Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Uprchlíci jsou traumatizovaní, potřebují mít pocit zklidnění

Otevřená platforma. Texty nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Uprchlíci jsou traumatizovaní, potřebují mít pocit zklidnění

18. 11. 15
Zdroj: migraceonline.cz

Již skoro 25 let pracuji s uprchlíky. Nejdříve hlavně v uprchlických táborech jako sociální pracovnice a teď již dlouho jako psychoterapeutka v občanském sdružení InBáze. Roky poslouchám individuální příběhy uprchlíků, roky si jich nikdo moc nevšímal. A byly jich tu v Čechách tisíce z Balkánu, Kosova, Čečenska, Afghánistánu atd.

Najednou o nich všichni hovoří, a to se strachem. Někteří politici a média jimi zastrašují nás, občany. I v rodinách a mezi známými dochází k hádkám, zda uprchlíky přijímat, či nepřijímat. Jak to často bývá, projevuje se paušalizování spíše v teoretické podobě, ovšem ve velmi nebezpečné. Vyvolávání strachu a nenávisti vede k hledání nepřítele, s čímž s chutí pomáhají radikálové, fašisté a další extremisté.

Pojďme se na to podívat bez paušalizování. Moje profese není lehká hlavně v tom, že příběhy, které mi uprchlíci svěří, nesmím nikde povídat. Od některých však mám svolení, ale i u nich z opatrnosti měním reálie, nebo spojuji několik příběhů dohromady. Jsem velmi opatrná, neboť důvěra je v psychoterapii (a nejen tam) to nejcennější.

Strach z muslimů

Naprostá většina uprchlíků, s nimiž jsem mluvila, byla těžce traumatizovaná. Před nějakou dobou jsem slyšela příběh ženy z Kazachstánu. Z nacionálních důvodů byla násilně odtržena od svého muže, poté mučena, ponižována, znásilňována; přišla o všechno, s pomocí neznámých lidí si zachránila život a musela se skrývat. Za peníze jí převaděči dovezli až k nám. Nejprve potřebovala vlídné přijetí a podporu, měla i mnoho zdravotních problémů. Potřebovala pociťovat důvěru, aby se mohla svěřit alespoň s některými hrůzami, které prožila, i se strašidelnými sny, které jí pronásledovaly. Teprve mnohem později mohla mluvit o tom hlavním, o své bezmoci a ponížení i o věcech uložených hluboko v duši i v těle. Moc ráda bych jí pomohla. I jen to, že se mi může s důvěrou svěřit a že jí naslouchám, pro ni znamenalo hodně. Ale přesto jsem cítila obrovskou bezmoc. Hledaly jsme spolu, co by jí pomohlo. V cizí zemi, bez rodiny a zázemí toho moc nebylo. Nakonec jsem se zeptala, jestli se může modlit. Odpověděla, že samozřejmě, že jí modlitba k Alláhovi pomáhá. Ulevilo se mi.

Osobně to mám s vírou složité, ale to, že moje klientka měla a má oporu ve svém Bohu, je pro ni velmi důležité. A bylo mi jedno, jestli to byl Bůh muslimský, židovský, křesťanský, nebo jiný. Jde stejně o jednoho a téhož.

Spouštěče traumatu

Na jiném příběhu bych chtěla ukázat, jak si prožité trauma pamatuje nejen mozek, ale i tělo.

Přišla ke mně uprchlice z Čečenska, vdova, mladá, krásná žena s dítětem. Po cestě ke mně se jí udělalo špatně. Byla bledá, sotva chodila. Dala jsem jí vodu a nechala trochu odpočinout. Čečenky jsou velice hrdé a tak říkala, že to nic není, ale bylo vidět, že trpí. Pak mi líčila, jak se jí chtělo po cestě zvracet. A za chvíli mimoděk dodala, že ještě ke všemu doma v troubě připálila maso. Byl z toho hrozný kouř a zápach. (Věděla jsem o ní, že je zdravotní sestra a že zachraňovala za války v Čečensku raněné lidi při bombardování ruskými letadly.) Byla rozrušená a začala vyprávět o bombardování v Grozném, o tom, jak se jí podařilo zachránit jednu ženu. A pak se jí zarosily oči a vzpomínala, jak pomáhala nakládat na auto raněné a mrtvé - a že tam byl hrozný zápach. Ano, podobný, jako ten dnešní z trouby, řekla. Začala rozumět, proč se jí udělalo tak špatně, mluvily jsme o tom, jak si naše tělo dlouho pamatuje prožitá traumata. Porozumění té situaci jí udělalo dobře, zklidnila se.

Nebo učitelka, která musela i s rodinou utéci před Talibánem z Afghánistánu, mi líčila svůj hrozný strach při bombardování v rodném městě. Nestihla se schovat ve sklepě, protože chtěla ještě dopéci chléb. A když začaly padat bomby, vyběhla v hrůze z domu, všude byly slyšet výbuchy a hrozný rachot. Běhala zmatená, plačící po ulicích, křičela, volala své děti, své blízké. Byla v šoku, v obrovské úzkosti, bezmoci a hrůze. Naslouchala jsem jejímu strhujícímu vyprávění a najednou jsem cítila sevření hrudníku, začala jsem cítit svůj strach. Viděla jsem se, jak běžím v srpnu 1968 nahoru po Václaváku, a přes hlavu mi střílí salvy. Byl to hrozný rachot, hrůza, kterou jsem ještě nikdy nezažila, živočišný strach. Doslova o život jsem utíkala do postraní ulice a dál od centra. Nakonec jsem zavolala z budky mámě a ona mi ustaraně a s láskou řekla, abych šla domů. Teprve doma, v bezpečí jsem se zklidnila. Moje tělo si dobře uschovalo pocity staré 47 let a při vyprávění zážitků z bombardování se opět spustily.

Detence – traumat

Na toto si vzpomenu vždy, když slyším, že Ministerstvo vnitra nyní zavírá uprchlíky do detenčních zařízení (čili do vězení), kteří Českou republikou jen projíždějí, a po propuštění je pouští do dalších zemí. Tito uprchlíci, většinou ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku, Eritreje a některých dalších zemí jsou v naprosté většině velice silně traumatizováni tím, co zažili ve své zemi, i náročnou a často nebezpečnou cestou do Evropy. I oni potřebují hlavně bezpečí, aby se mohli zklidnit. A najednou se ocitnou ve vězení, v bezmoci, nerozumí situaci, jsou obklopeni ozbrojenými policisty, jsou ponižovaní.

To je přesně ta situace, kdy se jim mohou spouštět a vracet prožitá traumata. Díky tomu se mohou i chovat neklidně, nervózně. Mluvila jsem s jedním překladatelem z arabštiny, který jim pomáhal s tlumočením. I jemu se při tom vracela jeho vlastní prožitá traumata. Takovéto bezohledné chování k traumatizovaným lidem může mít dalekosáhlé následky, hlavně na jejich psychiku, ale i pro jejich děti. Naštěstí jsou i mezi Čechy lidé, většinou dobrovolníci, kteří mají pochopení pro to, jak se uprchlíci asi cítí, a pomáhají jim, kde mohou. Vozí jim potřebné věci do detenčních zařízení, pomáhají jim na hlavním nádraží v Praze, jezdí jim pomáhat na jih Evropy.

Integrace – možné zklidnění

Ze své praxe vím, že uprchlíci potřebují mít kromě akutní pomoci hlavně pocit bezpečí a důstojnosti. A to je to, na co bychom se měli jako Česká republika připravit, pokud opravdu chceme přijmout alespoň trochu uprchlíků na své území. Podle mě je potřeba opravdu důkladně připravit jejich integraci na základě dlouholetých zkušeností nevládních organizací pracujících již přes 20 let s migranty.

To mj. znamená pomoci jim s nalezením bytu, práce a s jazykem, najít školy pro jejich děti. Vysvětlit jim naše možnosti, naše zákony, naše zvyklosti. Nejednat s nimi jako s chudáky, kteří mají být za pomoc vděční. Teprve když naleznou základní sociální zabezpečení, mohou se zklidnit. Přitom všem je nejdůležitější osobní kontakt, poznávání se navzájem. Pak teprve můžeme začít objevovat vzájemné různosti, přednosti, či napravovat případná negativa. Tak se můžeme vzájemně tolerovat a vyrovnávat se nenásilně s jinakostí druhých.

Neměli bychom zapomínat na jejich psychický stav, na jejich traumata, která bývají zatlačena aktuálními starostmi do pozadí, ale nezmizí, jak jsem uvedla na příkladech výše. Věnovat se po psychologické stránce těmto lidem je velice potřebné a důležité.

Transgenerační přenos traumatu

Již téměř dvacet let pracuji s terapeutkou Helenou Klímovou, nyní v rámci Rafael Institutu, s lidmi, kteří přežili holocaust, s jejich dětmi i vnoučaty (druhá a třetí generace). Přenos traumat z přeživších holocaust na jejich děti a jejich rodiny je popsán v odborné literatuře a má neblahý vliv na zdraví části populace dalších generací. Následky traumat se projevují nejen v posttraumatických stresových poruchách, ale i ve velkých psychosomatických problémech.

Všechny tyto zkušenosti bychom měly zohlednit při práci se současnými uprchlíky. Měli bychom vědět, že je v našich silách napomoci jim k lepšímu psychickému zdraví i ke zdraví jejich dětí. Naprostá většina z nich by se raději vrátila zpět domů, tam si opět vybudovala svůj domov, provozovala tam svou profesi, měla svou roli a důležitost v rodině, okolí či ve společnosti. Proto je potřeba co nejdříve ukončit místní konflikty, v prvé řadě nepodporovat diktátory dovozem zbraní. Pokud budou muset uprchlíci zůstat nějakou dobu mimo svoji zemi, je pro ně nejdůležitější, aby měli možnost zachovat si vlastní identitu.

Nyní je třeba věnovat velkou péči přípravě integrace těchto uprchlíků. Bytovou a zaměstnaneckou politiku je samozřejmě nutno řešit především kvůli našim občanům, ale při integraci nesmíme v tomto směru zapomínat ani na uprchlíky. A to je věcí sociální politiky, nikoli té bezpečnostní. Integrací by se proto mělo prioritně zabývat Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), nikoli ministerstvo vnitra, jak je tomu dosud. Pokud naši občané i uprchlíci najdou základní klid v sociální oblasti, mohou spolu dojít i k tolik potřebnému zklidnění celkovému.

Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka

Zkrácená verze článku vyšla v Lidových novinách dne 10. 11. 2015

V této sekci budeme rádi publikovat vaše texty týkající se aktuálního dění v oblasti migrace. Texty musí být ucelené a v rozsahu 1 až 3 normostrany. Texty v sekci „komentáře“ nejsou striktně žánrově vymezené, mohou být například reakcí na politické dění nebo popisem osobní zkušenosti. Publikované texty nemusí souhlasit s názory redakce. Pokud však vyjadřují rasistické či jinak diskriminační postoje nebo nesplňují základní předpoklady formální kvality, nebudou publikovány. Přečtěte si informace pro autory. Kontaktní adresa pro sekci komentářů je na migraceonline@mkc.cz.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect