Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Stále nám chybí alternativa

Stále nám chybí alternativa

Nacionalismus umožnil páchat brutální činy Hitlerovi, Miloševićovi i rwandským pohlavárům. Kráčíme v jejich stopách, nebo hrozbu nacionalismu překonáme?

Žijeme v pohnutých časech. Zažíváme totiž nárůst evropských nacionalismů, které lidem slibují návrat suverénního státu, zajištění ochrany před globálními silami nespoutaných trhů a migračním vlnobitím. Sociolog Csaba Szaló v diskusi Nacionalismus ve střední Evropě uvedl, že nacionalizmus nás nikdy neopustil; právě naopak – znovu se stává živnou půdou pro nástup rétoriky, která přepisuje všechny kulturní a politické odlišnosti šifrou přítele a nepřítele. Jak je možné, že věci zašly tak daleko? A vede z toho cesta ven?

Odpor proti liberální demokracii

Nacionalistická rétorika sílí a jako jednoho z nepřátel si zvolila liberální demokracii. Viktor Orbán už ve svém známém projevu z července 2014 kladl důraz na posílení národního státu a odmítnutí některých prvků liberální demokracie, která údajně přispívá k destabilizaci Maďarska. Ohlasy, které se mu dostaly, signalizují, že liberální svoboda nemusí vždycky obstát v konkurenci s bezpečnostními požadavky. Nabídka posílení suverenity národního státu, který zajistí bezpečný domov, se zdá být lákavější vidinou pro masy nejistých, atomizovaných a prekarizovaných lidí. Nacionalismus nabízí posilování národních identit založených na vyčleňování jiného či cizího. Nabízí zesílení kontroly, dohledu a bezpečnosti, protože „cizí“ může být přece tolik nebezpečné.

Nacionalistická etnopolitika nabízí očištění vlasti, protože podle ní má ta či ona kulturní skupina právo na území oddělené od ostatních. Kontrola nad státním prostorem pak může mít různou podobu – od povolování pobytu po odsun nepohodlného obyvatelstva.

Nacionalismus už od svých počátků slibuje stabilitu v ekonomickém životě a organizaci práce pro potřeby národa. Ten je obvykle spojený s etnickým občanstvím, územím, které odkazuje k historickým hranicím, stejně jako s jednotnou kulturou či dějinami. Nacionalistický projekt vždy jednal v souladu s doktrínou, že jediným nositelem moci na daném území je národ. Fakt, že evropské hranice během své historie neměly pevnou podobu, neustále se měnily a přizpůsobovaly okolnostem, jaksi upadá ve velkých příbězích o národní jednotě do mlhy zapomnění.

Odpor proti liberální demokracii dnes najdeme u Donalda Trumpa i při prosazování Brexitu. Zdá se, že Francis Fukuyama (stejně jako řada dalších věštců) nedohlédl na konec dějin, který mělo představovat vítězství liberální demokracie. Ukázalo se, že liberálně demokratická politika má před sebou obrovské problémy, na jejichž řešení bude tržní svoboda krátká. Jenže alternativou k nacionalismu pravděpodobně nebude ani projekt evropské integrace. Ten totiž postrádá sjednocující vizi, symboly i politické návrhy, které by uspěly v boji s nacionalistickými sliby, podle kterých suverénní stát lépe převezme kontrolu nad svými záležitostmi. Málokoho při tom zajímá, že propojenost evropských států s globálními trhy nacionalisté buď podceňují, anebo jsou jejich řeči v tomto ohledu jen prázdné fráze.


ZÁZNAM Z DEBATY "NACIONALISMUS VE STŘEDNÍ EVROPĚ" MŮŽETE ZHLÉDNOUT ZDE.


Jakou máme alternativu?

V době ekonomické krize se Evropa rozpadla na oblasti, které dělí odlišná ekonomická úroveň, závislost na globálních trzích a půjčkách nebo měna. Vznikly tak nejrůznější příkopy nejen mezi chudým evropským Jihem a bohatým Severem, ale i mezi zeměmi eurozóny a ostatními členskými státy. A právě v této situaci vloni prošel Brexit, jenž s sebou nesl požadavky na kontrolu migrace, svrchovanosti národního státu nebo zrušení integračního projektu. Existuje na tyto trendy přesvědčivá odpověď?

