentalistických náboženství.
Podle Markéty Sedláčkové povede francouzský zákon k diskriminaci žen a následnému vyloučení muslimek z integrace do společnosti (vyloučení ze škol a veřejného prostoru). Příčinou je podle Sedláčkové silný vztah Francie ke křesťanství (mnohem silnější než u nás), který se jen těžko vyrovnává s konfrontací šířícího se islámu.
Jako poslední svůj názor na implementaci francouzského zákona představil politolog Nicolas Maslowski. Podle něj bylo vytvoření centralistického republikánského národa politickým projektem založeném výhradně na národním zájmu. Národ byl podle Maslowského ztotožňován s republikou, národnost s právy a svobodami a vše cizí s nebezpečím pro práva a svobody. Základní charakteristikou takového republikánského státu bylo striktní oddělení státu od církve a odmítání veškerých projevů partikularismu (existence odlišných kultur), které byly automaticky považovány za nebezpečné pro republiku. Francouzská republika toužila po universalismu, z čehož vyplývala i strategie integrace cizinců do francouzské společnosti. Podle Maslowského by se dal s čistým svědomím přirovnat k asimilaci cizinců (pofrancouzšťování cizinců). Maslowski, ve snaze přiblížit silný tlak společnosti na asimilaci cizince zažertoval, když poznamenal, že marocký student musel být hrdý na své „galské předky“ (Francie = země galského kohouta).
Nicolas Maslowski se rovněž dotknul otázky tzv.tmavých předměstí, obývaných převážně nezaměstnanými imigranty, jichž se francouzští občané bojí. Podle Maslowského jde o důkaz špatné integrace cizinců. Špatná integrace znamená ve své podstatě špatnou socializaci, která je nebezpečím pro organickou jednotu Francie.
V rámci následné diskuse padl z řad přítomných studentů například dotaz, proč se ve Francii nedaří založit muslimské školy, přičemž školy židovské a katolické jsou běžnou alternativou ke školám státním. Odpověď socioložky Markéty Sedláčkové vyzněla v tom smyslu, že školy katolické a židovské si jsou schopny samy obstarat finanční podporu na svůj provoz od spřízněných občanských sdružení (nejsou podporovány státem). Žádné sdružení na podporu financování muslimských škol podle ní neexistuje. Nejedná se tedy podle Markéty Sedláčkové o legislativní opatření státu, který by vznik islámské školy direktivně zakazoval.
Závěrečného slova se chopil profesor Halík, který poznamenal, že by se role náboženství neměla podceňovat, neboť každá demokracie potřebuje vnitřní mravní inspiraci, která by podněcovala dodržování zákonů.
Úvodního slova se chopil profesor Tomáš Halík, který francouzský zákon přirovnal doslova k „hanbě Západu“ a „hanbě Francie“. Podle něj je zákon kontraproduktivní a ještě zhorší vztahy mezi islámskou komunitou a majoritní společností. V době, kdy v Evropě sílí vliv islámu, který je mnohdy konfrontován se světovým terorismem, má pro přijetí francouzského zákonu několik vysvětlení.
Domnívá se, že jde buď o reakci francouzské společnosti diktovanou strachem, která může vyústit až v prosazení křesťanského fundamentalismu. Podle tradic západního křesťanství je nošení šátků vnějším znakem nerovnoprávnosti žen s muži. Přijetí francouzského zákona může být podle Halíka i názorným příkladem násilného sekularismu, který se ve svém důsledku může sám stát jistým druhem intolerantního náboženství. Na vině může být podle Tomáše Halíka i „naivita“ obsažená v teoriích multikulturalismu, která způsobuje nekritické přijímání všech náboženství (tzn. i těch náboženství, která nerespektují práva žen a nemají vypracovaný koncept svobody, jaký známe ze západního křesťanství). Tomáš Halík si uvědomuje, jak je obtížné najít rozumný kompromis mezi svobodou vyznání (zakotvenou ve francouzské ústavě) a oficiálním neuznáním náboženství, jehož projevy jsou v ostrém kontrastu s liberální společností (v České republice jsou uznávaná náboženství regulována státem v tom smyslu, že je zákonem upraven minimální počet lidí, kteří jej vyznávají a minimální doba existence náboženství ve společnosti, jako podmínky pro oficiální uznání náboženství).
Tomáš Halík zdůrazňuje, že každé náboženství by mělo být společností tolerováno. Podmínkou však je dodržování platného právního řádu jeho představiteli. Tomáš Halík doporučuje přehodnotit staré schéma separace státu od církve (r.1905), neboť vyšlo z konkrétní situace, kdy se církev chránila před zásahem občanského státu a stát se chránil před dominancí církve. Tento koncept již neodpovídá realitě. Církev podle Halíka ztratila monopol na náboženský život a stát na život politický. Tomáš Halík podporuje hledání kompatibilních hnutí s liberální společností/státem. Tomáš Halík je příznivcem politiky uznání a přijetí různosti, tj. chování se podle vlastních principů do té míry, dokud nenarušují svobodu druhého.
Jako druhý vystoupil vedoucí Islámské nadace v Praze Vladimír Sáňka, který poznamenal, že nošení šátku není náboženským symbolem, nýbrž způsobem života muslimů. Západní společnost podle něj mylně považuje šátek za náboženský symbol. Tato skutečnost podle něj stojí i za kritikou, která byla kolem kontroverzního „šátkového zákona“ vyvolána. Povinnost nosit šátek vychází z Koránu (Súra 33) a z výroků posledního proroka Mohameda (ten říká, že žena smí odhalit pouze obličej a ruce po zápěstí).
Podle Vladimíra Sáňky je rozhodnutí neukazovat vlasy vlastním právem každého. Z tohoto důvodu považuje přijetí francouzského zákona za zásah do osobních práv muslimů. Sáňka také řekl, že přijatý francouzský zákon rovněž porušuje svobodu vyznání obsaženou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, která je součástí preambule francouzské ústavy. Podle muslima Sáňky je nošení šátku pro muslimky velmi významné, neboť jim dodává pocit jistoty, volnosti, svobody a chrání je před pohledy mužů.
Vladimír Sáňka rovněž upozorňuje na skutečnost, že obsah smluv o lidských právech a základních svobodách západních křesťanských společností se v průběhu let může měnit, v islámu jsou základní hodnoty a lidská práva dána Bohem, a tudíž neměnná. Ve správné islámské společnosti jsou občané podle Sáňky tolerantní vůči ostatním náboženstvím. Příklad, bohužel, uvést nemohl.
Závěrem Vladimír Sáňka dodal, že politika sekulárního francouzského státu by měla spíše spočívat v obsahu výuky oproštěné od náboženských prvků, než v zakazování nošení náboženských symbolů školákům.
V pořadí třetí se svým úvodním projevem vystoupila socioložka Markéta Sedláčková, která se soustředila na charakteristiku role náboženství v postmoderní společnosti, demokratické společnosti a nakonec ve společnosti francouzské.
Postmoderní společnost je podle Markéty Sedláčkové charakteristická vysokou individualizací, kdy se náboženství stává otázkou jedince a přestává být „tmelem“ společnosti. Klade si proto otázku, z čeho budovat společenský prostor.
Společnost ve Spojených státech amerických se podle Sedláčkové vytvářela zespoda (absorbováním mnoha kultur). Naproti tomu Francie navazovala na monarchistické tradice, kdy je příliš mnoho názorů vnímáno jako pro společnost nebezpečné.
Ve druhé polovině minulého století se mělo za to, že dochází k tzv. privatizaci náboženství (náboženství je soukromou volbou jedince), ovšem na počátku století 21. se přesvědčujeme o opaku. Náboženství se stále častěji dostává do veřejného prostoru a politického života. Ve 21. století se rovněž setkáváme s rostoucí spiritualitou, kdy jedinec a společnost hledá smysl života a ideologii. Tato skutečnost se podepsala na nárůstu počtu nacionalistických hnutí a fundamentalistických náboženství.
Podle Markéty Sedláčkové povede francouzský zákon k diskriminaci žen a následnému vyloučení muslimek z integrace do společnosti (vyloučení ze škol a veřejného prostoru). Příčinou je podle Sedláčkové silný vztah Francie ke křesťanství (mnohem silnější než u nás), který se jen těžko vyrovnává s konfrontací šířícího se islámu.
Jako poslední svůj názor na implementaci francouzského zákona představil politolog Nicolas Maslowski. Podle něj bylo vytvoření centralistického republikánského národa politickým projektem založeném výhradně na národním zájmu. Národ byl podle Maslowského ztotožňován s republikou, národnost s právy a svobodami a vše cizí s nebezpečím pro práva a svobody. Základní charakteristikou takového republikánského státu bylo striktní oddělení státu od církve a odmítání veškerých projevů partikularismu (existence odlišných kultur), které byly automaticky považovány za nebezpečné pro republiku. Francouzská republika toužila po universalismu, z čehož vyplývala i strategie integrace cizinců do francouzské společnosti. Podle Maslowského by se dal s čistým svědomím přirovnat k asimilaci cizinců (pofrancouzšťování cizinců). Maslowski, ve snaze přiblížit silný tlak společnosti na asimilaci cizince zažertoval, když poznamenal, že marocký student musel být hrdý na své „galské předky“ (Francie = země galského kohouta).
Nicolas Maslowski se rovněž dotknul otázky tzv.tmavých předměstí, obývaných převážně nezaměstnanými imigranty, jichž se francouzští občané bojí. Podle Maslowského jde o důkaz špatné integrace cizinců. Špatná integrace znamená ve své podstatě špatnou socializaci, která je nebezpečím pro organickou jednotu Francie.
V rámci následné diskuse padl z řad přítomných studentů například dotaz, proč se ve Francii nedaří založit muslimské školy, přičemž školy židovské a katolické jsou běžnou alternativou ke školám státním. Odpověď socioložky Markéty Sedláčkové vyzněla v tom smyslu, že školy katolické a židovské si jsou schopny samy obstarat finanční podporu na svůj provoz od spřízněných občanských sdružení (nejsou podporovány státem). Žádné sdružení na podporu financování muslimských škol podle ní neexistuje. Nejedná se tedy podle Markéty Sedláčkové o legislativní opatření státu, který by vznik islámské školy direktivně zakazoval.
Závěrečného slova se chopil profesor Halík, který poznamenal, že by se role náboženství neměla podceňovat, neboť každá demokracie potřebuje vnitřní mravní inspiraci, která by podněcovala dodržování zákonů.
5. 3. 04