Pro někoho by to mohl být „nacionalismus Evropy“ založený na společné kultuře, hodnotách a institucích. Jenže taková odpověď se zdá být nepoužitelná. Podle průzkumů veřejného mínění je totiž vazba občanů EU k evropské identitě ve srovnání s identitou národní minimální. Celá řada intelektuálů zároveň odmítá silné pojetí nějakého „obecného dobra“, i když jim chybí alternativní vize. V každém případě dnes toto kolektivní „obecné dobro“ nabízejí nacionalisté. Příběh o jednotné integrované Evropě vypadá v tuto chvíli dost neuchopitelně a vzpomínky na ničivou sílu nacionalismu, které motivovaly poválečnou solidaritu otřesených, ustupují do pozadí. Strach o bezpečnost bez skrupulí válcuje etické požadavky evropských hodnot a lidských práv.

V zajetí etnopolitiky

Základem moderních evropských států bylo jasně ohraničené teritorium. Historický nárok na dané území byl ovšem příliš často nejasný, takže se společným znakem moderních států staly války vedené o sporná území. Navíc v období rozšíření nacionalismu vznikla takzvaná etnopolitika, na jejímž základě si území a moc nad ním nárokovala určitá etnická skupina.

Nacionalistická etnopolitika nabízí očištění vlasti, protože podle ní má ta či ona kulturní skupina právo na území oddělené od ostatních. Kontrola nad státním prostorem pak může mít různou podobu – od povolování pobytu po odsun nepohodlného obyvatelstva. Genocida ve Rwandě, etnické čistky v Jugoslávii nebo izraelská politika jsou dokladem toho, kam až může etnopolitika zajít. Mají za následek čím dál neprostupnější hraniční režimy a infrastruktury, které jsou určené pro nepohodlné skupiny lidí, ale ne pro tolik vítané tržní síly. Zavádějí různé podoby kontroly migrace a posilují restriktivní opatření vůči cizincům, jak můžeme vidět i v České republice v proticizineckých opatřeních, které navrhuje naše Ministerstvo vnitra.

Poučení z minulosti

Historický nacionalismus nám už jednou ukázal, že je úspěšnou a oblíbenou politickou ideologií. Ta byla v meziválečném Německu vítanější než marxistické vize o proletářské revoluci. Střední vrstvy a bohatší měšťané v něm viděli nástroj k oslabení dědičných privilegií šlechty, nižší vrstvy v něm zase nalezly jistotu v nejistém průmyslovém světě. Po rozpadu tradičních komunit bylo možné opět někam patřit. Namísto původní ideje pokroku, obsaženého v ideálech francouzské revoluce, nacionalismus hlásal stabilitu, řád, sdílené historické kořeny a jednotu území, kultury a někdy i jazyka. Odtud však vedl další krůček k nárokování si nejen sebeurčení národa, ale i národní jedinečnosti a nadřazenosti nad jinými národy. Právě to ospravedlnilo koloniální výboje mimo Evropu. A později, jak upozorňují postkoloniální autoři, Hitler už jen přenesl koloniální praktiky do Evropy.

Touha po etnokulturní jednotě je cítit také z výroků dnešních evropských nacionalistů. Co je „národ“ a kdo do něj patří, přitom není tak jasné a nikdy vlastně nebylo. Dokládá to třeba určování národnosti v Českých zemích. Národnost se totiž nejprve určovala podle užívané řeči v běžném životě, za první republiky zase podle mateřské řeči a od padesátých let na základě vlastního rozhodnutí. Stanovení národnosti se v takovém případě stalo nástrojem politických manipulací v boji o moc. Až příliš mnoho příkladů zkrátka ukazuje, že nacionalismus vede od vlastenectví k etnopolitice, která se stala základem nebezpečných konfliktů a brutálních činů. Proto je třeba lidem nabídnout konkurenční příběh, který bude úspěšně bojovat s všudypřítomným strachem a nejistotou.

Michal Trčka

pracuje jako metodik a výzkumník v Multikulturním centru Praha. Je interním doktorandem na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a odborným asistentem na Katedře filosofie Technické Univerzity v Liberci. Ve své práci se zaměřuje na interdisciplinární reflexi teritoriality a evropských hranic.



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect